Skláři ve Světlé nad Sázavou stále vyfukují ladné tvary ze zdejšího proslulého olovnatého křišťálu. Po krachu obří společnosti Sklo Bohemia se vlády ujala řada menších manufaktur.
Autor: Martin Siebert
Rozkvetlou Světlou nad Sázavou se rozléhá povědomý jiskřivý zvuk vycházející z otevřených dveří jedné dílny. Opatrně jsem nakoukl dovnitř – a nespletl se. Bruska se umně zařezávala do skleněné karafy a kouzlila na ní podmanivé vzory. Tradiční sklářství zde stále živí naději navzdory krachu dominantní společnosti Sklo Bohemia. A uhádli byste, které nádoby tato brusírna zkrášluje? „Paradoxně ze zahraničí dovážíme skleněné zboží vyrobené dříve u zkrachovalých sousedů,“ směje se pracovnice firmy Glasspo. A to je přitom sklad Sklo Bohemia napěchován výrobky, které nikdo nechce.
A bude ještě hůře
Tu monstrózní fabriku nelze přehlédnout. Trůní na vrcholu kopce výše než zámek a okolní městečko. Pansky se i chovala, když rozdávala platy mnohem vyšší, než je zde obvyklé. I to bylo podle místních obyvatel příčinou bolestivého pádu na dno propasti. „Brali kolem 25 tisíc a teď jsou raději na podpoře, která je stejná jako peníze za normální práci,“ líčí bez stop závisti mladší žena na náměstí. „Lituji je, pracovala tam celá rodina jedné známé a teď nemají co jíst,“ oponuje jí s trochou nadsázky druhá. Do toho se vmísí procházející postarší postižený sklář. „Lítosti se nenajíme. Měli by nám zaplatit dlužné částky,“ reaguje podrážděně. Ve sklárnách pracoval celý život a nakonec nedostal ani to, co mu po právu náleží, neřku-li nějakou odměnu za věrnost. Lidé neměli výpovědi, ale firma jim už neplatila. Stát po intervenci radnice zalepil díru v insolvenčním zákonu a poskytl na nejnutnější doplacení mezd 30 milionů korun. Nyní by měli skláři dostat i odstupné. Právě v nejvyšší čas, protože už zanedlouho přestanou pobírat podporu v nezaměstnanosti a budou mít ještě hlouběji do kapsy. „Lidé jsou v tíživé finanční situaci. Pod dojmem na zdejší poměry vysokých výdělků si nabrali hypotéky a teď mají problémy se splácením. Žádné exekuce ale zatím nemáme hlášené,“ líčí starostka města Lenka Arnotová.
Nešťastníci budou odkázáni na dávky pomoci v hmotné nouzi, které absolutně nestačí na živobytí. Město jim schválilo v rozpočtu asi milionovou částku jako příspěvek na veřejně prospěšné práce, kde vzniklo zhruba 20 pracovních míst. Bývalí mistři mocného dechu se nyní starají o zeleň nebo uklízejí odpadky. Někteří za prací dojíždějí stovky kilometrů až do Karlových Varů či Prahy. Chmurné vyhlídky nahrávají útěku před skutečností ke sklence alkoholu či automatům. Tomuto rozpadu sociální rovnováhy se radnice snaží předejít. „Z mé iniciativy zde vznikl ekonomický tým pracující na krizovém plánu. Jedním bodem je navázání kontaktu s charitou, která pořádá poradenské služby finančního a psychologického charakteru,“ říká starostka.
