Další evropský "Enron" kompromituje celý systém
Chtěl jsem odcestovat na Galapágy, ale zadrželi mne, prohlásil Calisto Tanzi, bývalý šéf italské firmy Parmalat, když musel v prosinci do vazby. Na Silvestra měla aféra kolem italského potravinářského gigantu pokračování. Policie zatkla dalších sedm lidí včetně dvou představitelů auditorské firmy Grant Thornton. Takový byl konec minulého roku pro lidi, na něž bývala Parma pyšná. Parmalat se ocitl v nucené správě.
Itálie a s ní celá podnikatelská Evropa vstoupila do nového roku s dalším skandálem, v němž se vyskytují finanční podvody, falešné účty, podivné účetnictví a pochybnosti o tom, jak jsou řízeny evropské korporace. Kauzy Enronu a dalších amerických společností byly před časem podnětem pro vlády a regulační orgány – a to nejen v Americe, aby začaly vytvářet přísnější pravidla pro správu firem (corporate governance). Aktivní byla v tomto směru Evropská unie i jednotlivé státy. Italská aféra ukázala, že tento proces je teprve na začátku.
Parmalat, který po celém světě prodává mléčné výrobky, ovocné džusy a pekárenské produkty, je označován za další „evropský Enron“. Předtím si tuto přezdívku vysloužila francouzská firma Vivendi či nizozemská maloobchodní společnost Ahold. V případě Parmalatu zaráží celková výše finančních úniků, která se podle dosavadních odhadů pohybuje mezi sedmi a deseti miliardami eur - možná i více, což je na italské poměry neuvěřitelná suma. Její výše se blíží téměř procentu italského hrubého domácího produktu.
Konto neexistuje.
Velký šok všem obchodním partnerům Parmalatu darovala pár dní před Vánoci Bank of America. Oznámila, že žádné konto, na němž údajně měly být téměř čtyři miliardy eur, neexistuje. Mělo jít o účet firmy Bonlat, dceřiné společnosti Parmalatu, registrované na Kajmanských ostrovech. Šéfové impéria kolem italské potravinářské firmy předtím s odvoláním na ono konto tvrdili, že mají dost peněz, kterými mohou okamžitě splácet dluhy.
Auditoři z Grant Thornton, kteří „hlídali“ Bonlat, se přitom dušovali, že dostali písemné potvrzení na hlavičkovém papíře Bank of America o existenci konta. Pokud mluvili pravdu, je jasné, že dokument musel někdo v Parmalatu zfalšovat.
Parmalat upozornil na své problémy sám, když nebyl schopen vyplatit držitele malé emise obligací. To u firmy s ročním obratem 7,6 miliardy eur (a 35 tisíci zaměstnanci) překvapilo. O potravinářskou společnost se začali zajímat vyšetřující soudci a policisté. Netrvalo dlouho a Calisto Tanzi, hlava rodiny, jež Parmalat ovládala, se ocitl ve vazbě.
Nestoudnost.
Tajemství kolem Parmalatu začala vyplouvat na povrch. Češi si možná vzpomenou na bývalou IPB – také italská potravinářská firma vytvářela složitou a nepřehlednou strukturu spřízněných společností, z nichž část měla sídlo na Kajmanských ostrovech. Ten, kdo impérium Parmalatu sledoval zvenčí, nemohl mít představu o jeho skutečném hospodaření. Tento stav trval dlouhá léta.
S obviněním vůči Parmalatu přišla také americká Komise pro cenné papíry (SEC). Ta vydala prohlášení, v němž uvádí, že italská firma vodila za nos americké investory, když jim poskytovala nepravdivé údaje. Tak kupříkladu Parmalat tvrdil, že využil svých bohatých zásob hotovosti a zpětně skoupil svůj dluh ve výši 2,9 miliardy eur. To však podle SEC byla lež, která měla firmě zachovat přízeň finančníků ve Spojených státech. SEC označila případ Parmalatu za vůbec jeden z největších a nejnestoudnějších finančních podvodů korporací.
Proč ale vlastně Parmalat podváděl, když jeho potravinářský byznys je i nadále považován za vcelku bezproblémový? Calisto Tanzi připustil nesrovnalosti v účetnictví a přiznal vlastní odpovědnost šéfa firmy. Jeho právníci nicméně tvrdili, že ve skutečnosti se žádné peníze neztratily, pokud nepočítáme třeba převod půl miliardy eur na další Tanziho podnik – cestovní kancelář Parmatour, která nebyla součástí impéria kolem Parmalatu.
Mecenáš.
Policie bude různé okolnosti případu ještě rozkrývat, některé odpovědi se ale rýsují. Složitá struktura měla podle dosud publikovaných zpráv pomoci maskovat různé ztráty – ať už z podnikání v Latinské Americe, nebo z činností mimo hlavní potravinářský byznys, tedy obchodování s deriváty či finančních spekulací.
Calisto Tanzi zatím nebyl podezírán z toho, že by se snažil využívat peněz z podnikání ve svůj prospěch a užívat si života. Lidé v Parmě a celé Itálii ho spíše znali jako muže, který rád přispěl církvím na opravu kostelů, na charitu či investoval do umění a fotbalu. Tanziho syn Stefano je prezidentem fotbalového klubu AC Parma, který díky penězům z Parmalatu zažil úspěšná devadesátá léta a dvakrát vyhrál pohár UEFA. Nelze vyloučit, že fanoušci nebudou na Tanziho rodinu vzpomínat ve zlém.
