Od arabských šejků přes čínské internetové podnikatele až po ruské oligarchy - jak se vede nejbohatším lidem světa v politice?
Peníze a politika - co jde dohromady lépe? Propojení obou výtahů k moci je věcí všeobecně známou a podobně všeobecně kritizovanou, zejména na Západě.
Pomineme-li anomálii v podobě zhruba třímiliardového Donalda Trumpa v Bílém domě, je nejbohatším Američanem ve vysoké politické funkci guvernér Tennessee Bill Haslam; majetek nejbohatšího kongresmana Darrella Issyho čítá 464 milionů dolarů. To určitě stačí na slušné kafe, ale ve srovnání s čínským Národním lidovým kongresem to žádná sláva není: jmění 209 nejbohatších čínských poslanců čítá dohromady půl bilionu dolarů - což je přibližně hodnota majetku v držení 41 procent nejchudších lidí světa.
Zhruba tak je tomu po celém světě. V západní Evropě abyste miliardáře mezi politiky, počítáno v eurech či amerických dolarech, hledali lupou; čím zaostalejší země, t ím jsou oba typy moci zřetelněji provázané. Což samozřejmě neznamená, že by euroameričtí superboháči žili mimo politickou realitu, naopak; ale dokážou si v ní svoje zájmy ochránit způsobem, jenž nemusí být na první pohled zjevný.
Převedeno do českých reálií by se dalo říct, že Petr Kellner vládne po západním způsobu skrytěji, kdežto Andrej Babiš volí cestu, na níž za každým rohem číhá azbuka.
Ochránit si zájmy
Výjimky z pravidla samozřejmě existují. Jednou z nich je několikanásobný italský premiér Silvio Berlusconi (dnes devět miliard dolarů). Proslavil se tím, že funkci vnímal jako možnost zavést zákony, jejichž pomocí by se vyvlékl z těch stíhání, jichž ho nezbavila poslanecká imunita.
Častější je však obrácený příběh. Když David Cameron kandidoval na britského ministerského předsedu, pozastavil své členství v luxusních klubech a vůbec dělal všechno možné, aby nevypadal jako snobský boháč čili „tofi“, jak se v tom kraji říká. Jeho jmění přitom má hodnotu „ušmudlaných“ 50 milionů liber.
V již zmíněné Číně, v Rusku nebo na Ukrajině bývá politická funkce potvrzením či posvěcením pozice, kterou si dotyčný vydobyl penězi. Co mají společného šéf firmy Tencent „Pony“ Ma Chua-tcheng (38 miliard dolarů), zakladatel Baidu - čínské obdoby Googlu - Robin Li (17 miliard dolarů), vlastník výrobce mobilních telefonů Xiaomi jménem Ťun Lej (sedm miliard dolarů) a velkonápojář Cung Čching-chou (7,5 miliardy dolarů)? Všichni jsou poslanci, ačkoli se politikou aktivně nezabývají.
O tendencích v Česku čtěte také:
Miliardáři v politice? Otázka zní, proč až teď
Frontální útok miliardářů na politiku: zítra si vás koupíme
Ruský miliardářský klub je politicky jen o něco serióznější záležitostí než ten čínský. Ve Státní dumě si odsloužil své kdekterý boháč. Za zmínku tak stojí především ti, kteří se klišé tak či onak vymykají; bude o nich řeč níže.
Obráceným směrem od politické funkce k bohatství to funguje podstatně řidčeji - ale stojí to za to, jak vidíme (či spíš tušíme) v případě Vladimira Putina, jehož majetek odhadují různé zdroje na jednu až čtyřicet miliard dolarů, ačkoli celý život strávil ve státních službách.
A konečně jsou místa, kde je politická moc a moc greenbacku jedno a totéž - nikoli nepřímo přes lobbisty, úplatky, státní zakázky, ofishorové firmy a podobně, nýbrž oficiálně a přímo. Řeč je o ropných monarchiích, jejichž vládci jsou takřka automaticky nejbohatšími muži (bez výjimky muži) svých zemí. Brunejský sultán Hassanal Bolkiah, prezident Spojených arabských emirátů Zájid al-Nahján i saúdskoarabský král Salmán bin Abd al-Azíz to mají právě tak. Do bohatství i vysoké politiky se narodili; na nich samotných závisí jen konkrétní podoba obojího.
Následuje přehled těch nejzábavnějších případů kombinace miliardového bohatství a vysokých politických funkcí ze současnosti i nedávné minulosti.
