V Bruselu se právě rozehrává hra o nejvyšší unijní posty
Tony Blair zřejmě vznešený titul „evropský prezident“, plně hrazenou rezidenci v Bruselu a čtvrt milionu eur ročně nezíská. Namísto příliš výrazného a sebevědomého britského expremiéra přijde daleko spíše někdo, kdo neodsune Angelu Merkelovou, Nicolase Sarkozyho a Gordona Browna na vedlejší kolej. Ten, kdo příliš nevyčnívá, ale přece jenom strávil nějakou dobu ve vysoké evropské politice. Třeba ministerský předseda Lucemburska Jean-Claude Juncker, momentálně horký favorit nejrůznějších analytiků. On – nebo kdokoli jiný jeho formátu - vydrží tak dlouho, dokud bude držet krok a poslouchat. To je dobře pro Angelu, Nicolase i Gordona. A špatně pro Evropu.
ZMĚNA K HORŠÍMU
Je fakt, že dosavadní systém řízení Evropské unie není ani zdaleka ideální. Stačí zmínit jen to, že jednotlivé členské státy se v předsednickém křesle střídají po šesti měsících. To je příliš krátká doba, chybí kontinuita. Unie navíc v poslední době tak rychle expandovala, že na každou zemi vychází předsednictví jednou za čtrnáct let. Státy po tak dlouhé době zapomínají, jak Evropu řídit a „paměť“ ztrácejí i samy evropské instituce. Do agendy, se kterou pak politici přicházejí do Bruselu, se tak čím dál tím víc dostávají problémy, které jsou zajímavé a naléhavé spíše z pohledu jejich domácí politiky… Společný evropský zájem se vytrácí.
Bohužel i systém nový – který mimo jiné zavádí stálou funkci předsedy Evropské rady (evropského prezidenta) – má celou řadu slabin. Za „vhodné“ konstelace může být dokonce daleko horší než ten předchozí. Znění právě schvalované Lisabonské smlouvy k tomu alespoň dává slušné předpoklady. Především: ruší dosavadní pravidlo, že předsednický stát má pod kontrolou všechny konfigurace Rady (počínaje vrcholnou Evropskou radou a ministerskou Radou pro vzdělání, mládež a kulturu konče). Předsedající tak nesl veškerou administrativní a politickou odpovědnost vůči národnímu i evropskému veřejnému mínění. V systému, který zavádí Lisabonská smlouva, bude ale Evropský prezident – jmenovaný na třicet měsíců – přímo ovlivňovat jen Evropskou radu (zasedání na úrovni hlav států a vlád). Jenže pod ním zůstane zachován – pro všechny modifikace Rady EU (ministři členských států se scházejí podle své odbornosti) - dosavadní šestiměsíční rotační systém.
Mohlo by se tak třeba stát, že Evropským prezidentem by – čistě teoreticky - mohl být například Tony Blair (nebo někdo jeho formátu), zatímco všechny pro každodenní chod unie daleko důležitější orgány by řídila - další spekulace - Angela Merkelová. Německá kancléřka by tak musela nést veškerou odpovědnost za kroky a rozhodnutí britského expremiéra, ale neměla by žádné páky, jak ho přímo ovlivnit. Úspěchy by oslavil Blair, neúspěchy by padly na hlavu Merkelové. Ta by zase mohla – „na oplátku“ – stálého prezidenta zcela odříznout od informací, rozhodování a vlivu. Jejich vzájemná rivalita, minimálně mediální, by v důsledku mohla vést až k úplnému narušení vazeb mezi Evropskou radou a ostatními rozhodovacími orgány unie.
KAŽDÝ MOHL JEŠTĚ DOUFAT
Stávající systém možná nebyl zase až tak špatný. To ostatně konstatuje i společná studie na téma Lisabonská smlouva a institucionální změny prestižních bruselských think-tanků CEPS, EPC a Egmont: „Jednu drobnou, ale nespornou výhodu dosavadní rotační systém měl: bylo zcela jisté, že špatné předsednictví nemůže trvat déle než půl roku. Každý mohl ještě vždycky doufat, že to další předsednictví bude lepší.“
V nesmírně citlivé oblasti zahraniční politiky Evropské unie bude chaos způsobený Lisabonskou smlouvou viditelnější než kde jinde. Vedle postu prezidenta totiž nově zavádí i pozici stálého evropského ministra zahraničí, který bude současně řídit Radu pro zahraniční záležitosti a zastávat funkci eurokomisaře pro vnější vztahy. (Mimochodem: není jasné, kdo mu bude vlastně šéfovat. Evropský prezident, nebo předseda Evropské komise?) Každopádně je zřejmé, že navenek bude za unii chtít mluvit nový prezident, nový ministr zahraničí, předseda EK, eurokomisaři pro obchodní politiku a zahraniční pomoc, zástupci šestiměsíčního rotačního předsednictví … „To je příliš mnoho hlav na jedno tělo,“ konstatuje studie bruselských think-tanků.