Calisto Tanzi a lidé kolem něj měli velké ambice a některé problémy firmy snad byly „pod jejich rozlišovací schopnost“. Podivné praktiky možná měly sloužit k tomu, aby odvedly pozornost od dočasných potíží, než se Parmalat vyhoupne na nové vlně úspěchů. Tanziho lidé však spíše roztočili spirálu, která vedla k neschopnosti platit dluhy. A objevují se další podezření: někdo se možná snažil o podvodný bankrot. V Parmalatu prý také někdo nařídil likvidaci kompromitujících dokumentů.
Všichni muzikanti.
Jak je však možné, že Parmalatu vše tak dlouho procházelo? Proč na problémy neupozornily ratingové agentury nebo auditorské firmy? Jak je možné, že Parmalat zůstával váženým klientem velkých světových bank? Týdeník The Economist napsal, že respektované globální banky včetně Citigroup, J. P. Morgan a Deutsche Bank si velmi přály konstruovat obchody s deriváty, jejichž prostřednictvím Parmalat převáděl fondy do daňových rájů a spekuloval s nimi. Renomovaný časopis se v této souvislosti zmiňuje o lukrativních poplatcích pro banky.
Nejvíce kritiky však pochopitelně sklízejí auditoři. Auditorem Parmalatu byl do roku 1999 Grant Thornton, pak přišla společnost Deloitte & Touche. Grant Thornton však měl nadále na starosti dceřinou firmu Bonlat, přes niž se podezřelé transakce realizovaly. Komentátoři v této souvislosti připomínají, že auditorská společnost Andersen kvůli své roli v kauze Enron nakonec zkrachovala. Stihne auditory Parmalatu podobný osud?
Představitelé Grant Thorntonu nicméně tvrdí, že jsou sami obětí podvodů – i oni dostávali zfalšované informace. Na rozdíl od Andersena se navíc nikdy nepokoušeli likvidovat dokumenty. Naopak, dokumenty nalezené v italské pobočce Grant Thorntonu pomohly mnohé objasnit. A heslem „my nic, my muzikanti“ se přirozeně řídí i další aktéři v případu včetně ratingových společností.
Jenže není pochyb, že auditoři si měli své informace lépe ověřovat. List Financial Times upozorňuje, že opatrné měly být i ratingové společnosti, když viděly komplikovanou strukturu Parmalatu a neochotu firmy poskytovat vyčerpávající informace.
Vinen i Berlusconi?
Komentátor uvedeného deníku Wolfgang Munchau dokonce soudí, že svůj podíl viny nese i premiér Silvio Berlusconi. Také jeho firmy před časem čelily podezření z nekalých praktik v účetnictví. A Berlusconiho vláda v minulém roce prosadila značné zmírnění trestů za takové činy – údajně aby ochránila byznys před příliš snaživými vyšetřovateli. Berlusconi tak údajně „pomohl vytvořit klima, v němž se skandály korporací stávají více, nikoli méně pravděpodobnými“.
Mezi dalšími příčinami aféry Parmalat se v hodnoceních expertů objevuje italský systém rodinných podniků. Staré firemní struktury často brání zavádění moderních metod správy korporací.
Komentátor listu Wall Street Journal Brian Carney si zase všímá toho, jak aktivně se do záchrany Parmalatu zapojil italský stát. Zatímco americká administrativa prezidenta George Bushe víceméně ponechala Enron jeho osudu, a údajně tak prokázala, že v Americe neexistuje „klientský kapitalismus“, Berlusconiho Itálie jednala v evropském duchu. Vláda nejprve přišla se zvláštním dekretem, který jí umožnil jmenovat správce Parmalatu – podléhající kontrole kabinetu. Do čela firmy, jež je v rámci úpadkové procedury prozatím ochráněna před věřiteli, pak dosadila Enrika Bondiho, známého a respektovaného devětašedesátiletého krizového manažera.
Brian Carney dále upozorňuje, že italská vláda požádala Evropskou komisi o poskytnutí „krizového statutu“ celému mlékárenskému odvětví v zemi. To by kabinetu umožnilo poskytovat státní pomoc tam, kde sama uzná za vhodné.
Co dokáže Bondi.
Enrico Bondi se mezitím pustil do práce. Ohlásil strategii, která sestává ze tří základních bodů: správce Parmalatu hodlá vést rozhovory s věřiteli, kteří mají pochopitelné obavy o své peníze, zachraňovat kvalitní aktiva firmy (Bondi má právo rozprodávat špatná aktiva) a spolupracovat s vyšetřovateli.
Bondi má podle všeho důvěru věřitelských bank, které ho poslaly do Parmalatu ještě před vyhlášením nucené správy – tenkrát ještě v roli „poradce“. Zdá se, že banky by tak mohly pokračovat ve financování firmy.
Manažer, který se před lety proslavil záchranou skupiny Montedison (potravinářský a chemický průmysl), má na svůj nový úkol půl roku. Pokud v Parmalatu najde dostatečně velkou zdravou část byznysu, mohl by uspět.
