Na sankcích a protisankcích prodělá celá světová ekonomika. Na své si přijdou leda tak reexportéři, a Brazilci
Shit happens. Tohle pěkné anglické sousloví asi nemá cenu překládat. Přitom tak pěkně vystihuje téma tohoto čísla týdeníku Euro – protiruské sankce, z nichž nikdo nemá radost, už jenom proto, že nikdo neví, zda to není začátek dlouhodobého konfliktu Západu s jedním z nejdůležitějších globálních hráčů.
Dopad sankcí na Česko jsme se pokusili propočítat. Ministr průmyslu Jan Mládek má nejspíš pravdu, když nevidí hlavní riziko pro českou ekonomiku v samotném rozsahu sankcí a v ruské potravinové odvetě, ale především ve finančním sektoru. Ostatně výpočty jeho úřadu, pokud jde o bezprostřední dopady, jsou velmi podobné těm našim v Makru – zatím se nic moc neděje, ale těžko předvídat, jak se situace vyvine, když začnou mít ruské firmy problémy s financováním, což samozřejmě postihne i zboží, které teď není na žádném seznamu.
Vlastenecká dieta V každém případě se první „beneficienti“ vzájemného sebepoškození hlásí. V Unii, pokud chce zachovat jednotný zahraničněpolitický postoj a vyhnout se rozklížení, budou muset nastoupit tlumicí kompenzační mechanismy, které už známe – a nejen z Evropy.
I v tomhle případě samozřejmě platí, že silné to neporazí. V krátkodobém horizontu rozhodně není silné Rusko, které může vlastenecky preferovat vlastní produkci, a obyvatelstvo může prokazovat v tuto chvíli mimořádnou loajalitu Vladimiru Putinovi, ale tohle dlouho nevydrží.
Při zjevné závislosti na dovozu potravin především z Evropy musí Rusko počítat s inflačním vývojem. Ostatně takoví Brazilci se hbitě chopili příležitosti a zvedli ceny kuřat i vepřového pro ruské odběratele. Že by kdokoli jiný chtěl vůči Rusku vystupovat jako milosrdný samaritán? Na vzniklé situaci se obohatí jak exportéři z třetích zemí, tak reexportéři, kteří trhnou nějakou přirážku za „relabeling“, a dokonce i v rámci Eurasijské unie může Rusko předpokládat jenom snahu se přiživit. Takže v Rusku ceny potravin opravdu nepříjemně porostou. V Evropě zatím povede přebytek potravinářské produkce spíše k deflačním tlakům. Spotřebitelé budou mít nejspíš docela levný konec roku, za což se na rozdíl od producentů zlobit nebudou.
Západ nenahradíš Představa, že by Rusko dokázalo vykompenzovat evropský dovoz technologií vlastní produkcí, je scestná a nějaký carský „ukaz“ na tom absolutně nemůže nic změnit. Ostatně na struktuře ruského vývozu vidíte velmi dobře, v čem je Rusko dobré – a v technologiích to určitě není. Export strojů a zařízení do vyspělých zemí tvoří opravdu ubohé jedno procento celkového vývozu. Kdo si myslí, že technologická náhrada může přijít z Číny, ať se podívá třeba na saldo obchodu investičním zbožím mezi Západem a Čínou – co Německo dováží a co vyváží a jak moc budoucí produktivity si Rusové z Číny dovezou.
Radost ze vzniklé situace může mít jen úplný idiot – přináší sice asymetrické dopady, ale sebepoškození, kam se podíváš, a ti, kteří z toho profitují, celkovou škodu nevyváží. Světová ekonomika jako celek na tom z definice vydělat nemůže, EU, a speciálně Rusko zvlášť ne.
Česká reakce se soustřeďuje na celoevropské kompenzační mechanismy a na aktivizaci zahraniční sítě plus na zavedení kurzarbeitu, tedy subvencování pracovní síly ve firmách postižených sankcemi, aby nemusely propouštět.
Kurzarbeit připadal autorovi těchto řádek jako dobré řešení v případě krátkodobého vnějšího poptávkového šoku již v roce 2009, protože co chytrého je na rozbourání firemního ansámblu kvalifikované pracovní síly, kterou bude velmi obtížné dát dohromady, když krize pomine?
Tenhle gramotný německý vynález by však měl by být vnímán jako příležitost k hledání alternativních trhů. Sankcemi postižené firmy by měly být schopny předložit něco jako „projekt exportní diverzifikace“, za pomoci CzechTradu a české ekonomické diplomacie, EGAP a České exportní banky, samozřejmě.
Alespoň zjistíme, jestli celý systém podpory exportu dovede vyvinout rozumně cílenou aktivitu ve prospěch konkrétních příjemců. Nemá smysl tlačit kvalifikovaný dělnický a výrobně-technický personál do nablblých obecných rekvalifikací, které si koledují leda tak o sabotáž, v níž jsme byli my Češi vždycky mistři.
Takže něco za něco: prokazatelná snaha oproti prokazatelné pomoci při prokazatelné újmě. Všechno se dá měřit, a co lze měřit, lze i vyhodnocovat. Uvidíme. l
O autorovi| Miroslav Zámečník • zamecnik@mf.cz