Nový systém prosadil bývalý francouzský prezident Valéry Giscard d´Estaing, když v roce 2002 řídil přípravu (později „pohřbené“) Evropské ústavy. Ústava nepřežila, ovšem pasáž o stálém evropském prezidentovi úspěšně pronikla i do Lisabonské smlouvy. Ta začne podle všeho platit někdy v průběhu příštího roku, momentálně probíhá ratifikace v členských státech.
Podle původních plánů měl ale evropský prezident řídit unii jako celek, šestiměsíční rotační předsednictví jednotlivých států by tak zcela zaniklo. Jenže proti tomu se postavily menší členské země (včetně České republiky), protože se obávaly, že si veškerou moc v EU uzurpují větší a mocnější členové.Takže nakonec se domluvil výše popisovaný kompromis.
TONY PŘIJDE ZKRÁTKA?
Občané pěti největších evropských států (podle čerstvého průzkumu společnosti Harris Interactive) by o silného – a jediného – evropského prezidenta stáli. Ve Francii a Itálii by osobnost typu Tonyho Blaira v čele EU uvítalo 81 procent lidí, ve Španělsku 79 procent, ve Velké Británii a Německu 50 a 45 procent. To je poměrně vysoká podpora. Ale je téměř jisté, že ti, kdo odpověděli v průzkumu „ano, chci silného vůdce“, se nedočkají.
Expremiér Blair by sice o post prezidenta asi opravdu stál (z jeho strany podle všeho nejde o nějakou tajemnou hru), už dokonce uspořádal tiskovou konferenci v Paříži - ve francouzštině! A francouzský prezident Nicolas Sarkozy ho označil za „inteligentní volbu“. Ale co to znamená?! Současně totiž podpořil i Jeana-Clauda Junckera.
Francouzský exprezident Giscard d´Estaing zase prohlásil, že prezidentem by se měl stát občan země, která respektuje všechny evropské závazky. A každý přitom ví, že Británie není v eurozóně, není v Schengenu a nepřijala Chartu základních práv…
Blairovo jméno vypustil Sarkozy zřejmě jen proto – alespoň se to tak s odstupem jeví - aby si evropští politici uvědomili, že tak silného vůdce nad sebou rozhodně nepotřebují. To se týká především těch, na které v nejbližších letech čeká šestiměsíční předsednictví „nižších“ konfigurací Rady. V roce 2010 půjde o Španěly a Belgičany, o rok později o Maďary a Poláky… Ale německá kancléřka Merkelová je také proti, podpoří zřejmé Junckera. Na druhou stranu Britové mají lucemburského premiéra za příliš horlivého evropského federalistu.
Bude to zajímavá rošáda. Tím spíš, že Brusel čeká v příštím roce ještě několik dalších personálních výměn na nejvyšších postech. Budou se totiž konat volby do Evropského parlamentu a nastoupí nová Evropská komise. Pokud se nejsilnější stranou opět stane středo-pravicová EPP-ED (a to se dá očekávat), bude moci dosavadní pravicový „šéfkomisař“ José Manuel Barroso doufat ve své znovuzvolení. To by se ale Juncker, který vychází ze stejného politického tábora jako Barroso, zřejmě nemohl dostat na post prezidenta. Ten by čekal na socialistu (Aleksander Kwasniewski?) nebo liberála (Guy Verhofstadt?). Ale o post prezidenta by nakonec mohl projevit zájem i sám Barroso. Pak by bylo všechno jinak… Jak řekl týdeníku EURO analytik bruselského Evropského centra pro politiku Antonio Missiroli: „Na nějaké předpovědi je ještě příliš brzo… Myslím, že potenciálním favoritem zatím zůstává Juncker, ale stát se může cokoli.“
SOUVISLOSTI V novém systému stanoveném Lisabonskou smlouvou bude „evropský prezident“ – jmenovaný na 30 měsíců – přímo řídit a ovlivňovat z pozice předsedy jen Evropskou radu (zasedání na úrovni hlav států a vlád). Jenže pod ním zůstane zachován – pro všechny modifikace Rady EU - dosavadní šestiměsíční rotační systém.
