Nikoho nenaštvat a předem se dohodnout, zní pravidla staronového předsedy
Evropský parlament (EP) zvolil minulou středu na dalších pět let předsedou Evropské komise (EK) José Manuela Barrosa. Třiapadesátiletý Portugalec, který byl jediným oficiálním kandidátem na tuto funkci, zvolil při přesvědčování politických skupin uvnitř EP osvědčenou taktiku – nikoho nenaštvat. Tento přístup je ostatně symbolický pro jeho dosavadní politické angažmá. Barroso ještě před svým zvolením zveřejnil přehled svých priorit pro nastávající „pětiletku“ v čele evropské exekutivy. Text v podobě volného eseje však pouze vykrývá hluché období a mocenské vakuum, které panuje okolo Lisabonské smlouvy, jíž se má Evropská unie v příští dekádě řídit. Konkrétní recepty, jak unii vyvést z ekonomické a politické krize, zcela chybějí. Nestranný pozorovatel by přitom od politika, který sedí v čele jedné z nejmocnějších institucí EU již pátým rokem, očekával mnohem více. Barroso využil dokument pouze k tomu, aby stmelil své příznivce a odpůrcům poskytl vidinu „lepších“ zítřků. Neměl při tom složitou práci – nebylo proti čemu se vymezovat a komu konkurovat.
Prázdné tlachy „Evropa musí v současném vzájemně závislém světě činit jasná rozhodnutí… Nežijeme v obyčejné době… Evropa potřebuje transformační agendu,“ uvádí se mimo jiné ve čtyřicetistránkovém elaborátu. Místo návrhů řešení, která jsou vždy spjata s jasným názorem a politickým zabarvením, zaznívají věty jak vystřižené z normalizačních příruček. „Bezodkladně potřebujeme evropské vedení, avšak Barrosovy návrhy postrádají jakoukoli vizi … Barroso recykluje staré ideje,“ nešetřil kritikou vůdce evropských socialistů a bývalý dánský premiér Poul Nyrup Rasmussen. Evropská komise, která iniciuje legislativní proces a provádí společné politiky, je závislá na vůli Evropské rady. Pokud neexistuje systematický tlak ze strany členských států, EK nepřijde se zásadní reformní agendou. Teoretická možnost tu je, závisí však na osobě jejího šéfa. Ten ale doposud nepřišel s ničím, co by bylo pro unii průlomové. Nepodařilo se mu přesvědčit šéfy vlád a hlavy států o nezbytnosti reforem zakládajících smluv. Nenaplnil ani základní strategický cíl, jímž byla a je Lisabonská strategie, která má z Evropy učinit nejkonkurenceschopnější ekonomiku světa a dostat ji před USA. Komise proto nyní začíná ustupovat. Švédské předsednictví EU již hovoří o nové strategii pro udržitelný růst a plnou zaměstnanost, o jakési Lisabonské strategii II, která by více odpovídala realitě roku 2010. Řada expertů to vnímá jako úhybný manévr. Unie tím dokazuje, že není schopna navrhnout jasné vize, jež by mohla splnit. To se přitom odráží například na setrvalém poklesu účasti ve volbách do EP. „Lisabonské cíle se překvapivě ukazují platnější právě během hospodářského ochlazení,“ míní José Lalloum, předseda evropských lobbistů sdružených v European Public Affairs Consultancies’ Association. Každé rozvolnění již dohodnutých cílů nahrává členským zemím, které mohou polevit v reformním úsilí. Co má tedy stát v textu, který by mohl být návodem na oživení evropských hospodářství? Nic nového. Podle bruselských úředníků to má být důraz na globální partnerství, revoluce v informačních technologiích, vyrovnání se s výzvou klimatických změn a se stárnoucí populací. Komise má spustit koncem září internetové konzultační fórum, od kterého si slibuje debatu o cílech a výhledech za horizont roku 2010.
