Generál Alojz Lorenc
U posledního předlistopadového náčelníka Státní bezpečnosti a I. náměstka ministra vnitra ČSSR Alojze Lorence (1939) se projevuje opačný efekt než u ostatních bývalých příslušníků komunistické tajné policie. Ti z obavy před svým stále ještě možným trestním postihem mlčí a narozdíl od svých kolegů z KGB či Stasi nepublikují paměti. Ne tak generál Lorenc. Ten vydává své vzpomínky vždy, když se cítí ohrožen. Svou první knihu Ministerstvo strachu? napsal na Pankráci. Podobně nyní, v době kdy slovenské soudy rozhodují, co s jeho kauzou, rozhodnutou již v roce 1992 federálním soudem, Lorenc ve spolupráci s novinářem Pavlem Janíkem připravil sérii rozhovorů, vydaných nakladatelstvím Forza pod názvem Dešifrovaný svet. Kniha je zvláštní z mnoha důvodů. Nejenom kvůli charakteristickému postoji novináře Janíka k bývalému představiteli státobezpečnostní opory komunistického normalizačního systému, ale zejména svým přesahem do současnosti. Rozsah Lorencových znalostí je úctyhodný, je patrné, že byl poněkud zvláštním mužem moci, kterého vědecký přístup k mnoha bezpečnostním problémům neopustil dodnes. Rozhodně stále přesahuje slovenský region. Člověk se až diví, jak se mohl stát tak vysokým představitelem komunistického režimu, který byl konstruován spíše jako výtah pro lidi šedivé a konformní. Snad je to dáno jeho původní armádní a vnitráckou specializací, zaměřenou na konstruování šifrovacích strojů. Lorenc je zběhlý ve špionážní literatuře, dovede zasvěceně hovořit nejen o stěžejních kauzách studené války, ale i současného nebipolárního světa. Je však nutné připomenout, že nikdy klasickým zpravodajcem nebyl. Nepracoval ani u rozvědky (I. správa), ani u kontrarozvědky (v poslední fázi komunismu II. správa). Formálně šéfoval vždy pouze takzvaným kontrarozvědným útvarům StB. Rozvědná správa Státní bezpečnosti, která spadala do pravomoci ministra vnitra, pod něj přecházela jenom u příležitosti společného postupu bezpečnostního resortu v rámci takzvaných mimořádných bezpečnostních opatření, zejména při potlačování protikomunistických demonstrací. Z několika narážek je zřejmé, koho však i rozvědka na přelomu let 1988 a 1989 vnímala jako nej–mocnější osobu federálního ministerstva vnitra. Rozhodně ne ministra Františka Kincla. Vzhledem k tomu, že se na Východě zhroutilo impérium KGB a někteří Lorencovi kolegové (zejména generál Bobkov) již paměti vydali, doplnil Lorenc některé údaje obecně zmíněné ve svých předchozích pamětech. Rozsáhle se vyjadřuje k bývalým protivníkům
- americké CIA, britským MI5 a MI6 a německé BND. Považuje je za jediné konkurenty Státní bezpečnosti a implicitně o komunistické tajné policii tvrdí, že byla profesionální organizací srovnatelnou se zpravodajskými službami západních demokratických států.
Z tohoto pohledu je daleko důležitější, o čem kniha naprosto mlčí. O faktu, že Státní bezpečnost zejména infiltrovala, sledovala a represivně postihovala takzvaného vnitřního protivníka. Tedy občany vlastního státu. Tam dosahovala největších „úspěchů . Lorenc za aktivního přispění novináře Janíka posunuje smysl politické policie sovětského typu, nezmiňuje se, proč byla zřízena, jaké byly politickomocenské dopady její činnosti. A toto vše v době, kdy již byla vydána řada dokumentů a studií o Lorencově StB (například v Securitas Imperii). Přesto je patrné, že generál Lorenc (narozdíl od Janíka) tento problém vnímá, neboť – aniž by se vzdával zodpovědnosti – se všem postiženým v textu omlouvá. Kniha „Dešifrovaný svet je zvláštně autoritativním příspěvkem v pohledu na bezpečnostní problémy střední Evropy. Přestože v ní schází hlubší pohled na generálovu (i naši) minulost, rozhodně je hodna pozornosti. Přestože by se s ohledem na Lorencovu profesi a na to, co „z profesionálních důvodů stále skrývá, měla spíše jmenovat Šifrovaný svět.
Lorenz, Alojz, Janík Pavol: Generál Lorenc - Dešifrovaný svet. Forza Production House, Banská Bystrica 2000. 272 stran. Cena neuvedena.
