Šílené kozy v akci

Novela Zákoníku práce potenciálním obětem obtěžování spíše uškodí

To si dovolíš takhle zkoušet? zeptal se překvapeně americký univerzitní profesor svého českého kolegy, když zjistil, že sám zkouší studentku v místnosti za zavřenými dveřmi. Američan z obav před případnou žalobou nechává dveře do chodby vždy otevřené a přizve si ke zkoušce minimálně ještě jednu další osobu jako svědka.
'Tak vyhlíží přirozená zaoceánská reakce na seriál oprávněných i účelových žalob z důvodu sexuálního obtěžování, které je považováno za diskriminaci. V Česku to může vzít jinačí směr. Sympatické ženy budou hledat šéfa, který se nebojí Zákoníku práce.

Dokazování naruby.

Od prvního března nabyla účinnosti novela Zákoníku práce 46/ 2004 Sb., která přiznává sexuálnímu obtěžování charakter diskriminace. Maličkost, která má závažné důsledky pro průběh sporů mezi zaměstnanci a zaměstnavateli. A může vyvolat pravý opak zamýšleného - namísto ochrany zaměstnanců před diskriminací naopak diskriminaci nositelů potenciálního rizika, jak vyplývá z šetření reportérů týdeníku EURO.
Definice obtěžování je už tak dosti citlivá na interpretaci. Obsahuje poměrně vágní formulace: „jednání, které je zaměstnancem, jehož se týká, oprávněně vnímáno jako nevítané, nevhodné nebo urážlivé“. A také: „…vede k vytváření nepřátelského, ponižujícího nebo zneklidňujícího prostřední na pracovišti.“ Podobně je definováno sexuální obtěžování a nemusí být ani splněna podmínka, že je to šéf, kdo vyžaduje sexuální vstřícnost. Pakliže nyní zákonodárci přiznali sexuálnímu obtěžování diskriminační charakter, vztahuje se na ně docela nové měřítko, stejné jako na diskriminaci z důvodů rasových, etnických, náboženských, sexuální orientace a tak dále.
Specialistka na pracovní právo z právní kanceláře Linklaters Ladislava Jasanská odkazuje na Občanských zákoník a tvrdí: „V praxi to znamená, že zaměstnanci (zaměstnankyni) stačí vznést obvinění a zaměstnavatel nařčený z těchto praktik musí prokázat, že pracovníka (pracovnici) nediskriminoval.“ Kromě přenesení důkazního břemene přinesla novela také zákaz nejen přímé, ale i nepřímé diskriminace („jednání nebo opomenutí, kdy zdánlivě neutrální rozhodnutí … znevýhodňuje zaměstnance vůči jinému“).

Firmy nemají rády potížisty.

Novela vzbuzuje především obavy z masového přílivu účelových žalob. Odborníci jsou o něco optimističtější. Ladislava Jasanská míní, že „vzhledem ke komplikovanosti vymezení obtěžování k větší vlně žalob na zaměstnavatele nedojde“. Věří, že novela povede ke způsobnějšímu chování zaměstnavatelů a bude mít spíše preventivní charakter. Dodává ovšem: „Podobné spory, zejména jsou-li úspěšné, mohou velmi silně poškodit pověst dotčené firmy.“ To si dobře uvědomují i manažeři a specialisté v oboru lidských zdrojů. Firmy přirozeně reagují preventivně nejen na nebezpečí obtěžování, ale také na riziko medializovaných soudních sporů. Prvním typem reakce je kodifikace chování. Příkladem jsou české pobočky nadnárodních společností, které mají ústředí ve Spojených státech. „Vím o třech firmách v České republice, které mají jasně definovaný firemní kodex o sexual harasmentu. Mají přesně popsané, co se na pracovišti ve vzájemných vztazích může a co už nikoli, co je striktně zakázáno a jak má případná oběť sexuálního obtěžování reagovat,“ říká Zdeněk Pasák, majitel společnosti Madsen & Taylor Consulting, která se zabývá personálním poradenstvím a výběrem manažerů. Že jde o citlivý bod vnitrofiremní kultury potvrzuje i zkušenost týdeníku EURO se společností Oracle. Její české ústředí potvrdilo, že ve firmě směrnice o sexuálním obtěžování platí, nicméně její zveřejnění odmítlo.
Zdeněk Pasák naznačuje i druhý typ reakce. Připouští, že eskalace žalob by mohla nastat po nějakém významném precedentu. „Pokud v něm oběť sexuálního obtěžování na pracovišti uspěje, budou okamžitě žalovat své zaměstnavatele dalších oběti a firmy na to budou muset reagovat.“ A předvídaná reakce tuzemských firem? „Pokud žalobce uspěje, jednoznačně bude mít problém při hledání dalšího zaměstnání,“ míní Zdeněk Pasák. „Firmy nemají rády zaměstnance, kteří jsou potížisty a podávají žaloby, a to bez ohledu na to, zda potížista byl či nebyl v právu.“
Aféry kolem pracovní diskriminace matek, Romů či tělesně postižených nedokumentují jen rasismus, xenofobii a podobně, ale také tendování k negativní prevenci. Jeden z respondentů Manažerského barometru týdeníku EURO říká natvrdo: „Když člověk nebere do auta mladé stopařky, snižuje riziko, že bude - byť neprávem - obviněn ze znásilnění. V případě sexuálního obtěžování lze rovněž aplikovat preventivní opatření.“

