Vláda klopýtá k reformě veřejných financí a neskýtá přitom radostný pohled. Slabý kabinet je předurčen ke kompromisům, které jsou v případě zadluženého státu zvláště nebezpečné. Česká vláda již téměř rok nevládne, nečiní zásadní rozhodnutí a veškerou energii vkládá do zklidňování vnitřních sporů a zoufalé snahy vydržet ve funkci do konce volebního období.
Nic na tom nemění ani deklarovaná snaha pohnout s příjmy a výdaji státního rozpočtu tak, aby v příštích letech nenastala katastrofa. Vládní koalice se na způsobu systémové reformy shodnout nemůže. Každá ze stran chce uspokojit své voliče, což jí nelze mít za zlé. Levice chce tradičně zvyšovat daně a vysávat příjmově vyšší vrstvu, pravice chce rozproudit ekonomiku snižováním daní a úspory hledá v omezení sociálních dávek lidem, kteří jsou zvyklí na berličku pečujícího státu. Tváří v tvář miliardovým dluhům se vládní strany shodnou nejvýše tak na zavedení registračních pokladen, rušení zahraničních cest poslanců a zvyšování důchodové hranice. Bezvýchodnost současné situace je zbytečné popisovat. Položme si raději otázku, co bude dál. Scénář má tři základní varianty: 1. Sociální demokracie situaci „ustojí“, přenechá více prostoru svému ministru financí, zpacifikuje koaliční partnery několika údajně reformními ústupky a akceneschopná vláda s určitými personálními rekonstrukcemi setrvá ve Strakově akademii po celé volební období. Nepopulární opatření přenechá příští politické garnituře a našlápne si tak na volební vítězství za další čtyři roky. 2. Koaliční partneři se vzmuží a odmítnou akceptovat socialistické kormidlo premiéra Špidly. V yvolají vládní krizi, vláda nezíská důvěru poslanecké sněmovny a po zbytek funkčního období bude vládnout úřednický kabinet v čele s designovaným premiérem, kterého vybere prezident republiky. Tuto situaci nemusí vyprovokovat pouze koaliční partneři, ale i rozkol uvnitř samotné ČSSD. 3. Po vyslovení nedůvěry současnému kabinetu vyhlásí prezident předčasné volby. Všechny scénáře spějí k jedinému vyústění, kterým jsou volby do poslanecké sněmovny, ať už v termínu řádném, či předčasném. A právě tady nastává klíčový problém. Přinesou nové volby silnou většinovou vládu, schopnou prosadit jasně profilovaný program? Odpověď je bohužel téměř jistá - nepřinesou. Současný volební zákon to neumožňuje. Plynulost výměny exekutivy patří mezi základní prubířské kameny každé demokracie. V České republice se však po volbách začínají vytvářet patové situace. Změnu může přinést buď nový volební zákon, nebo účast komunistů ve vládě. V ycházejme z toho, že komunisty na postech ministrů si většina občanů nepřeje, a že jejich vůli zatím respektuje i sociální demokracie. Ke slovu se pak musí dostávat nepřirozená a krkolomná spojenectví, která umrtvují plnohodnotný politický život a ekonomické problémy nechávají neřešené. Součástí opoziční smlouvy mezi ČSSD a ODS v minulém volebním období byla dohoda o novém volebním zákonu. Návrh novely, který posiloval roli většinových prvků a usnadňoval způsob tvoření povolební exekutivy, byl smeten ze stolu na popud prezidenta Václava Havla a senátorů tehdejší Čtyřkoalice. Rozhodnutí potvrdil Ústavní soud, s odůvodněním, že návrh poškozuje malé politické strany. Dnešní volební zákon tedy malé strany nepoškozuje, zato vede k vytváření slabých a nestabilních vlád. Strany Čtyřkoalice, jimž dnes už zvoní hrana, tak svými ambicemi znesnadnily na mnoho let dopředu aplikaci normální parlamentní demokracie. Je snad v pořádku fakt, že místopředsedou vlády je člověk, který neuspěl ve volbách do sněmovny a jeho strana se těší zhruba dvouprocentní voličské přízni? Předmětem návrhu nového volebního zákona bylo kromě vyššího kvora pro koalice i zvýšení počtu volebních krajů z původních osmi na pětatřicet, snížení poslaneckých mandátů v kraji z pěti na čtyři a použití upravené volební d´ Hontovy metody pro přepočet odevzdaných hlasů na mandáty. To vše by vedlo k posílení pozice velkých stran. Ústavní soud označil tyto návrhy za prvky většinového charakteru, který je v rozporu s poměrným systémem voleb do poslanecké sněmovny a zrušil je. Jedno patové volební období bylo možné řešit opoziční smlouvou, která, jak dnes vidí i její zapřísáhlí odpůrci, byla způsobem jak udržet v chodu stát, aniž by příliš utrpěl menšinovou vládou sociální demokracie. Opoziční smlouva však nemůže být pravidelným povolebním receptem. Tím méně jím může být nefunkční koaliční spojenectví, kterého jsme svědky dnes. Vláda typu „101“ by se neměla opakovat. Úkolem současné politické reprezentace by proto měla být práce na novém volebním zákonu, i za cenu, že by vyřadil ze hry politické minority.
Opoziční smlouva nemůže být pravidelným povolebním receptem. Tím méně jím může být nefunkční koaliční spojenectví.