Babičkám do vitríny i do Číny
S pádem jedné, byť s převahou největší sklárny však toto odvětví v regionu zdaleka nekončí. Tsunami problémů, které smetlo Sklo Bohemia, odolaly mnohem menší výrobny, například Gold-Crystal, Caesar Crystal Bohemiae nebo Bomaco-Rossi. I když si přímo nekonkurovaly, odchod kolosu jim pomohl hned několikrát. „Zaměstnanci si trochu uvědomili vážnost situace a změnili částečně svůj postoj jak z hlediska mzdových požadavků, tak i k loajalitě k nám,“ líčí majitelka sklárny Bomaco-Rossi Olga Kafková. Rodinná sklárna, nyní se 75 zaměstnanci, vyrostla v roce 1991 a sídlí kousek od náměstí. Štěstí, že jsme stihli skláře ještě u výhní. „Pracují v úkolu, a tak někdy přijdou i ve čtyři ráno a v poledne jdou na pivo,“ překřikuje hluk zástupkyně majitelky. Od výhní putují nádoby do brusírny, kde se ručně vyzdobí, následně umyjí a zabalí do krabic vyložených saténem.
„Těžištěm naší výroby je ruční olovnatý křišťál. Jednoduše řečeno to, co si naše babičky dávaly do vitríny a dvakrát ročně oprášily,“ popisuje. Devět desetin produkce míří do zahraničí. Vedle států Evropské unie jde především o exotická teritoria na Dálném východě či v Africe, jako jsou Japonsko, Singapur, Čína, Egypt, ale též Spojené státy, kde se útlum poptávky podepsal na sražení vazu koncernu Sklo Bohemia.
Krach skláren však stáhl do problémů i konkurenci. „Sesypali se na nás hlavní dodavatelé energií a surovin a ze dne na den změnili platební podmínky. Požadovali peníze předem, což pro nás znamenalo problém s provozním financováním,“ vzpomíná Kafková. Rovněž zákazníci byli ostražití, neboť se pod dojmem zkreslených informací obávali konce celého českého sklářství. Rozdíl byl však v tom, že malé sklárny nechrlí obrovské série, ale vyrábějí podle požadavků zákazníků. „Bohužel se začínáme setkávat i s tím, že na nekvalitní lisované výrobky je lepena naše značka,“ stěžuje si.
Se skláři do průmyslové zóny
Ve městě s necelými sedmi tisíci obyvatel se roztříštěním sklářského impéria zcela změnil rytmus života. Byl to šok pro celé město, které žilo z „křišťálových“ peněz. V 70. letech minulého století ve sklárnách pracovalo 2000 lidí. To bylo impulzem pro vybudování moderního sídliště, střední školy a učiliště zaměřených na sklářství. Sklárna sponzorovala sporty a kulturní aktivity. V polovině 90. let sem vtrhla privatizace a od té doby začala výroba přecházet na strojní produkci. Počet sklářů loni klesl na 1250.
„Propuštění lidé v té době ale snáze nalezli práci v okolí,“ upozorňuje starostka. Nyní se vytratil ranní spěch lidí ze sídliště do skláren a i odpoledne na náměstí spíše postávají pouze hloučky lidí, kteří si sdělují své trable s hledáním práce. Také nádraží je vylidněné, absence pracujících je citelně znát, školáci to nenahradí. „Přímo ze Světlé pocházelo asi 750 zaměstnanců skláren, 400 jich dojíždělo z okolních vesnic,“ vyčísluje starostka Světlé Lenka Arnotová. Její obec postihla dvacetiprocentní nezaměstnanost, která je vysoko nad celostátním průměrem. Bez práce je stále kolem 600 sklářů.
Volná pracovní síla ale může být lákadlem pro nové investory, které chce město přitáhnout. V těsném sousedství utichlých skláren hodlá vybudovat průmyslovou zónu na deseti hektarech. „Město se snaží koupit pozemky navazující na sklárny od restituenta, už máme uzavřenou smlouvu o koupi,“ objasňuje Arnotová. Plocha již je v územním plánu určena pro podnikatelské aktivity. Částka dosahuje 25 milionů korun, přičemž státní dotace by mohly pokrýt až 80 procent. „Máme již podanou žádost u agentury CzechInvest, zbývající část by uhradilo město,“ plánuje starostka. Radnice si je přitom vědoma, že současná doba není příliš vhodná pro uskutečňování investičních záměrů. „Zatím jsme požádali jenom o pozemky a vytvoření hlavní komunikace, ale nebudujeme sítě,“ upřesnila starostka. Infrastrukturu potom chtějí „ušít na míru“ konkrétnímu zájemci.
