K obchodování s emisemi chybějí povolenky i právní norma
Zatímco podniky většiny států Evropské unie budou moci od Nového roku začít obchodovat s emisemi, naši podnikatelé se na to mohou jen nevěřícně dívat. Na rozdíl od německých, rakouských či slovenských kolegů kvůli zpožděnému projednávání žádné povolenky nyní nedostanou. A kdyby si je snad od sousedů vypůjčili, byli by na štíru s právem. Český zákon, který by měl obchodování s povolenkami umožnit, dosud neplatí. Nic nezmohl ani superzrychlený režim schvalování zákona v Poslanecké sněmovně. Ba ani pověstné Ambrozkovy vulgární esemesky, které doslova smetly poslední baštu formálního odporu a naschválů v hospodářském výboru sněmovny. Nepomohlo ani to, že také Senátem prošel návrh zákona jako nůž máslem. Jestliže ho bez dlouhých odkladů podepíše i prezident, budou všechna zásadní rozhodnutí do začátku roku splněna. Přesto zákon nemůže platit. Podmínkou je zveřejnění ve Sbírce zákonů, a to se včas nestihne. Ledaže by tiskaři vytiskli sbírku na Štědrý den a do Silvestra by se expedovala.
Místo povolenek řečičky.
Ani platný zákon žádné obchodování s emisemi v Česku nezahájí, když není s čím obchodovat. Vnitřní rozpory o návrhu celkové kvóty povolenek a o způsobech jejich rozdělování mezi podniky zaměstnaly všechny zainteresované natolik, že jsme Národní alokační plán předložili Evropské komisi dlouho po všech termínech a jako poslední. Nejednoznačnost domácích postojů, prezentovaných ministerstvy průmyslu a životního prostředí či oborovými průmyslovými svazy způsobila, že česká strana nedokázala expertům Evropské komise včas zodpovědět ani jejich dotazy. Zatímco si ministerstva s Bruselem teprve dopisují, nový komisař pro životní prostředí Stavros Dimas se už nechal slyšet, že Česko bude jedním ze čtyř států evropské pětadvacítky, v nichž emisní obchodování nebude zahájeno. Vedle Itálie a Řecka, které alokační proces vnímají jen na vedlejší linii a nijak s ním nespěchají, stihlo stejné omezení ještě Polsko. O polském návrhu se v kuloárech šušká jako o příliš přemrštěném, který zřejmě bude muset být přepracován. Přestože i Česko je ve stejné situaci, hýří někteří naši vyjednávači optimismem. Jako by neviděli, že i silné „staré země“, jako Francie a Belgie, musely ze svých přehnaných požadavků notně ubrat.
Nebezpečné chytračení.
Tvrdá ruka Evropské komise dopadla na všechny národní plány schvalované v říjnu. Velice museli svůj rozpočet povolenek oxidu uhličitého redukovat Slováci, a to takřka o patnáct procent navržené celkové hodnoty. Škrtalo i maličké Lucembursko. Z osmi posuzovaných zemí v této druhé vlně si nejvíce nadsadili Lotyši a museli škrtnout povolenky na 5,6 milionu tun, přičemž celkovou kvótu povolenek mají pouze něco málo přes deset milionů tun.
V téže době, kdy se žadatelé z druhé vlny vyrovnávali s nařízenými redukcemi nadsazených alokačních plánů, v opožděném Česku probíhal proces zela opačný. Původní návrh ministerstva životního prostředí na 93 milionů tun byl podroben ostré kritice. Ekologické organizace si povšimly, že nesleduje další redukci emisí, a považují ho za příliš nadsazený. Zástupci průmyslových svazů ho naopak označili za diskriminující. Z jejich pohledu by české podniky zbavil konkurenceschopnosti na evropském trhu. Do věci se vložilo ministerstvo průmyslu a obchodu (MPO) a k potěše průmyslových svazů z týž výchozích parametrů vykouzlilo hodnotu 117 milionů tun. I ministerstvo životního prostředí (MŽP) se snažilo podnikům vyjít vstříc, ale zvolená metodika mu nedovolila návrh nafouknout víc než na 100 milionů tun. Vznikl tu vážný rozpor. Vláda ho šalamounsky rozetnula návrhem na 107,6 milionu tun. A toto číslo se teď zkoumá v Bruselu.
Náměstek MPO Martin Pecina je odhodlán tuto výši v Bruselu obhájit. Na rozdíl od „starých zemí“ nemá Česko problém snižovat na limit z Kjóta. Vzhledem k masivnímu útlumu výroby počátkem devadesátých let jsme totiž pod limitem, vycházejícím ještě z postsocialistických průmyslových i emisních velkovýkonů. A tak kjótské cíle stát plní levou rukou. Proč se tedy trápit s dalším snižováním emisí? Pecina je přesvědčen, že ne Česko, ale „staré země“ mají otevřený emisní účet, ať se tedy snaží.
Slovensko ovšem vycházelo z téhož bodu jako Česko, a podívejme, už velice intenzivně krátí. Když se Brusel nemazlí s mocnými, jako je Francie, chytré čecháčky jistě šetřit nebude.
Přechválili jsme se.
Bruselští byrokrati Česko budou chytat do jeho vlastních sítí. Když se před časem vykazovaly projekce emisí patnáct let dopředu, Česko využilo útlumu výroby a vykreslilo se jako země trvalého poklesu emisí. Teď je to v rozporu s alokačním plánem, který předpokládá růst. A komise se ptá, proč?
A taky, proč si naše oborové průmyslové svazy chtějí samy dělit povolenky mezi své členy, když to zavání kartelovou dohodou a porušováním hospodářské soutěže? Úředníci mají ještě řadu pod kůži směrujících dotazů. Jak je rozetnou? Komisařka Margot Walströmová vedla úřad se severskou ekologickou důsledností. Nevynese nám naše zpoždění větší benevolenci, když Stavros Dimas pochází z Řecka, které není s to své emise ani spočítat?
