Vzácná příroda, nebo sjezdovka? České lyžovaní narazí na své limity.
První skibus přijíždí pod lanovku krátce po půl deváté. To je ještě všude klid a prázdno. Po devadesáti minutách se u nástupní stanice v Janských Lázních vytvoří dlouhý a jen líně postupující hrozen mnoha lyžařů a snowboardistů. „Pojď, zkusíme přejet do Pece. Tam by nemuselo být tolik lidí“ říká jeden lyžař druhému, když si v kabince rozepíná bundu.
Ještě před několika lety bylo něco takového nemyslitelné. Dostat se z Černé hory přes hřeben kolem vzácného rašeliniště až do Pece pod Sněžkou šlo jen na běžkách. Dnes je však normální na hřebenu poblíž nejvzácnějších zón národního parku potkat sjezdaře i snowboardisty. Kousek od výstupní stanice lanovky stačí přesednout do rolby. Pak následuje tříkilometrový sjezd po lesní cestě. A potom zase do další rolby, která kolem Kolínské boudy doveze lyžaře až nad Pec.
Že nejde uvnitř národního parku o kdovíjak šetrnou zábavu - třeba už jen kvůli vysoké spotřebě roleb Hägglunds - tady nikoho nevzrušuje. Myšlenka propojit dvě velká horská střediska ve východních Krkonoších připadá řadě lidí skvělá.
Tím ale zlepšováky nekončí. S příchodem nových provozovatelů a sloučením areálů v Peci pod Sněžkou, Velké Úpě, Svobodě nad Úpou, na Černé hoře a v Černém Dole pod jednu hlavičku se rozhýbal celý region.
„Investice do rozvoje a zvýšení kvality lyžařských areálů SkiResortu Černá hora - Pec za poslední tři roky překonaly hranici 400 milionů korun,“ vypočítává Zina Plchová, mluvčí střediska spravovaného společností Mega Plus. Firma začínala na Černé hoře, v roce 2012 pak od Českého svazu tělesné výchovy získala do dvacetiletého nájmu i Pec pod Sněžkou. Nejvíc peněz za tu dobu spolykala výstavba tří nových lanovek, několika sjezdovek a pořízení moderních zasněžovacích technologií.
Tím ale pumpování milionů do oblasti nekončí. Projektanti aktuálně pracují na propojení středisek v Peci a Velké Úpě. A první fázi mají úspěšně za sebou. Už na konci loňského roku se poprvé rozjel nový vlek a sjezdovka do Javořího dolu. „Je předčasné hovořit o přesném čísle. Půjde patrně o stovky milionů korun“ nechce zatím Plchová upřesňovat, kolik peněz bude na kompletní propojení obou lokalit třeba.
Otázkou je i to, jak se k záměru postaví ochránci přírody. Projekt sice zapadá do platného územního plánu Pece pod Sněžkou, ovšem investora čekají ještě dlouhá jednání s vlastníky pozemku i správci chráněných území.
Odvážné plány mají i ve Špindlerově Mlýně. Tam jde o propojení Medvědína a Svatého Petra přes terminál u Labské přehrady a o zrod několika sjezdovek a lanovek.
Trsy podivných travin
Krkonošská střediska nejsou zdaleka jediná, jejichž vize se střetávají s péčí o vzácnou přírodu. „Zhruba polovina lyžařských tratí leží na území národních parků či chráněných krajinných oblastí“ odhaduje Libor Knot, ředitel Asociace horských středisek ČR. Jako zástupce provozovatelů areálů má logicky za to, že pro rozvoj středisek je to limitující faktor. „Nejde jen o stavby nových sjezdovek a dopravních zařízení. I u menších rozvojových projektů, jako jsou rozšiřování sjezdovek, stavby nových objektů, parkovišť či retenčních nádrží, je třeba vyjádření správy chráněného území, což je mnohdy velmi problematické,“ dodává.
Tady je dobré zastavit se a pohlédnout na věc z nadhledu. Lyžování je i v Česku masovou zábavou generující velké sumy. Navíc podporuje cestovní ruch v regionech, kde jiná odvětví spíše skomírají. Ovšem nevratné úpravy terénů, masové kácení či ohrožování fungujících biotopů jsou podle řady odborníků někdy až příliš velkou a zbytečnou daní, kterou příroda platí.
„Systémově je lyžování a národní park trošku problém, příliš mnoho míst, kde by fungovala taková kombinace, není,“ okomentoval to pro týdeník Euro loni v prosinci Jan Hřebačka, tehdy končící ředitel Správy Krkonošského národního parku.
Mají si kde hrát? Mít sjezdovku a lanovku už nestačí. Horská střediska chtějí lákat i přes léto, s čímž souvisí další kácení a výstavba.
