Nejnižší základní sazbu má Německo. Některé státy EU pracují i s nulovou sazbou.Jasná pravidla platí v Evropské unii pro daň z přidané hodnoty. Konkrétní výši sazeb si ale určují jednotlivé země.Daň z přidané hodnoty je v západoevropských zemích velmi důležitým příjmem státního rozpočtu.
Nejnižší základní sazbu má Německo. Některé státy EU pracují i s nulovou sazbou.
Jasná pravidla platí v Evropské unii pro daň z přidané hodnoty. Konkrétní výši sazeb si ale určují jednotlivé země.
Daň z přidané hodnoty je v západoevropských zemích velmi důležitým příjmem státního rozpočtu. Její význam ještě posiluje fakt, že část výnosu z této daně je odváděna přímo do rozpočtu Evropské unie. DPH a její sazby v jednotlivých zemích jsou v EU velmi často diskutovaným tématem. Unie se snaží utvořit z DPH neutrální daň. To znamená, že se ji snaží postupně harmonizovat tak, aby nebyla součástí konkurenčního boje mezi jednotlivými členskými státy. Na počátku evropské integrace byla výše sazeb daně z přidané hodnoty v jednotlivých zemích velmi rozdílná - každý členský stát sledoval jinou sociální politiku a měl jinou představu o příjmech a výdajích ze státního rozpočtu - a tedy i o výši DPH.
Jak to začalo
Prvotním problémem v procesu harmonizace DPH bylo stanovit postup, jakým bude daň vybírána, neboť na počátku integrace Evropské unie existovaly v členských státech nejméně čtyři různé systémy. Ty se lišily v míře zdaňování meziproduktů. Další problém představovala kompetence výběru daní. Na pořadu dne zdanění byla otázka: Měla by daň být vybírána v zemi původu výrobku, nebo v zemi jeho určení? Zpočátku platil systém zdaňování v zemi původu. Jednoduše řečeno, výrobek byl zdaněn v zemi, ve které byl vyroben, a to bez ohledu na to, že byl poté vyvezen na zahraniční trh v rámci Evropské unie. Zdanění daného výrobku proběhlo samozřejmě domácími sazbami. Pokud byla v domácím státě sazba DPH vyšší a výrobek poté firma vyvezla na trh jiného členského státu, kde byla sazba nižší, měl takový výrobek cenovou nevýhodu. Když docházelo k rozdílným cenám stejných výrobků na jednom trhu, mohlo to být dáno pouze rozdílnou výší jejich. Především z tohoto důvodu byl systém výběru daní v zemi původu za několik málo let nahrazen výběrem daní v zemi určení. Opět velmi jednoduše řečeno - výrobek je v takovém případě zdaněn až na trhu členského státu, tedy v zemi, kde je prodáván, a to na základě sazeb tohoto státu.
Obcházení předpisů
Postupnou integrací byly pochopitelně rušeny hranice mezi jednotlivými státy a bylo takřka nemožné zjistit, ve kterém státě byl ten který výrobek vyroben a ve kterém byl následně skutečně prodán. Tak se stávalo, že byla v některém státě nižší sazba než ve druhém. V důsledku toho byly v prvním státě například levnější pračky než ve druhém. Výsledkem bylo obcházení předpisů. Prodejce se například dohodl s kupujícím: ač byli oba ze státu s vyšší DPH, uzavřeli spolu smlouvu, jako by zboží bylo koupeno nebo prodáno ve státě s nižší sazbou. Evropská unie sice takovým spekulacím bránila, ale vyloučit je nemohla. Nejenom z tohoto důvodu došlo na počátku devadesátých let k dohodě, že se EU vrátí zpět k systému zdaňování podle země původu. Aby se tedy omezila nežádoucí daňová konkurence neúměrným snižováním sazeb DPH v některých státech Evropské unie, stanovila směrnice Rady EU roku 1992 několik principů, které budou závazné i pro Českou republiku:
1. Standardní sazba nesmí být nižší než 15 % (přičemž je možno ve dvouletých periodách tuto sazbu přehodnotit). Horní hranice není stanovena. Doporučovaná hodnota byla 19,5 %. Postupně došlo k několika změnám, ale spodní hranice sazby byla nakonec vrácena na původních 15 %. S výjimkou Dánska (25 %), Švédska (25 %) a Finska (22 %) státy jen výjimečně přesahují hranici 20 %.
2. Všechny státy zruší zvýšenou sazbu uvalenou na luxusní výrobky.
3. Státy mohou uplatnit jednu nebo dvě zvýhodněné sazby. Bylo stanoveno šest skupin produktů, u nichž byla sazba DPH redukována na rozmezí 4-9 %. Jedná se o potraviny, energetické produkty, dodávky vody, farmaceutické výrobky, dopravu osob, knihy, noviny a periodika.
Některé státy si přitom udržují výjimku ve formě superedukovaných sazeb ve výši 0 %. Jde hlavně o Velkou Británii a Irsko, které nevybírají DPH z dětského ošacení a obuvi, dále pak z knih a potravin. Tato skutečnost je v současné době velmi diskutovanou záležitostí. Uvedené státy ale vcelku pochopitelně odmítají své nulové sazby zvýšit, protože takové opatření by postihlo zejména nízkopříjmové skupiny obyvatelstva a rodiny s dětmi. Takové sociálně citlivé kroky si samozřejmě každá vláda velice rozmyslí. Dále bylo členským států doporučeno, aby sazby nepřevyšovaly 25 % jako horní limit. To ovšem nepřekračuje žádná země, protože tak vysoká sazba omezuje konkurenceschopnost. Vždyť i současné rozdíly mezi členskými státy vedou k rozvoji přeshraničních výletů a nákupních „dovolených“. Nejnižší standardní sazbu - 15 % - mají v Německu. Už víte, kam pojedete nakupovat po vstupu Česka do EU?
