Vládní koalice bude ještě slabší než dosud
Nejen Sicílii a jižní Itálii postihlo o prvním listopadovém víkendu zemětřesení. Po našich senátních a komunálních volbách se zachvěly snad všechny politické instituce, co jich v Česku máme. Občanští demokraté jsou znovu na koni, Unie svobody – Demokratická unie, lidovci a částečně i sociální demokraté schytali výprask. Dominový efekt na sebe nenechal dlouho čekat: nový poměr sil na radnicích a v Senátu už pocítila vláda i vedení jednotlivých partají, nově rozdány byly karty ve hře o prezidenta. Jedna změna často podmiňuje druhou.
Zaskočený Bém.
Klíčová je situace v Praze. ODS v zastupitelstvu hlavního města obsadí 30 z celkem 77 křesel. Stane-li se Pavel Bém primátorem, záleží na koaličním vyjednávání, které by mělo skončit počátkem tohoto týdne. Vyřadit ODS ze hry by mohlo jen široké spojenectví Demokratů Jana Kasla (15 křesel) s ČSSD (12), US-DEU (2), nezávislými (2), lidovci (1) a KSČM (8), což ale není moc pravděpodobné. Tón spíše udá ODS, která zatím oficiálně rozehrála tři hry: velkou koalici s ČSSD, pravicovou s kaslovci a širokou s oběma dohromady. V kuloárech však její představitelé jasně favorizují ČSSD. Volání po spolehlivém a programově blízkém partnerovi hlasitě rozostřují douškou, že programy všech stran na radnici jsou si podobné jako vejce vejci.
Pavel Bém se zdá být svým přesvědčivým volebním vítězstvím zaskočen. Před volbami slíbil, že když dosáhne výrazného úspěchu (neupřesnil, co tím myslí), půjde do souboje o Klausovo šéfovské křeslo v ODS. Dnes tvrdí, že výrazným úspěchem bude až samo zvolení primátorem. Ví, co říká: za ODS se na radnici dostala řada starých tváří, kvůli kterým na jaře rezignoval Jan Kasl a o nichž se povídá, že se prostřednictvím neokoukaného Béma jen nechali vytáhnout znovu k moci a teď už si vystačí sami.
Tošenovský versus kdo?
ODS si své kongresové účtování s porážkou ve volbách do Poslanecké sněmovny nechala na prosinec. Jisté jsou zatím jen dvě věci: že se bude volit nové vedené partaje a že kandidaturu na tuto funkci zatím zřetelně ohlásil pouze moravskoslezský hejtman Evžen Tošenovský. Václav Klaus sice vzkázal, že kandidovat nebude, protože chce – nejlépe v přímé volbě - vystřídat Václava Havla na Pražském hradě, jeho prezidentské šance však výsledek senátorských voleb posílil jen nepatrně. Nerozmyslí si to Klaus ještě? Proč riskovat prezidentskou blamáž, když setrvání v čele ODS by bylo téměř jisté? Zatím zařazení zpátečky nic nenasvědčuje, ale zvraty v postojích ODS jsou v poslední době časté, viz Klausova kandidatura na šéfa sněmovny nebo podpora přímé volby prezidenta. Navíc se dostavil volební úspěch, jenž zčásti smazal červnovou prohru.
Po předsednictví v ODS pošilhávají i Bémův konkurent Jan Zahradil, šéf nyní úspěšné pražské ODS, a Vlastimil Tlustý. Stejně jako Bém teď hledají hlavně podporu v regionech. Jistě je povzbudilo i překvapivě chabé vítězství ODS v Ostravě. Právě tam má totiž základnu dosud favorizovaný Evžen Tošenovský.
Parita v Senátu.
Nárůst počtu občanskodemokratických (z 22 na 26) a nezávislých senátorů (z 9 na 18), a naopak odliv lidovců (z 19 na 14) a sociálních demokratů (z 15 na 11) zlikvidoval nejen dosavadní převahu vládní koalice ve druhé komoře Parlamentu, ale i předsednický nárok lidovců. Vláda má teď jistých jen 34 hlasů z 81, další bude muset lovit případ od případu mezi nezávislými. To by ale nemusel být velký problém. ODS naopak může počítat s podporou Vladimíra Železného.
Koalici se nyní vymstí, že ve sněmovně zavedla přísnou paritu ve vedení: vítězná ODS jí chytře vzala za slovo a žádá předsednictví v Senátu. Spíše než „vzpurné“ senátory Mirka Topolánka nebo Přemysla Sobotku ODS navrhne konsenzuální Dagmar Lastoveckou, o níž se uvažovalo už v roce 1998, kdy ji však odsunula Libuše Benešová. V cestě stojí lidovec Petr Pithart, kandidující již potřetí. I když mu podporu slibují třeba i senátoři za ODA (5), kteří mají s lidovci od krachu čtyřkoalice letos v lednu nevyřízené účty, výsledkem volby může být i kompromis. Předáci ODS v kuloárech mluví o některém z nezávislých senátorů, stejně to vidí i jeden čelných představitelů ČSSD.
Motejl nebo Zeman.
