Vymyslet, vyrobit, prodat. To je krédem všech podnikatelů. Až donedávna s tímto schématem neměli problém ani čeští skláři. Už jen jejich zručnost a reputace zaručovaly dobrý odbyt. Obor se ale během posledního roku dostaldo nečekaných potíží, které hrozí krachem celého odvětví.
Autor: Jakub Stadler
Tak trochu ztracený kraj. To nejspíš napadne člověka, který vyrazí z Prahy směrem na Českou Lípu a dál do bývalého centra sklářů a bižuterníků Novoborska a Liberecka. Sklářské osady pod Lužickými horami, Jizerkami a Krkonošemi dnes jen teskně vzpomínají na svou bývalou slávu. Lidé si tu hledají nové zaměstnání, ale za prací musejí dojíždět až sto kilometrů. Šikovní řemeslníci se v posledních letech přeškolili na výdělečnější výrobu pro automobilový průmysl. I ten se ale potýká s problémy.
„V podstatě každé pracovní místo vytvořené v Novém Boru je pro nás dar,“ říká k situaci starosta města Jindřich Mareš. Část lidí zůstává na podpoře a doufá, že hutě znovu naberou dech. Několik málo se uchytilo v dosud fungujících rodinných firmách, většina ale za prací začala dojíždět. A to až do Ústí nad Labem, Liberce nebo Prahy. „S útlumem automobilového průmyslu se i v našem regionu dnes pro dělníky těžko hledá práce. Zvlášť pokud mají takovou specializaci, jako je foukač skla, brusič nebo malířka,“ dodává starosta.
Sklářů (přesněji hutí) zbylo v regionu už jen několik desítek. Kromě těch několika velkých firem, o nichž se nejvíc mluví kvůli zavírání provozů, jsou to rodinné sklárny, které vsadily na speciality. „Oprávněně. To je správná cesta, jak pokračovat v dědictví výjimečnosti českého skla,“ neztrácí víru v české skláře Jaroslav Polanecký, proděkan pro vědu a zahraničí Fakulty umění a designu Univerzity J. E. Purkyně v Ústí nad Labem.
Po krachu místních skláren se nezaměstnanost ztrojnásobila a řada lidí teď za prací dojíždí do Prahy či Liberce. „Snažíme se vytvářet místa v oblasti veřejně prospěšných prací, ale to problém vůbec neřeší,“ posteskl si místostarosta Nového Boru Stanislav Valdman. Dobrou zprávou je, že tento měsíc se do práce vracejí skoro tři stovky zaměstnanců místních skláren Egermann. Odstávka výroby rubínového broušeného skla trvala přitom více než čtyři měsíce. „V září tu bude mít práci na 350 lidí,“ slibuje majitel sklárny Robert Uksa.
Přesto se zdá, že region má svou nejlepší dobu za sebou. Stačí se projet krajinou. Všude jsou vidět honosné vily s velkými zahradami. Většinou bohužel zchátralé. Sto i dvě stě let staré budovy připomínají, že ještě před druhou světovou válkou byl kraj výjimečně bohatý. Dnešní územní uspořádání ale historické tradice moc nerespektuje. Starousedlíci sídlící zde několik generací „svůj“ region bez problémů dodnes nazývají jako Sudety. Není jich moc. Řada sklářů musela po válce narychlo za hranice. Byli to totiž většinou Němci. „Ten Glasbereich (sklářská oblast) šel od Kamenického Šenova, Nového Boru, Železného Brodu až po Harrachov,“ vzpomíná Němka Annemarie Hübnerová. Každá část regionu měla přitom svoje eso v rukávu. Někde se foukalo sklo, jinde se mačkaly knoflíky a v další vesnici zase místní řemeslníci brousili barevné sklo. Píšťaly drželi v rukou většinou čeští řemeslníci, rafinéři a malérky se rekrutovali spíš z německých rodin.
„Měla jsem moc ráda Glasbarre, ty skleněné polotovary na výrobu tlačených výrobků. Když jsem byla ve službě ve Friedrichsfeldu v Jizerských horách (Bedřichov), snad na každé zahrádce tam ty tyče různých barev stály a kolem nich se točily fazole a podobně,“ vzpomíná na mládí neodolatelnou českou němčinou paní Hübnerová. Její starší bratr Friedrich byl podle tehdy dospívající Annemarie světoběžník. Nosil totiž v koši na zádech zboží v okolí až čtyřicet kilometrů. „Jeho kariéra jako kurýra ale brzo skončila,“ vzpomíná paní Hübnerová. Jako Němce ho totiž odvedli hned z počátku války a nepřežil ani první měsíc po nasazení do útoku na Polsko.