Těch třecích ploch je hned několik. A existují v Krkonoších stejně jako na Šumavě, v Beskydech či Jeseníkách. Jednou z nich je hluková a světelná zátěž. Jde třeba o sněhová děla hučící do noci, rolby upravující svahy, skútry nebo osvětlení tratí během večerního lyžování. Narušují nejen krajinu, ale mluví se i o negativním vlivu na chráněné živočichy.
Po vykácení širokých pásů lesů na svazích mizí z lokality bohatá druhová zásoba rostlin a živočichů, zakládání sjezdovek zase degraduje půdu a snižuje její schopnost zadržovat vodu a důležité chemické prvky. Navíc tratě se často zatravňují nepůvodními osivy a v létě připomínají spíš zbombardovanou zemi porostlou trsy podivných travin než horský svah.
„Čerstvě prokácená sjezdovka může za optimální konstelace poskytnout prostředí pro některé zvláště chráněné druhy rostlin. Jako odůvodnění dramatického zásahu do území, kterým se pro jejich přírodní hodnoty dostalo zvláštní ochrany, je to však přece jen málo,“ shrnuli to už dříve Jiří Flousek a Josef Harčarik v magazínu Ochrana přírody.
Svahy jsou dobré
Ideální variantu představuje případ, kdy se přímo na rozvojových plánech můžou podílet ochranáři či lidé se zdravým přístupem k přírodě. Taková konstelace nastala u šumavského horského střediska Ski & Bike Špičák. Materiály, kudy by se měl areál do budoucna ubírat, tady v roce 2016 připravil František Krejčí, bývalý ředitel šumavského národního parku. „Všechno se musí dělat s rozumem. A pak se to daří,“ pokyvuje hlavou Vladimír Kasík, provozní ředitel střediska.
Krejčí například ve své studii navrhl, aby zdejší rolby poháněla směs s podílem močoviny, díky čemuž půjde do ovzduší méně nečistot. Samozřejmostí jsou i solární panely pro ohřev vody nebo zateplení na budovách.
A pokud by měl dnes Kasík vypíchnout jeden nápad, který se už osvědčil? Bez dlouhého rozmýšlení odpovídá, že radost mu dělá hnojení sjezdovek humusem z místních rostlin, po nichž bují zeleň. „Svahy jsou dobré, bez kamenů a prohlubní. Na zasněžování pak spotřebujeme méně vody a elektřiny,“ popisuje. Rovnice je totiž jednoduchá. Zatímco nezarostlý nebo chudý svah potřebuje zhruba třicet centimetrů technického sněhu, na zarostlém se může začít lyžovat už při poloviční dávce.
Právě umělé zasněžování je nejviditelnějším zásahem, který nyní vlekaři uštědřují přírodě. Kvůli vysychajícím podzemním zdrojům a stále delším suchým obdobím se hospodaření s vodou stává ostře sledovanou záležitostí. Pnutí zesiluje i proto, že nad Českem čím dál méně sněží a níže položené areály se bez děl a velkého přísunu vody nedokážou obejít. Někdy je odběr vody z řek a potoků tak necitlivý, že není zachován ani minimální průtok.
Velké plány ve Velké Úpě. Aby se Peci pod Sněžkou ulevilo, vznikne ve Velké Úpě parkovací dům i propojovací sjezdovky.
„Role technického sněhu jako zásoby vody pro suchá období je zkreslená, a to především proto, že voda odtéká stále brzy na jaře, kdy je jí v tocích většinou dostatek. Dalším problémem je, že se voda z technického sněhu málo infiltruje - urychlí odtok z dané lokality v období, kdy je jí dostatek ve formě povrchového odtoku - do podzemní vody a část se vypaří,“ vypichuje další potíž Adam Vizina, vedoucí hydrologického oddělení ve Výzkumném ústavu vodohospodářském T. G. Masaryka. Případné prohřešky proti vodnímu zákonu kontroluje Česká inspekce životního prostředí. V sezoně 2016/2017 například inspektoři zjistili porušení legislativy u třetiny skiareálů.
Mezi nejčastější pochybení patří nepovolené nebo nadměrné odebírání vody. Nejvyšší pokutu - celkově 90 tisíc korun - si vysloužila firma Mega Plus. „Šlo o zahrazení toků kameny,“ vysvětluje Jana Jandová, mluvčí inspekce.
Kromě vysávání chudých potoků má technické zasněžování i další důsledky. Projevují se až se zpožděním. „Umělé zasněžování především obecně prodlužuje,zimu‘, takže zkracuje vegetační sezonu, během které se rostlinný pokryv regeneruje. Postupně se tak mění rostlinná společenstva, což je v rezervacích a národních parcích zásadní,“ ví Adam Vizina.