Evropa na autopilota Dávno pryč je doba silných politických osobností typu Françoise Mitterranda, Helmuta Kohla nebo Jacquesa Delorse. Současné Evropě chybí politické i ekonomické vedení. Národní státy selhávají v boji s hospodářským ochlazením, ačkoli se snaží napumpovat do bank miliardy eur či zavést šrotovné. Je málo toho, na co bychom za posledních deset let mohli být pyšní. „Nejprve komise neuspěla v předvídání podobné krize a zadruhé se zdráhala regulovat finanční trhy před jejím příchodem,“ hodnotí poslední období Barrosovy vlády Piotr Kaczyński z Centra pro evropská politická studia. Při každém větším nárazu se EU rozdělila na malé–velké, jižní–severní či chudé–bohaté státy. Snad jedinou výjimkou bylo rozšíření v roce 2004, kdy se do evropského klubu dostala také Česká republika. I nejzatvrzelejší odpůrci Barrosa přiznávají, že se mu podařilo udržet EU funkční a nikdy nenastala situace, kdy by se rozštěpilo kolegium komisařů na staré a nové členské státy. Na druhé straně by to ani dost dobře nešlo. Evropský komisař, byť jej jmenuje členská země, reprezentuje evropský zájem. Rozkol EK by tak znamenal faktický zánik solidarity, na níž byla unie vystavěna. Slabost současné exekutivy v Bruselu lze snadno vykreslit na pozadí grandiózních projektů z dřívějška. Až neuvěřitelně působí činnost bývalého předsedy EK Jacquesa Delorse, který vdechl život jednotnému vnitřnímu trhu Evropských společenství a zreformoval unijní rozpočet. Barrosova komise zúžila své působení na vypisovače eurošeků, které národní vlády vesele utrácejí.
Klima jako záchrana
Grilování před europoslaneckými kluby Barroso přežil. Měl však co vysvětlovat, proč že si zaslouží lukrativní a prestižní místo. Nejvíce námitek měli liberálové a socialisté. Stranou nezůstala ani početně čtvrtá největší frakce zelených. Její šéf Daniel Cohn-Bendit počastoval Barrosa svými výhradami hned několikrát. Rozhoduje prý v zajetí mocné průmyslové lobby v neprospěch klimatických změn, dává přednost velkokapitálu na úkor sociální spravedlnosti a jeho deregulace údajně vedla k současné ekonomické krizi. „Zelení jsou přece jedna z nejvíce proevropských stran. Je mezi námi shoda v řadě otázek, jako jsou klimatické změny, energetika, lidská práva. Přesto jste se ještě před diskusí rozhodli zastavit Barrosa,“ lamentoval v odpovědi šéf EK. Na svou obhajobu uvedl, že Evropa potřebuje lídra, zejména s ohledem na blížící se klimatický summit v Kodani. Boj s globálním oteplováním a nízkouhlíková ekonomika se staly skutečnými leitmotivy Barrosovy komise. Portugalský politik je přesvědčen o ekonomických přínosech těchto opatření. Zároveň si je však dobře vědom toho, že se klima neřadí v unii mezi kontroverzní témata. Výjimkou je snad jen Česká republika.
Nejvíce třiapadesátiletého předsedu EK rozzuřil dotaz belgického poslance, který směřoval na Barrosovo maoistické mládí. Ovládl se a po konstatování, že by sám sebe označil za reformního centristu, prohlásil: „Musíte si uvědomit, že v dobách diktatury měli lidé v Portugalsku jen dvě možnosti – být s fašisty, nebo se stát komunistou.“
BOX
José Manuel Barroso
Narodil se 23. března 1956 v Lisabonu, kde vystudoval práva. Postgraduálně studoval ekonomii a politologii v Ženevě, v Lucemburku, ve Florencii a ve Washingtonu. Do politiky vstoupil již za univerzitních studií, kdy se jako radikální levičák účastnil karafiátové revoluce. Později vynikl jako mistr diplomacie, když jako tajemník ministra zahraničí přispěl k podpisu mírové dohody v Angole. Ve funkci ministra zahraničí mimo jiné přispěl k tomu, že se podařilo na mezinárodní scénu dostat problém Východního Timoru.
Talent manažera a zdatného komunikátora uplatňoval od května 1999 i v čele Sociálnědemokratické strany a od března 2002 v čele portugalské vlády – obou funkcí se vzdal v červenci 2004 kvůli nominaci na předsedu EK.