Spekulace o jménu příštího prezidenta vyjasnila rekonstrukce Senátu jen zčásti. Přímá volba se konat nebude, přijmout novelu Ústavy a prováděcí zákon by se sice teoreticky stihnout dalo, ale jen za předpokladu jednoty vůle a představ ústavní většiny poslanců – a ta není. Zcela minimální naději mají od minulého víkendu Petr Pithart a Václav Klaus. Pokud vládní koalice vydrží alespoň do ledna, mohla by o hlavě státu za pomoci nezávislých senátorů rozhodnout sama: Pithart šéfem Senátu, sociální demokrat prezidentem. Zeman nebo Motejl? U nezávislých má šanci spíše Motejl. Tak to vidí i místopředsedkyně ČSSD a blízká spolupracovnice premiéra Vladimíra Špidly, ministryně zdravotnictví Marie Součková. Václav Klaus by byl neprůchodný, i kdyby o nástupci Václava Havla rozhodovala ČSSD s ODS. ODS totiž nemá za Klause co nabídnout, snad jen podporu menšinové vládě ČSSD. Tomu by musel předcházet Špidlův pád. Právě volební debakl US-DEU ke krachu koalice ovšem přispěl. Pravděpodobnějším produktem kompromisu mezi ODS a ČSSD i uvnitř ČSSD samé by ale byl spíše Miloš Zeman.
Některé špičky ODS si myslí, že Motejl může počítat s podporou KSČM, protože prý komunistům vadí Zemanovo pragmatické pravičáctví, jiní pozorovatelé však soudí, že Zeman by komunistům vyhovoval právě pro svou pružnost.
V souvislosti s kandidaturou sedmdesátiletého Otakara Motejla týdeník EURO zachytil názor, že paralelně s nástupem Motejla by proběhla legislativní příprava přímé volby prezidenta, která by se mohla konat zhruba již za dva roky a zúčastnil by se jí i dosavadní prezident Václav Havel. Ústava mu možnost kandidovat potřetí nezapovídá, pokud nejde o období bezprostředně po sobě následující.
Spory o mrtvolu.
Unie svobody–Demokratická unie vstupovala do vlády jako nemocný přidavač. Ze zářijové vládní krize vyšla - respektive byla vynesena - jako rukojmí v kómatu a po listopadových volbách je z ní mrtvola vláčená koalicí jen kvůli svým cenným deseti poslaneckým a devíti senátorským mandátům. Ani monstrózní, půlroční nákladná kampaň Michaela Hvížďaly v Praze jí nevynesla více než ubohá dvě křesla v zastupitelstvu. Stejně hubené byly i výsledky v ostatních českých městech. Zářijová rezistence poslankyně Hany Marvanové k daňové politice Vladimíra Špidly probudila v Unii odvahu a averzi k účasti v levostředovém kabinetu. Po komunálních volbách vidí unionisté jedinou naději ve sloučení s mnohem vitálnějšími Demokraty Jana Kasla nebo s ODS. O odchodu ze Špidlovy koalice po ukotvení Česka v Evropské unii uvažuje i Robert Kolář, kterého chystaný lednový sněm US-DEU možná postaví do čela strany. Vláda však může padnout mnohem dříve, třeba hned při debatách o státním rozpočtu. O tom, že si premiér Špidla není jist stabilitou kabinetu, svědčí jeho panické, důrazné varování před rozpočtovým provizóriem, pronesené minulé pondělí na žofínském ekonomickém fóru.
Útok na Svobodu.
Účet za nepovedené volby bude muset zaplatit i lidovecké vedení v čele s předsedou Cyrilem Svobodou. Pod rouškou ujišťování, že nového předsedu a stranické orgány bude volit až řádný sjezd KDU-ČSL na jaře příštího roku ( zřejmě v květnu), to v partaji vře a sjezd může být svolán i dříve. Miroslav Kalousek vyzval Svobodu k okamžité rezignaci, přidal se i bývalý šéf strany Jan Kasal. Žádný z těchto reprezentantů pravicové orientace KDU-ČSL nepředstavuje alternativu: za Kasala strana přešlapovala na místě a Kalousek je sice zdatný manažer, ale od dob jeho působení na ministerstvu obrany jej provázejí podezření z neprůhledného hospodaření. Pokud by antisvobodovské křídlo nabylo u lidovců vrchu, byl by zřejmě osud Špidlova kabinetu zpečetěn.
Jednotná však KDU-ČSL zůstává u prosazování Petra Pitharta jak na post šéfa Senátu, tak u podpory jeho prezidentské kandidatury.
Slabá vláda, hodně scénářů.
Volební úspěch ODS vládu viditelně znervóznil. Ačkoli ministryně Marie Součková jako jedna z architektek koalice stále tvrdí, že vládní tým funguje dobře, že v něm platí disciplína založená na osobní odpovědnosti a že spory si jednotlivé strany koalice musí vyřešit uvnitř, realita je jiná. I lidé v centrále KDU-ČSL přiznávají, že koaliční spolupráce se rozvolnila. Hana Marvanová v US-DEU agituje pro odchod z vlády a premiér Špidla i ČSSD se učí ustupovat koaličním partnerům, když oprašují téma povodňové daně. Možná pozdě.