I t á l i e
Nejfrekventovanějším výrazem italštiny v posledních dnech je patrně slovo stabilita. Jak však vypadá, jak se jí dosahuje a jak se udržuje? Prodiho vláda, která co do trvanlivosti aspirovala na post první stabilní vlády v historii Itálie, je již minulostí.
Po osmadvaceti měsících ve funkci, po protlačení Říma mezi vyvolené státy Evropské měnové unie a po třech vyhraných hlasováních o důvěře položil první socialistickou vládu Itálie - koalici s odpolitizovaným názvem Olivovník premiéra Romana Prodiho - čtvrtý kolaps důvěry na lopatky, a to o jediný hlas.
„Ne jediného poslance mohlo v horší variantě Itálii na hony vzdálit od otcovského Bonnu a mateřské Paříže, nechat padnout liru, odloučit Itálii od eura, vyvolat tradičně předčasné volby a nechat vyhrát Berlusconiho pravici. Stačilo jen sestavit vládu úředního typu, která by schválila rozpočet, počkat na volby a jít domů.
Našly se však dvě parlamentní strany, které byly ochotny s Olivovníkem vytvořit koalici. Italský prezident Oscar Luigi Scalfaro tak mohl nechat formaci nové vlády na významném levicovém politikovi Massimu D'Alemovi, postkomunistovi, který velel neúspěšné dvoukomorové komisi Bicamerale, pověřené fundamentální reformou italské ústavy, a vůdci nejsilnější politické strany - Strany demokratické levice (DS). Vládu sestavil D'Alema vyrovnaně - 12 ministrů zleva, 12 ze středu a navrch dva apolitické odborníky.
Kupředu levá
D'Alemova vláda je legitimní navzdory nevyhlášeným volbám, zdůrazňuje sám premiér. Je výrazem parlamentní většiny a představuje kontinuitu Prodiho vlády. Podobné jsou cíle, podobné je politické uskupení a podobné je i její složení.
Něčím je však 56. Italská vláda ojedinělá. Jedná se sice již o druhou levicovou vládu v dějinách italské republiky, postkomunistický premiér, který donedávna prosazoval odloučení Itálie od NATO a netvářil se nadšeně ani na těsnější evropskou integraci, je však na scéně poprvé.
Novým prvkem, snad pozitivním, je i to, že na rozdíl od Prodiho vlády se D'Alemova nebude muset ohlížet na mimovládní partnery, protože má, alespoň jak vyplývá z hlasování o důvěře v obou komorách parlamentu, podporu většiny. Při prosazování svých cílů by tudíž mohla být razantnějším levým středem.
Zakrslý olivovník
Olivovník naopak držela v hrsti extrémně levicová Strana za komunistickou obnovu (RC), jejíž hlasy vyvažovaly hlasování pravice ve prospěch Prodiho. S Faustem Bertinottim v čele neustále omezovala vládní rozhodnutí a strašila Olivovník vyslovením nedůvěry. Umravnit ji dokázalo jen proevropské směřování do měnové unie, jež bylo přáním celého národa, a proti kterému nebylo radno se stavět. A také strach z nových voleb, které by asi tentokrát vyhrálo pravicové uskupení kolem televizního magnáta Berlusconiho, což by Pól svobody a Bertinottiho uvrhlo do zapomnění.
Každým novým zpochybněním důvěry vládě si RC sama pod sebou řezala větev. Její poslední akcí byl zpupný nesouhlas s návrhem utaženého rozpočtu na příští rok, který vyvolal uvnitř strany roztržku a rozpojil ji vedví. Její generální tajemník Armando Cossuta, vůdce umírněné frakce, tak mohl v polovině října vytvořit vlastní stranu - Stranu italských komunistů (PDCI). Ta je teď v nové vládě spolu s centristickým uskupením Francesca Cossigy (UDR). Program vyhlášený novou vládou opakuje ve všem podstatném Prodiho originál a D'Alema slibuje pokračovat i v jeho hospodářské politice.
Prodi vkráčel do premiérského křesla se dvěma přáními - zařadit Itálii do prvního kola Evropské hospodářské a měnové unie (EMU) a provést ústavní reformu, bránu k vysněné stabilitě. Fakt, že dovedl Itálii, nesplňující tři z pěti nutných maastrichtských kritérií, do první ligy evropských států, lze připsat jeho závratné diplomatické akrobacii a zdviženému prstu ministra státní pokladny Carla Azeglia Ciampiho.
Pro tyto obratné kousky je Prodi nazýván politikem evropského kalibru a uvažuje se o něm jako o příštím předsedovi Evropské komise. Nové vládě s eurem v kapse zbývá dořešit nutnou ústavní reformu, zmrazenou nesouhlasem dnes bezmocného Bertinottiho.
Další do klubu
Na evropském poli dostává italský kabinet nový rozměr. Je jím D'Alema - sociální demokrat, který rozmnožuje evropskou sociálnědemokratickou rodinu po boku francouzského premiéra Jospina, německého kancléře Schrödera či britského premiéra Blaira. Prodi byl sice uznáván a ceněn, ale zároveň byl považován za bytost jiné podstaty: byl lidový, fandil Kohlovi a s Blairem navštívil Clintona, tedy nepřímo volil demokratickou stranu amerického typu. Myšlenku, jakou by přijal málokterý z německých sociálních demokratů a kterou by francouzští socialisté zcela zapudili.
Na druhou stranu však obsazení stejné části politického spektra a téměř shodný nástup k moci s německým kancléřem ještě D'Alemovi úspěch v rámci unie nepřisuzuje. Nespornou výhodou je to však už proto, že velké otázky se řeší spíše v Bruselu než v národních metropolích, jak bylo patrné na mimořádném rakouském setkání vrcholných představitelů EU, kterého se D'Alema zúčastnil poprvé a na kterém byl vřele přijat.