Jejich pořadí je určeno mírou aktuálnosti jejich politického působení
1. Bill Haslam
guvernér amerického státu Tennessee, dědic firmy Pilot Flying J
Nejbohatší americký politik (s výjimkou Donalda Trumpa, jenž sice je prezidentem, ale běžné definici politika se vzpírá, a navíc je za poslední rok popsaný až hrůza) patří k těm méně nápadným postavám tohoto žebříčku. Jeho otec založil firmu Pilot Corporation (dnes Pilot Flying J), jež se živí provozem malých obchodů na dálnicích; jejími typickými zákazníky jsou řidiči kamionů. Bill ve firmě pracoval na půl úvazku, po otcově smrti ji zdědil. To už byl starostou města Knoxville, v letech 2010 se stal guvernérem Tennessee a o čtyři roky později pozici obhájil. Týž rok mu přálo štěstí i v podnikání: levný benzín povzbudil automobilový provoz, jeho firma zdvojnásobila obrat a z nějakých 830 milionů dolarů jsou dnes více než dvě miliardy.
2. Petro Porošenko
ukrajinský prezident a cukrovinkový magnát
Ukrajinský prezident je dnes nejbohatším politickým vůdcem Evropy, nepočítáte-li zmíněný sporný Putinův případ. Jeho „čokoládové království“ začalo vydělávat slušné peníze již v polovině 90. let, kdy Porošenko skoupil několik menších konkurentů a sjednotil je pod hlavičkou Rošenu. Po roce 2004 stál (i coby poslanec parlamentu) na straně oranžové revoluce a o deset let později, již po pádu prezidenta Janukovyče, se stal hlavou státu. Týž rok byl ještě s 1,3 miliardy na 1284. místě nejbohatších lidí světa, pak se kvůli ztrátě ruského trhu dostal do společnosti pouze devíticiferných boháčů, pročež přestal být zajímavý.
3. Serge Dassault
francouzský senátor, CEO a akcionář Groupe Dassault
Dvaadevadesátiletý francouzský senátor (20,6 miliardy dolarů) se k majetku dostal také dědictvím. Jeho otec založil výrobce letadel Dassault Aviation v roce 1929. Než se jeho syn (ještě rozený jako Serge Bloch) dostal na 47. místo Forbesova žebříčku, přidal aukční síň, vinice, výrobu softwaru a média (v roce 2004 koupil nejdůležitější konzervativní deník Le Figaro). Jestliže však jako byznysmen uspěl, v politice čistý štít nemá. V roce 2009 mu soud zakázal vykonávat úřad starosty města Corbeil-Essonnes, protože uplácel voliče (Dassault, ne soud). Letos mu jiný soud zatrhl členství v senátu za miliardové daňové podvody; Dassault se odvolal.
4. Chodorkovskij, Abramovič, Prochorov
Nejnápadnější z ruských miliardářů-politiků, kteří se tak či onak liší od ostatních, je samozřejmě někdejší šéf ropné firmy Jukos Michail Chodorkovskij. Coby nejbohatší Rus (tehdy 13 miliard dolarů) těsně po roce 2000 oznámil úmysl vstoupit do politiky, ale technicky vzato to nestihl, protože než se nadál, seděl ve vazbě, aby mohl o moudrosti svého počínání přemýšlet následujících deset let na Sibiři.
Roman Abramovič
Podobně známý je případ Romana Abramoviče (9,6 miliardy dolarů), jenž však coby gubernátor Čukotky a zároveň většinový vlastník tamní ropné firmy Sibněfť osvědčil větší pružnost než Chodorkovskij. Napřed prodal firmu Gazpromu (2003) a Čukotku řídil z Londýna; v roce 2008 pak na gubernátorské křeslo rezignoval. Místní na něho nedají dopustit; není divu, když průměrná mzda stoupla během prvních šesti let jeho vlády ze 168 dolarů na 820 dolarů měsíčně.
To Michail Prochorov (9 miliard dolarů), dvoumetrový „nejžádanější svobodný mládenec planety“, jenž nadělal miliardy na prodeji podílu v metalurgické firmě Norilsk Nickel (dnes Nornickel), v roce 2012 kandidoval proti Putinovi v prezidentských volbách a dostal osm procent hlasů. Paradoxně se s Putinem rozešel ve zlém až v roce 2016. Tehdy jím vlastněná televize odvysílala pořad o panamských dokumentech, jenž naznačoval spojení offshorových kont s Kremlem.