Skláři to nevzdávají
Tradice ale s odchodem starých sklářů neskončila. Řada rodinných hutí přežila i komunistické represálie a v devadesátých letech znovu začaly se skutečným podnikáním. Sklárny hledají i nové možnosti. Jednou z nich je nalákat turisty na prohlídku provozu hutí.
„Dělali jsme s Bořkem Šípkem už 25 let před revolucí. Věděli jsme, že až komunisti skončí, je nutné hned mít firmu a taky jí udělat propagaci. Už na výstavě skla v Miláně koncem roku 1989 jsme představili svou značku Ajeto,“ vzpomíná na začátky spolumajitel firmy Ajeto Petr Novotný. Ten hlavní rozmach a skutečná „tovární“ práce začaly fungovat až tak o tři roky později se společníkem – také sklářem – Liborem Fafalou. Kdo by hledal původ názvu u dvou večerníčkových nešiků, spletl by se. I když jde možná o ironii naruby. Správné rozklíčování ale nabízí český i anglický rozbor „firemní občanky AJETO“: Akční, Jedinečné, Exkluzivní, Tajuplné, Obdivuhodné.
„Dlouho to šlo dobře, teď je ovšem doba zlá. Jezdím po veletrzích – brečí všichni. Český trh je navíc malý. Devadesát kusů ze sta vyrobeného skla okamžitě vyvezeme. A z toho, co prodáme domácím obchodníkům, stejně nakonec skončí většina u zahraničních kupců. V dobách největší slávy jsme najímali na 150 lidí, teď mám jen 38 špičkových řemeslníků,“ popisuje situaci Novotný.
Skláři v regionu tak hledají všechny možnosti, jak řemeslo nenechat padnout. „Naší snahou je nejen udržet a posunout sklářskou výrobu. Chceme v regionu udržet i nějakou společenskou aktivitu, rozvíjet turistiku a podobně,“ říká třeba majitel novoborské hutě Slavia Martin Pečený. Služby pro turisty jsou podle něj zdrojem příjmů i do budoucna. „Nejen restaurace – ale i sklárna je vizuálně krásná a zvláštní pro každého, kdo tu práci denně nevidí. Určitě je to tip pro lidi, kteří hledají aktivní dovolenou. I my nabízíme nejen prohlídku sklárny, ale třeba i účast na celé směně. Nenapumpujeme sice do těla adrenalin pomocí skoku padákem, ale umožníme zájemci, aby se naučil základ naší práce a vytvořil si vlastní suvenýr,“ dodává. A není to ani příliš drahé. Tenhle zážitek se dá pořídit zhruba do tisíce korun.
Právě spolupráce s cestovní kanceláří přinesla nové nápady. „Nevěřil jsem tomu, že by někdo daroval někomu půldenní pobyt ve sklárně, aby se naučil tvarovat základní hmotu a fouknout si vlastní sklo. Ale jen během prázdnin už tu bylo na deset lidí a myslím, že byli nadšení. Většinou vytvořili různé amorfní tvary, ale i ty se dají použít jako dekorace nebo vázy,“ říká Pečený.
Tip: Foukněte si to sami!
Podobný přístup má i konkurenční firma Ajeto. Právě začátkem léta proto její majitelé nechali zrekonstruovat přímo vedle sklárny v Lindavě starou stodolu na prodejnu s občerstvením a hlavně minihutí, kde na vyvýšeném pódiu zaměstnanci předvádějí turistům foukací exhibice. Zájemci si přitom mohou sami zkusit, jak těžké je dát medově roztavenému sklu správný tvar.
S odstupem patra je možné sledovat i práci sklářů ve velké huti. Je to fascinující pohled. Díky horku ze sálajících pecí a rudě, žlutě a modře zářící sklovině to tu vypadá trochu jako v pekle. Však se také dělníci řádně zapotí. Podle studie ministerstva zdravotnictví se sklářům v horkém provozu vymění za směnu osm až deset litrů tekutiny v těle. Není divu, že i zákon umožňuje právě jim v práci „popíjet“ nízkoalkoholické pivo.
A právě možnost vidět, jak nakoupené artefakty vznikají, do sklárny láká stále víc turistů. Jedna z libereckých cestovních kanceláří zaměřená na Holanďany sem pravidelně přiváží autobusy cizinců. Často se objeví i Dánové nebo Němci. Poláky české sklárny prý moc nelákají, i když to mají blízko. Podle starousedlíků je za tím letitá řevnivost mezi řemeslníky z bývalých Sudet.
„I učně si prohazovali Češi s Němci, polští knoflíkáři si jeli po svém,“ vzpomíná na vyprávění svého dědečka sklář Tomáš.