Květinku koupí i nezaměstnaný
Ve Světlé je zhruba dvě stě podnikatelů a jejich počet je podle starostky víceméně setrvalý. „Zatím nemám žádné hlášky o tom, že by kvůli krizi některý z obchodníků zavíral prodejnu,“ podotýká Arnotová.
Alfou a omegou dění v městečku je náměstí, kde už skepsi nepropadají. I když ze začátku měli hlavu v dlaních a nevěděli, co přijde. „Brečet už nebudu, protože ty kytky koupí asi každý, když je nějaký ten svátek. Zatím to na tržbách není poznat,“ říká Petra Žatečková, majitelka tamního květinářství, které je v provozu už deset let. Dobrá půlka zákazníků jsou právě skláři. „Všichni vědí, že když vyjde nějaký významný svátek i na neděli, budu tady,“ poznamenává.
Do obchůdku klidně přijede i na telefonické zavolání večer. Nejistotu se snaží překlenout novými nápady, letos v únoru otevřela další obchod s bytovými dekoracemi, textilem, kabelkami či polštáři. „Tady se snažím více vychytat, po čem se lidé budou ptát, a potom to budu objednávat. Chci utáhnout za každou cenu oba dva obchody. Kdo to teď vydrží, přežije,“ zatvrzuje se. Přednost přitom dává kvalitnějším českým výrobkům před levným čínským zbožím. „Lidé si radši koupí českou osušku za 230 korun než čínskou za 80 korun,“ tvrdí. V krámku se denně vystřídá kolem stovky lidí, někteří si pouze přijdou vylepšit náladu pohledem na pěkné věci. „Ale mně to nevadí, popovídáme si, co je nového,“ popisuje. Zadní vrátka si otevřela aranžováním dekorací v hotelích a dalších zařízeních. „Jsme čtyřčlenná rodina, máme dvě dospělé dcery, žádnou pauzu si dávat nemůžu,“ říká chvatně a hned odbíhá skládat nové zboží.
Trochu z jiného soudku je příběh podnikatelky Věry Chládkové, majitelky úklidové firmy. Ve Skle Bohemia zajišťovala úklid kanceláří i výrobních prostor a odchodem z nich spadl objem zakázek na třetinu. To je v tak malém městě obtížné nahradit, a tak přesouvá aktivity do Prahy. „Tady je ale opravdu drsný boj o zakázky, jako v dobách Al Caponeho,“ přibližuje nemilosrdné praktiky. Dokonce nevylučuje, že letos firmu uzavře. Konkurenční boj přináší i úsměvné příběhy. „Čím to, že je v této ulici několik výrobců a prodejců dlažby,“ ptám se u jednoho z nich. Otazníky v očích majitelky mě nutí se rozhlédnout ještě jednou. „Kde? Například hned vedle,“ ujišťuji ji. Z dobré pohody ji však rozhodně nevyvedu. „To ani nevím. To musí být něco nového. Půjdu se podívat,“ rozhoupala se nakonec.
Kříž se rozplynul
Tu fabriku vskutku nelze přehlédnout. Když jsem odjížděl, letadla nad ní po modrém nebi načárala symbolický kříž. Ten se však záhy rozplynul. Všichni tu doufají, že alespoň zčásti se rozjedou vyhaslé výhně. Fungovat přestaly v loni v září, a tak postupně přišlo o práci přibližně 1200 zaměstnanců. Nyní se o celý podnik údajně ucházejí čtyři zájemci, další firmy chtějí alespoň části areálu. Zájemci o sklárny se mohou hlásit zhruba do konce května. Region by to zoufale potřeboval. „V některých rodinách pracovali ve sklárnách všichni, rodiče i jejich potomci. Ti opravdu mají těžké živobytí,“ uzavírá Lenka Arnotová.
