Bylo-li v roce 1941 v našem společenském zřízení něco, co umožnilo holocaust, nemůžeme si být jisti, že se to vytratilo, říkal sociolog Zygmunt Bauman
V sociologii Zygmunta Baumana (19. listopadu 1925 - 9. ledna 2017) žádnou útěchu nehledejte. Nedá vám ji ani jedno ze dvou velkých témat, která Baumana proslavila: ponurý pohled na holocaust ani jeho popis dnešní společnosti coby nestálé „tekuté modernity“.
Baumanův život nebyl - jak se na někoho, kdo se roku 1925 narodil v polské židovské rodině, sluší - ani trochu přímočarý. Když Polsko v září 1939 přepadli Němci, zachránila se rodina útěkem na východ.
V Sovětském svazu vstoupil Bauman do Rusy kontrolované 1. polské armády a coby politruk s ní mašíroval až do Berlína.
Po válce se mladý marxista stal členem Jednotek vnitřní bezpečnosti (KBW) potírajících protikomunistický odboj a vystudoval sociologii. Roku 1953 Baumana z bezpečnosti kvůli otci-sionistovi vyhodili a na příštích 15 let zakotvil na Varšavské univerzitě.
Jenže s komunistickou ideologií se rozcházel čím dál víc, a když polský ministr vnitra Mieczyslaw Moczar spustil na jaře 1968 hrubou antisemitskou kampaň, Bauman vystoupil ze strany a emigroval. Nejdřív do Izraele, brzy však přesídlil do Anglie a stal se profesorem sociologie v Leedsu.
Modernita a holocaust
Jeho Modernita a holocaust není pro Evropana povzbudivé čtení. Bauman na vyhlazení šesti milionů lidských bytostí odmítl hledět jako na záležitost, která se odehrála jen mezi Němci a “idy. Holocaust neboli vyhlazovací rasismus továrního střihu je podle něj zakódován přímo v předivu moderní společnosti. „Bylo-li v roce 1941 v našem společenském zřízení něco, co umožnilo holocaust, jak si můžeme být jisti, že se to od té doby vytratilo?“ ptá se Bauman.
Tradiční na holocaustu byla podle něj jen „heterofobie“ (strach z jiného), vše ostatní dodala moderní doba se svojí racionalitou a nedostatkem spontánnosti: inženýrský - řekli bychom skoro zahradnický - pohled na společnost (ten plevel musí pryč), výkonnou byrokracii a nahrazení morální odpovědnosti odpovědností technickou (lidé rádi odvádějí dobrou práci a nijak zvlášť jim nevadí, že se u nich v továrně vyrábí tolik plynu na hubení hmyzu).
A pak už stačí, aby se našel „vizionář“, vhodil do stroje zadání a „systém brzd a protiváh“ může selhat stejně dobře, jako selhal za Hitlera.
Tekutá modernita
Ještě větší proslulost přinesl Baumanovi jeho popis dnešního, neustále se proměňujícího světa, pro který našel termín „tekutá modernita“. Roztavit staré pořádky chtěli lidé podle Baumana již daleko dříve (sám připomíná, že tento termín použili již před 170 lety Marx s Engelsem při sepisování Komunistického manifestu), vždy jim však šlo o vytvoření nových pevných tvarů.
Jenže v současné fázi modernosti už není podle Baumana budování nového řádu na pořadu dne a společnost se sama od sebe stává proměnlivě tekutou. A vtisknout tekutině alespoň na chvíli pevný tvar stojí „nesmírné množství pozornosti, neustálou bdělost a opakované úsilí“.
Stále proto ubývá stabilních orientačních bodů - „zákoutí“ - a vynořuje se nejistota, kterou lze přemoci jen flexibilitou a instantností.
Zygmunt Bauman zemřel v 91 letech v Leedsu. Doma, obklopen rodinou.
O autorovi| Václav Drchal, drchal@mf.cz