Tohle není Amerika.

Vzorce firemního chování jsou v Česku prozatím diktovány spíše selským rozumem. A tak nepanuje ani valné nadšení pro jejich kodifikaci, co se sexuálního obtěžování týká, ani obava, že poměry ve firmách jsou zvláště diskriminující. Potvrzují to i ženy-manažerky. Pavla Gomba, ředitelka českého výboru pro UNICEF, říká: „V našem kolektivu, kde převažují ženy, by na straně oběti byl pravděpodobně muž. Žádný manažerský manuál pro takovéto situace ale neexistuje a je to dobře. U takto individuálního a dalo by se říci křehkého tématu žádný zákon nemůže postihnout všechny situace.“ Pavla Gomba také připomíná poučku, že erotické napětí na pracovišti podporuje výkonnost. „Jsem navíc přesvědčena, že mužů, kteří by i přes důrazné NE a jednoznačné odmítnutí v něčem podobném pokračovali, je opravdu minimum. V takovém případě však jde zřejmě spíše o nevybitou agresivitu nebo potřebu někoho ponížit než o sexuální touhu.“ Ani Milada Karasová, zakladatelka a majitelka modelingové agentury Czechoslovak models, nesouhlasí s tím, že zákon pomůže řešit sexuální obtěžování. Navíc reprezentuje názor, že problém není třeba vidět dramaticky. „Když si žena muže drží od těla a dá mu to jasně najevo, nemá potíže. Dvacet let jsem dělala modelku a procestovala svět, kdy s námi jezdili šéfové Centrotexu, Úboku a jiných institucí. A modelky, které měly zájem o obor, nenarazily nikdy na sexuální obtěžování, protože si jasně vytýčily hranice. Dívky, které si myslely, že jejich kariéra nutně musí jít přes polštář, ty vycestovaly pouze jednou a víckrát o ně nebyl zájem, protože muž je slabé plémě a bojí se, že bude vydírán.“ Americká zkušenost není tak snadno přenosná. Ředitel firemní komunikace společnosti T-Mobile Jiří Hájek soudí: „V českých zemích ženy ,snesou´ rozhodně více galantnosti - to, že je muž pustí do dveří první, pomůže jim do kabátu, políbí ruku, jsou totiž dnes již tak výjimečné jevy, že je ženy oceňují.“

Jak se bránit.

Ani respondenti Manažerského barometru týdeníku EURO nepovažují situaci ve firmách za neutěšenou, ale i oni se obávají, že novela vyvolá vlnu žalob, což může pověst firem poškodit. Ty pak preventivně osoby s „rizikovým“ profilem prostě nezaměstnají. A neberou si zrovna servítky, metafora o „šílených kozách“ patří k těm ještě publikovatelným
„S každým takovým zákonem se vygeneruje skupina lidí, kteří zvládnou na něm profitovat,“ souhlasí s nimi Zdeněk Pasák. „Tendence lidí hledat osobní výhody je neúprosná a zákon o sexuálním obtěžování bude novým nástrojem.“
Podat žalobu a vyhrát však nebude triviální. Ladislava Jasanská z právní kanceláře Linklaters popisuje zákonný postup: Zaměstnanec by měl zaměstnavatele nejdřív vyzvat k nápravě a až poté se obrátit na soud. Jinak nelze předpokládat, že zaměstnavatel dostal možnost takovéto diskriminaci, respektive obtěžování zabránit.“
Pokud však bude žaloba z důvodu sexuálního obtěžování nakonec přece podána, lze se bránit jen obtížně. „V případě jiných typů diskriminace, například při prokazování diskriminace v platové oblasti, může zaměstnavatel soud přesvědčit jednoduše předložením listinných důkazů ve formě platových výměrů. To u obtěžování možné není. Zde přicházejí v úvahu jen důkazy nepřímé - především svědecké výpovědi ostatních zaměstnanců,“ říká Jasanská. Dalším podpůrným prostředkem ve prospěch zaměstnavatele může být veřejná deklarace snahy obtěžování řešit, nejlépe v písemné formě. Jasanská doporučuje dokladovat veškerou proběhlou komunikaci o případu obtěžování - zda se řešilo a jak. Americké případy, kdy bývalé asistentky vysoudily jmění, by se v Česku neměly vyskytnout, míní právnička. „Zákon preferuje spíše nefinanční formy nápravy - upuštění od obtěžování, odstranění škodlivých následků - například poskytnutí terapeuta, zadostiučinění formou veřejné omluvy. Až v případě značného snížení míry důstojnosti zaměstnance lze žádat peníze.“ Výšku přiznaných částek si ale Jasanská odhadnout netroufá. Zákon žádnou výši nestanovuje.

