Sociálním demokratům vztahy se sousedy příliš nejdou
Vláda sociální demokracie slibovala, že bude mít dobré vztahy se všemi sousedními zeměmi. Úroveň našich vztahů s Německem či Rakouskem lze samozřejmě měřit různými způsoby: v ekonomice vůbec nejsou špatné. Celkově se však nezdá, že by se čeští vládní politici mohli chlubit velkými úspěchy. Ani Brusel to tak nevnímá. Proč by jinak evropský komisař Günter Verheugen při setkání s premiérem Milošem Zemanem naléhal na uklidnění „zjitřených vztahů“ mezi Německem a Českem?
Možná sociální demokracii ani příliš nevadí, že svůj slib neplní. Zato přece hájí české národní zájmy! ČSSD před časem zavrhla myšlenku, že jedním z pilířů své nynější volební kampaně bude podpora vstupu do Evropské unie. Přizvaní odborníci totiž socialistům řekli, že proti skeptické rétorice Občanské demokratické strany nemají příliš šancí. Avšak bránit snahám o revizi poválečného uspořádání v Evropě – na to jsou sociální demokraté kabrňáci.
Jedno ze „želízek“ sociální demokracie v nadcházejících volbách, Petra Buzková v televizi Prima prohlásila, že ČSSD se v této věci může opřít o celoevropské společenství sociálnědemokratických stran. Asi neměla na mysli německého ministra vnitra za SPD Otto Schilyho, který se jako první člen tamní rudo-zelené vlády vyslovil pro zrušení Benešových dekretů. Jestliže v Česku sociální demokraté volají po jednotném postupu politických stran, list Süddeutsche Zeitung upozornil, že jejich němečtí kolegové se rovněž zapojují do tamní „velké koalice za zrušení dekretů“.
Nejen Petra Buzková, ale také ministr vnitra Stanislav Gross vidí spojence v britském premiérovi Tony Blairovi, který údajně Česku ve vzrušené debatě moc pomohl. Pokud by ministr zahraničí Jan Kavan oběma svým - v mezinárodní politice neostříleným - stranickým kolegům po pravdě vysvětlil okolnosti Blairovy návštěvy, asi by mluvili jinak. I když ani to není jisté, neboť v předvolební atmosféře se přece vše musí pořádně nafouknout. Tony Blair, stejně jako ruský prezident Vladimir Putin, sice pár vět pronesl, ale oba si dávali velký pozor na to, aby nepověděli nic nad rámec dřívějších stanovisek svých zemí. Mluvili jen tak potichu, na půl úst, aby to nebylo příliš slyšet v Německu.
V diplomatických kruzích se objevují úplně jiná hodnocení, podle nichž je teď jediným spojencem Česka v Evropské unii Evropská komise (tedy žádný členský stát). Grossova představa, že je nyní třeba získat všechny vítězné velmoci z druhé světové války na českou stranu, je buď silně naivní, nebo hodně přizpůsobená předvolebnímu marketingu.
Jsme my Češi opět opuštěni a všemi zrazeni? Nikoliv. Zakopaný pes je v něčem jiném. Sociálním demokratům (stejně jako občanským demokratům) se dnes hodí vytvářet dojem, že – slovy Stanislava Grosse – „snaha o revizi výsledků války může neřízeným procesem rozkmitat stabilitu uvnitř Evropy“. V Evropské unii si ovšem toto nikdo nemyslí. Rizik pro stabilitu Evropy je řada, ale snaha potvrdit neúčinnost Benešových dekretů může maximálně zkypřit půdu pro předvolební rétoriku českých politiků.
Nepříjemné pochopitelně mohou být požadavky sudetských Němců týkající se navrácení majetku. Ani ty ovšem nevyvolají třetí světovou válku, ba ani nezabrání vstupu Česka do Evropské unie - pokud sami čeští politici nebudou nadále přilévat olej do ohně.
Právě Otto Schily ostatně spojil požadavek zrušení dekretů s tím, že také sudetští Němci se vzdají svých majetkových nároků. Schilyho slova vlastně oživila dřívější úvahy šéfa ODS Václava Klause o „pojistce“, která by do budoucna zabránila zpochybňování majetkových poměrů v Česku, byť je posunula do jiné roviny, než asi měli občanští demokraté na mysli. Pokud Schily svou úvahou naznačoval, že by Praha mohla potvrdit neplatnost Benešových dekretů výměnou za záruky nedotknutelnosti (po válce zabaveného) majetku, vůbec to není šílená myšlenka. Dokonce se zdá, že právě toto by bylo snad jediné rozumné politické řešení, byť právníci určitě najdou spoustu důvodů, proč není možné.
Dnes samozřejmě nikdo nemůže přesně vědět, jak by ODS po případném vítězství ve volbách rozehrála svou hru a jakou roli by v ní karta oné „pojistky“ hrála. Občanští demokraté se právě teď také vezou na vlně předvolebního populismu. Jejich nacionalismus má však přece jen jistou logiku a kontinuitu. Nacionalismus politiků ČSSD je naprosto oportunní – a o to nebezpečnější.
