Šikana po česku

Vládní návrh zákona jde proti rozvoji oboru

Zástupci ministerstva průmyslu a obchodu a ministerstva životního prostředí s oblibou prohlašují, že splnit státní závazek osmi procent podílu obnovitelných zdrojů na tuzemské spotřebě elektřiny bude velmi, velmi těžké. S vládním návrhem zákona a bez pomoci společnosti ČEZ ano.

Pevné ceny.

Česká republika se zavázala podle Směrnice 2001/77/ES zvýšit podíl z obnovitelných zdrojů (OZE) na domácí spotřebě elektřiny z dnešních asi tří procent na osm v roce 2010. Jen pro představu, o jaké výkony se jedná: vycházíme-li z celostátní spotřeby elektřiny odpovídající elektrárenskému výkonu asi deseti tisíc megawattů, potřebuje Česko postavit elektrárny na obnovitelné zdroje o trvalém výkonu asi 500 MW. Jde o větrné elektrárny (nejrychleji se rozvíjející zdroj v Evropské unii), o elektrárny na biomasu a bioplyn, malé vodní elektrárny, solární a geotermická zařízení.
Do konce letošního října upravily členské státy unie podporu výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů podle předpisů Směrnice 2001/77/ES. Česká republika tak musí se vstupem do unie učinit také. Z patnácti členských států vsadilo deset na pevné výkupní ceny, které se ukazují jako nejefektivnější. Vytvářejí totiž transparentní a bezpečné investiční prostředí, které umožňuje největší přírůstky instalovaného výkonu. Jedině země s tímto systémem dokázaly postavit za první pololetí roku větrné elektrárny o instalovaném výkonu více než 50 MW.

Nejistota škodí.

Světovou špičkou ve výrobě elektřiny z obnovitelných zdrojů je Německo. Zajišťuje více než třetinu světového větrného výkonu (dnes 13 400 MW), je na druhém místě na světě ve fotovoltaice (300 MW) a běží tam elektrárny na biomasu o výkonu 1000 MW. Obnovitelné zdroje v Německu podporuje elegantní zákon, jehož jednoduchými principy jsou povinnost přednostního připojení zdroje k síti a přednostního odběru veškeré vyrobené elektřiny, pevné výkupní ceny a jejich záruka na 20 let od spuštění zdroje.
Česká republika podporuje výrobu elektřiny z obnovitelných zdrojů povinným výkupem a pevnými výkupními cenami. Tyto ceny jsou ale v evropském měřítku vysoké. U elektřiny z větru činí v přepočtu 9,5 centu za kilowatthodinu - v Německu je to asi 8,7 centu za kilowatthodinu. V ČR se přesto elektrárny na obnovitelné zdroje téměř nestaví. Důvodem je skutečnost, že ceny každý rok nově vyhlašuje Energetický regulační úřad (ERÚ), kvůli čemuž investorům chybí dlouhodobé zaručení těchto cen. Optimální by bylo na dobu zhruba patnácti let.

Víme všechno nejlépe.

Vládní návrh zákona o OZE však navozený slibný systém ruší. Namísto zakotvení platnosti výkupních cen na několik let naopak k 31. 12. 2005 povinný výkup elektřiny z obnovitelných zdrojů ukončuje a zavádí zcela nový komplikovaný byrokratický systém zelených certifikátů a kvót. Ten v navrhované podobě přitom v žádné zemi unie neexistuje. Systém vyžaduje vznik nového trhu se zelenými certifikáty, pro nějž je navíc Česko podle odborníků z branže příliš malé. Článek 4 Směrnice 2001/77/ES hovoří o tom, že systém podpory má být působivý, jednoduchý a zároveň efektivní. Jak vypadá nový český systém podpory?
Výrobci mají ekologickou elektřinu prodávat na trhu za cenu až několikanásobně nižší, než je cena běžné silové elektřiny (zakotveno v důvodové zprávě), jsou tedy nuceni k dumpingu. Za vyrobenou elektřinu jim operátor trhu vystaví zelené certifikáty, které výrobci mohou prodávat dodavatelům elektřiny, kteří jimi mají plnit každoroční kvóty. Dodavatelé mají zároveň možnost plnění kvóty mezi roky přesouvat a za neplnění povinnosti mají platit pokuty.
Minimálně tři z těchto veličin, totiž cenu certifikátů, výši kvóty a rozsah přesouvání plnění kvóty mezi má každoročně stanovovat ERÚ. Cash flow projektů za těchto podmínek dnes nelze sestavit, a běžné financování elektráren na obnovitelné zdroje je tím de facto nemožné. Nejasná záruka „ekonomické návratnosti obvyklých nákladů na výrobu elektřiny z OZE“ do patnácti let a „přiměřeného zisku“ není pro investory zajímavá, neboť ekonomická návratnost projektů by mohla být za dnešní výkupní ceny téměř o polovinu rychlejší než udávaná doba a pojem „přiměřený zisk“ je otevřen spekulacím.

Dostat ČEZ do hry.

Český systém výrobce ekologické elektřiny nejenže nezvýhodňuje, ale naopak je staví do diskriminované pozice. Konečnou cenu jejich výrobku podmiňuje každoročně měněnými faktory, s nimiž výrobci konvenční elektřiny počítat nemusí. Oproti pevným výkupním cenám jde o systém neprůhledný a nevyzkoušený, který nepovede k dynamickému rozvoji oboru. Návrh zákona obsahuje logické chyby, jsou v něm zakotveny možnosti nerovného zacházení s výrobci a další šikany.
Velice nápadně působí pak v návrhu zákona zpětně vytvořené ideální podmínky pro výrobce, totiž dnes neexistující patnáctiletá záruka letošní výhodné výkupní ceny. Ta však platí pouze pro ty elektrárny, které byly spuštěny do data účinnosti zákona, čili předběžně do 1. 5. 2004.
Proč? Za těchto podmínek by totiž mohl závazek za Českou republiku splnit sám energetický monopolista ČEZ, a sice přimícháváním dřevní štěpky do uhlí ve svých uhelných elektrárnách. Tímto trikem by si nárokoval výkupní cenu za elektřinu z biomasy v dnešní lukrativní výši 2,50 Kč za kilowatthodinu až do roku 2019.
Směrnice 2001/77/ES je koncipována na podporu decentralizovaného zásobování a nezávislých výrobců elektřiny. Vládní návrh zákona ale tento zásadní bod zcela ignoruje. Zrušení povinnosti výkupu a pevných výkupních cen pro nová zařízení lze chápat jako záměrně vytvořenou překážku pro rozvoj podnikání v oboru obnovitelných zdrojů v Česku. Pokud se tak děje kvůli tomu, aby měl státní závazek plnit ČEZ, jde přinejmenším o blamáž.

Text vládního návrhu zákona s důvodovou zprávou a překlady Směrnice 2001/77/ES a německého zákona do češtiny naleznete na www.vetrnyserver.cz v kategorii Zákony