(box)
Manažerský barometr

Obáváte se účelové žaloby z důvodu sexuálního „harašení“?

Titulní otázku týdeník EURO položil stovce významných manažerů a podnikatelů poté, co vstoupilo v platnost novelizované znění zákona. Kladně odpovědělo 25,3 procenta dotázaných, zatímco 62,6 procenta reagovalo záporně. Ostatní si nebyli jisti. V reakcích většinou zaznívalo: Ne, protože se chovám slušně a vytvářím celá léta atmosféru korektnosti. A dále: Je-li důkazní břemeno na straně žalované, lze se obávat vždy. Z dalších reakcí vybíráme:

• Zákon bych přirovnal k ideám komunismu. Možná že je dobře míněný, je však lehce zneužitelný, a co se dá zneužít, to nevyhnutelně také zneužito bude. Slušnost a korektnost v pracovním týmu vzniká jinak než hloupým nařízením z vnějšku. Nejhorší důsledek to pak může mít paradoxně právě pro ženy. Ke všeobecně horší pozici při hledání práce může přibýt i to, že neprávem napadený šéf může svůj pracovní tým preventivně očistit od „nebezpečného ženského elementu“.

• Byl bych rád, kdybych měl potíže zvládat své sexuální choutky do té míry, že bych tím riskoval podobné obvinění. Bohužel je zvládnu docela v pohodě. Snad bych se měl ženám na pracovišti za to omluvit.

• Ne, jsme čistě mužské pracoviště. Ale jinde, odkud slyším o narůstající agresivitě žen na pracovištích, si dovedu představit narůstající obavy hlavně úspěšnějších mužů.

• Nikdy jsem si nezačínal na pracovišti ani v indiferentní společnosti, navíc perfektně poznám, kdo chce jít se mnou do postele a kde mi hrozí potrkání nějakou šílenou kozou. Navíc nesnáším feministky, povětšinou něco maskují, kandidátky ložnice bývají hrdy na to, že je o ně zájem a dokážou si v případě svého nezájmu sjednat pořádek. Ostatně, stačí se na oběti harašení podívat, mají všechny zpravidla jeden shodný rys - absolutní nepoužitelnost právě pro sexuální obtěžování. A ti, kteří si přesto začnou, ať se nediví, absence dobrého vkusu a vychování bude po právu potrestána.

• V každém případě to může být dobrý návod k vydírání, protože mnoho mužů (o ty jde asi především), pravděpodobně raději zaplatí, než by se podrobili veřejnému pranýřování, po němž ani při případném soudním očištění nezůstanou bez poskvrny.

• Ano, i když to ve vztahu k mému pohlaví a věku může vypadat úsměvně. Domnívám, že obecně může být takto nařčen kdokoliv. Poznala jsem během své kariéry dost mstivých a podlých lidí, kteří jistě tuto možnost budou schopni využít. Začlenění tohoto ustanovení do Zákoníku práce považuji za nešťastné.

• Pokud se něčeho obávám, pak žaloba pro harašení je na jednom z posledních míst. Celá tato specifická legislativa dobře zapadá do mnohdy absurdního rámce dnešního „vyspělého“ světa reprezentovaného USA a EU, kde přirozené věci, jako sex či pouhý flirt, jsou kriminalizovány, a na straně druhé násilí, zabíjení či války jsou vydávány za „normální“. „Aféra“ s ňadrem J. Jacksonové je toho dobrým důkazem. Češi jsou ale obecně dosti imunní vůči nesmyslům či si z nich dokážou dělat legraci, a to nám snad vydrží.

• Promyšlenou personální politikou toto riziko výrazně omezuji.

• Toto riziko také závisí na osobním „track record“, takže svůj výhled považuji za dosti optimistický.