Ani autobusy plné turistů ale nemusí být pro obchod výhrou. „S nakupováním je to horší – o Holanďanech koluje v Evropě rčení Koukat, koukat – nic nekoupit,“ směje se Novotný. „Pro turisty, kteří sem přijedou, je důležité nabídnout na místě slevu. Vidí, že pořídí levněji než v obchodě a ještě mají jistotu, že to není nějaká strojová asijská pásová výroba,“ dodává asistentka majitelů sklárny Vendula Hlavsová.
Novotný ale připomíná, že firma expeduje do několika holandských galerií a výrobky se dobře prodávají. Nabídka se ovšem musí přizpůsobit vkusu. To znají všichni severočeští skláři i výrobci bižuterie. Například na nizozemském trhu se nejlépe uplatní čisté linie a tvary bez velkého dekoru. Rusové milují všechno, co je pozlacené. Arabové si libují v kombinaci zářivých barev. Němci zase chtějí vysvětlit, jakou myšlenku autora jeho váza nebo těžítko vyjadřuje.
Kurz dolaru občas zamíchá výdělkem
Základ podnikání je ale samozřejmě založený na prodeji profesionálních výrobků. Zájem o české sklo je hlavně v zahraničí – v Americe a Asii. „Vysoký vývoz do dolarových oblastí je pro nás až nebezpečný. Stačily výkyvy kurzu a přišli jsme o polovinu tržeb. Obrat se dnes pohybuje na úrovni 50 až 60 milionů korun, ale ještě v roce 2007 byl dvojnásobný,“ říká Pečený.
I tak ale zakázky jsou. Třeba zdobení zlatem právě novoborskou technologií je tak specifické, že zájem o dodávky je trvalý. Jeden z ruských odběratelů si dokonce v minulých dnech „vydupal“ na soudu a konkurzním správci zavřeného Crystalexu výjimečné otevření jednoho provozu kvůli pravidelné vánoční dodávce.
Jde ovšem spíš o výjimku. Krize se projevuje všude. „Za poslední rok a půl musela odejít polovina pracovníků. V dobách velkých zakázek se na směny střídalo přes 120 sklářů. Spousta lidí po propuštění samozřejmě ztratila chuť tu profesi vykonávat. A také si museli najít jinou obživu,“ vysvětluje Pečený.
Zaměstnanci hutě jsou relativně mladí, ale… „Všichni stárneme. Ti naši profíci měli motivaci dělat řemeslo od svých rodičů, tak snad to přenesou i na svoje děti. To podhoubí tu u nás v regionu je,“ říká.
Podobně hodnotí situaci i Novotný z Ajeto. „Krize tu je: z šesti sklářských pánví jsme dvě vypnuli. Nezdá se to, ale měsíčně uspoříme sto tisíc korun za plyn. Vyplatí se to. Bohužel nečekáme, že by se situace do konce roku zlepšila. Čekáme na zakázky na příští rok,“ připomíná.
„I když nevyrábíme, provoz celé pece o šesti pánvích stojí 350 tisíc jenom za udržování teploty. Další věcí jsou náklady na zaměstnance, klimatizace a podobně. Nevypadá to jako velké částky, ale účetní to sledují,“ dodává Novotný.
Sázka na speciality
Místní hutě dnes sázejí na to, co umějí nejlépe – kvalitu a speciální zakázky. Pro Čechy netradiční užitkové výrobky dělají novoborští zejména pro Ameriku. Například barevné koule sloužící jako venkovní svítidla na zahrady. Krmítka pro motýly a kolibříky. „Zdobení zahrady sklem má v jižní části Spojených států velkou tradici. Třeba ta krmítka jsou vlastně polootevřené skleněné koule, do nichž majitelé dávají sladkou vodu. To láká kolibříky a nejrůznější motýly, kteří tak zpestřují estetiku zahrady,“ vysvětluje majitel novoborské sklárny Slavia Martin Pečený.
Američané přivedli novoborského podnikatele i k dalšímu netradičnímu sortimentu. Sklárna vyrábí (a úspěšně vyváží) luxusní kremační urny z černého hyacintového skla, které neslouží k uložení popela zesnulých na hřbitov, ale zákazníci si je nechávají doma. I v tomto sortimentu je domácí poptávka mizivá, přesto několik kremačních firem novoborské urny nabízí. Česká tradice je jiná, přesto o tyto netypické umělecké dózy zájem je, například mezi umělci. Cena přitom není přemrštěná, pokud si klient nežádá speciální malbu či zlacení, dá se urna pořídit od šesti set korun. Každá je přitom ručně vyfouknutým originálem.
Domácí klienti ale sklo spojují raději s radostnějšími událostmi. Češi mají obecně zájem třeba o svatební číše vyráběné přímo na míru pro každý pár.
