Stavební boom mění tvář města
Berlín, opět hlavní město celého Německa, rozdělené po osmadvacet let betonovou zdí, dovršuje přeměnu z archaické, do minulosti zahleděné metropole v moderní pulsující organismus. Stačilo přitom málo a Berlín – i s vyrovnávacími dotacemi z pokladen západních spolkových zemí a federální kasy–- by zůstal nejspíš mementem bývalé pruské slávy a Honeckerovy socialistické mizérie. O tom, že se centrum výkonné a zákonodárné moci přesune z Bonnu východním směrem, rozhodlo 20. června 1991 pouhých osmnáct hlasů, jimiž porazilo 338 poslanců dolní parlamentní komory zastánce starého uspořádání. „Sídlem Bundestagu je Berlín, zněl verdikt. Stěhování na východ. Parlament a vláda se vrátily po desetiletích do rozparcelovaného velkoměsta. Za nimi se stěhovaly Spolková rada (Bundesrat), politické strany, velvyslanectví, zastupitelství spolkových zemí, média, zájmové svazy a banky. Devět ministerstev přejde na východ úplně, zbývajících šest vyšle jen své špičky a ponechá si sídla v Porýní. Proces přesídlení kancléřství a vedení resortů, jehož náklady nesmějí překročit dvacet miliard marek, má být ukončen v letošním roce. Bonnu připadne třímiliardové odstupné. Prostředky na novostavby a sanaci zchátralých východoberlínských budov se zatím vyšplhaly na osm miliard. Západní Berlín je na tom lépe; své sehrála vydatná státní pomoc tehdejší Německé spolkové republiky, která sem v osmdesátých letech posílala každoročně třináct miliard marek. Tato injekce po sloučení odpadla. Baldachýn, či kopule? Usnesení o stěhování vyvolalo v Berlíně obrovský stavební boom, který proměnil jeho život. Povolána byla celá armáda architektů a plánovačů. Deset týmů projektantů bylo pověřeno záchranou a přestavbou historických objektů, osm firem se pustilo do budování parlamentní čtvrti v zátočině Sprévy za Říšským sněmem, severně od Brandenburské brány. Přestavba Říšského sněmu byla svěřena Britu Normanu Fosterovi, na skleněný baldachýn nad budovou dostal 598 milionů marek. Původní vize byla nakonec umírněna na obdobu kopule, jež kryla Reichstag do roku 1954. Dohady o definitivě se vlekly do roku 1994, kdy parlamentní komise posvětila i přes odpor vládní frakce CDU/CSU vznik moderní prosklené dominanty. „Je to tvrdý projekt, snad nejtvrdší, jaký jsem kdy zažil. Nejprve jsme měli navrhnout autobus a nakonec pak ještě auto, netajil se Foster. První zasedání Bundestagu pod průzračným a prodyšným poklopem se konalo v září 1999. Potsdamer Platz. S architekty přispěchali také investoři. Berlín se změnil v jedno velké staveniště. V srdci velkoměsta na Potsdamer Platz se pustily do nebývalého experimentu dcera DaimlerChrysleru Debis a japonský Sony. Na zelené louce začaly budovat úřední, obchodní a zábavní středisko. Čtyřletý objem investic do 480 tisíc metrů čtverečních činí osm miliard marek (zhruba 150 miliard korun), zadavatelé dali práci 4000 firmám. Výkon českého stavebnictví činil v roce 1998 podle sdružení Euroconstruct asi 6,7 miliardy eur (cca 250 miliard korun). Debis postavil sedmnáct nových budov – kanceláře, obytné domy, hotel, dvě kinocentra, hernu a hudební divadlo. A centrálu koncernu, to vše za čtyři miliardy marek. První návštěvníci vstoupili do areálu s rukopisem Itala Renza Piana koncem roku 1998. Společní investoři Sony, Tishman Speyer a Kajima otevřou brány v červnu 2000. Americký architekt německého původu Helmut Jahn překlenul soubor úřadoven a kin obrovským eliptickým fórem. Sto tři metrů vysoká skleněná věž firmy Sony, která tu v osmi domech zřídí evropskou centrálu, nebude mít konkurenci. Totální obrat. Razantní proměna Berlína Němcům zalichotila. Ještě v roce 1993 si v průzkumu agentury Emnid nepřálo stěhování 57 procent dotázaných, loni ho stejných 57 procent lidí uvítalo. „Je to láska na druhý pohled, shodli se komentátoři. Pokud měli loňští respondenti vyjádřit, co pro ně Berlín symbolizuje, hovořilo pětaosmdesát procent o otevřenosti světu. Následovaly zvědavost, sympatie a radost, dobrodružství, nadšení a hrdost. Přes šedesát procent oslovených věří, že Berlín bude za padesát let nejdůležitější spojnicí mezi Východem a Západem. Pětatřicet procent ho považuje za příští evropskou metropoli.