5. Michael Bloomberg
bývalý starosta New Yorku, majitel agentury Bloomberg
Zakladatel firmy poskytující patrně nejúplnější finanční zpravodajství na světě, jehož je on sám dvanáctým nejbohatším člověkem, vlastní majetek v hodnotě 44,7 miliardy dolarů a za sebou má dvanáct úspěšných let v roli newyorského starosty (2001 až 2013). Newyorčané ho milují, protože jim konečně někdo zakázal skoro všechno, co mají rádi, a zároveň za jeho vlády rekordně stouply ceny bytů i nájemného. Co byste chtěli víc?
6. Sebastián Pinera
chilský exprezident, majitel firmy přes kreditní karty
Chilský exprezident (2010 až 2014) přišel ke svým 2,7 miliardy dolarů tím, že byl na správném místě ve správnou chvíli. Když v půli 70. let Chile zavádělo kreditní karty, jeho firma Bancard byla u toho. Když se v roce 2010 svých aktivit zbavoval, aby se mohl stát prezidentem, prodával podíly v aeroliniích, televizi i fotbalovém klubu. Jako prezident však byl nevalný; nejvíce se proslavil tím, že se v rozporu s protokolem Bílého domu posadil za pracovní stůl Baracka Obamy.
7. Bidzina Ivanišvili
gruzínský expremiér a obchodník se vším
Nejbohatší Gruzínec s francouzským pasem (4,5 miliardy dolarů) nadělal své peníze na organizování téměř veškerého obchodu mezi Gruzií a Ruskem, kde působil coby bankéř od drsných 90. let i jako účastník „hliníkových válek“. Vždy dokázal včas zvednout kotvy. V roce 2012 se stal předsedou gruzínské vlády jako spojenec prezidenta Saakašviliho, s nímž se ovšem po 13 měsících rozešel ve zlém. Odešel z vlády a od té doby žije v horském sídle nad Tbilisi za 50 milionů dolarů. Jeho rodné městečko Čorvila má dnes nejlepší silnice, školy a nemocnice v celé zemi; i on platí mezi místními za poloboha.
8. Savitri Jindal
indická poslankyně a dědička oceláren Jindal Group
Jediná žena našeho přehledu (7,5 miliardy dolarů) zdědila po manželovi ocelářský kolos O. P. Jindal Group a formálně jej vede; ve skutečnosti se však víc stará o charitu. Spolu s firmou zdědila i křeslo v kongresu státu Harijána; v roce 2014 o mandát zase přišla, když voliči konečně zjistili, že ji ani politika moc nezajímá.
9. Tchaksin Šinavatra
thajský expremiér a telefonní boss
Thajského premiéra z let 2001 až 2006 (1,7 miliardy dolarů) naopak politika zajímá dodnes, ačkoli se jí již doma věnovat nemůže. Synek ze zámožné regionální rodiny vystudoval na policistu a dotáhl to na podplukovníka, než v půli 90. let chytře založil telefonního operátora. Zbohatl, vytvořil vlastní partaj a v roce 2001 už byl premiérem. V prvních letech se mu podařilo vyvést značnou část země z chudoby; později přibývala obvinění z korupce a autoritářsví, až jej v roce 2006 sesadil armádní puč. Později si premiérování zkusila i jeho mladší sestra. Dnes žije Tchaksin v exilu, ale paradoxně svůj thajský byznys neustále vlastní.
10. Rafík Harírí
libanonský expremiér a developer
Dvojí tvář byznysmena v politice nemá lepší ilustraci než v dvojnásobném libanonském premiérovi (16 miliard dolarů). Když byl Bejrút v troskách po občanské válce (1975 až 1990), byl to právě Harírí, kdo se největší měrou zasloužil o jeho znovuvybudování. Masivní rekonstrukce však přinesla největší užitek jemu samotnému: do úřadu vstupoval se zhruba miliardovým kontem, v době jeho smrti (2005) čítalo jeho jmění 16 miliard dolarů. Úřad vykonával dvakrát, v letech 1992 až 1998 a 2001 až 2004; nakonec jej z něj vyhnalo obvinění z masivní korupce. Když jej však v roce 2005 skolil atentát (pravděpodobnými pachateli jsou syrské tajné služby nebo Hizballáh), byl oplakáván jako muž, jenž postavil Bejrút na nohy.