Problémem jsou i aditiva, jež správci areálů do vody přidávají, aby měly krystalky technického sněhu lepší vlastnosti a hmota vznikala rychleji. Podle výzkumníků se toto znečištění při tání dostává do řek i podzemních zdrojů. Jediným řešením, jak udělat výrobu umělého sněhu ekologičtější, je výstavba menších retenčních nádrží. Poměrně čerstvé povolení dostala jedna taková zásobárna v Harrachově. Jak přibližuje Zina Plchová, ve SkiResortu Černá hora - Pec dnes funguje pouze jedna taková „přehrádka“. Napouští se během deštivých podzimních měsíců a zimních oblev, stejně ale zdaleka nepokryje - jako ve většině jiných středisek - veškerou spotřebu vody.
Vytoužený parkovací dům
Pokud ovšem člověk od přírody odhlédne a zeptá se místních, jestli s bobtnáním skiareálů souhlasí, „ne“ řekne jen málokdo. Lyžaři do hor přinášejí peníze. Odrážejí se nejen v plných hotelech a restauracích, ale i v neustálé výstavbě dalších apartmánů.
A tak například územní plán Pece pod Sněžkou počítá s vybudováním velkého parkovacího domu ve Velké Úpě. „Z našeho pohledu je to lepší řešení než nechat 1400 aut na venkovních parkovištích a podél silnice mezi Pecí a Velkou Úpou. Přepravovat návštěvníky,po laně‘ na elektrický pohon s přejezdovými sjezdovkami je přece lepší než je nechat, aby tudy jezdili auty nebo skibusy,“ myslí si Alan Tomášek, pecký starosta a podnikatel.
Lyžařská dovolená vyjde v Gruzii stejně draho jako v Alpách. Letecky a s polovinou lidí na sjezdovkách
Sám je velkým zastáncem kompletního propojení východních Krkonoš, k němuž by mělo dojít po vybudování dvou obousměrných lanovek v Peci pod Sněžkou a Černém Dole. „Dodalo by nám to stabilitu a rozhodně posílilo atraktivitu regionu nejen v českém, ale i ve středoevropském měřítku,“ hodnotí Tomášek tuto miliardovou vizi společnosti Mega Plus.
Zbývá jen vyřešit otázku, jestli je vůbec takový projekt reálný. Dlouhé lanovky a sjezdy ještě víc „rozparcelují“ Krkonoše. Ostatně když Mega Plus připravoval svah a vlek do Javořího dolu, v porovnání s budoucími plány nijak velký, tématem bylo možné ohrožení tetřívka obecného. „Trasa vleku a sjezdovky byla umístěna mimo lokality zásadní a prioritní z pohledu jeho ochrany,“ popisuje výsledný stav Radek Drahný, mluvčí Správy Krkonošského národního parku.
Z nejvyššího českého pohoří, ale i dalších chráněných území se proto stávají bojiště, na nichž se střetávají ekonomické zájmy s chřadnoucí přírodou. Odvážné vize provozovatelů skiareálů dávají tušit, že „boj“ bude v příštích letech přitvrzovat.
Strach mít nemůžeme
S každým zásahem člověka si příroda poradí, někdy to ale může trvat dlouho, myslí si Robin Bohnisch, nový ředitel Správy Krkonošského národního parku.
V příštích letech mají jít do rozvoje krkonošských skiareálů velké peníze a připravuje se jejich zásadní rozvoj...
Ochrana přírody a lyžování jsou v mnohém protichůdné aktivity. Na druhé straně lyžování už desítky let ke Krkonoším patří. I proto v minulosti byly pro tyto aktivity v Krkonoších vyhrazeny zóny - ochranné pásmo a třetí zóna -, kde dochází ke konfliktům s ochranou přírody nejméně. Nadále však bude třeba pečlivě „střežit hranice ochrany přírody“, aby vzácná krkonošská příroda nebyla zbytečně poškozována.
Jak se dá v těchto věcech vyvážit ochrana přírody a záměry podnikatelů?
Jen oboustranným pochopením. Správa Krkonošského národního parku (KRNAP) chápe, že náš region je na cestovním ruchu závislý. Na druhé straně podnikatelé musejí chápat, že některé projekty v určitých lokalitách jsou z hlediska ochrany přírody nepřijatelné.
Nebojíte se, že by na území KRNAP a jeho ochranných pásem mohlo dojít k nevratným změnám?
Ne, z toho strach mít nemůžeme. S každým zásahem člověka si příroda dříve či později poradí. V Krkonoších se nedějí nevratné změny. Napravit špatné rozhodnutí ale může trvat mnoho let.
Přečtěte si také:
