Většina obyvatel Číny nebydlí v Pekingu nebo Šanghaji, ale ve městech druhého, třetího a čtvrtého řádu
Smogovým poklopem města Si-ning se po několika tmavých dnech prodralo slunce, a tak vyrážím na procházku k řece. Ačkoli má tohle město hodně přes dva miliony obyvatel, nikdy jste o něm neslyšeli. Leží na severozápadě Číny na okraji Tibetské náhorní plošiny, ale vzduch je tu horší než v Pekingu. Procházím se po zbrusu nové betonové promenádě. Lemují ji skupinky mužů hrajících wej-čchi a mahjong, rýžovou pálenku paj-ťiou pijí přímo z láhví. Míjím hlavní nákupní ulici, která tvoří nové centrum města. Z neonů na mě svítí globální značky KFC a McDonald’s, na rozdíl od Pekingu jsou tu ale v přesile spíš ty domácí: řetězce rychlého občerstvení Dico’s, Kung-fu a další. Teď odpoledne je tady rušno, ale po desáté večer tu bude mrtvo a veškerý noční život se přesune na karaoke na diskotékách neboli KTV.
Hned vedle centra se rozprostírá obří staveniště. Město se nafukuje do všech stran, přesto tu celé rezidenční čtvrti zejí prázdnotou. Jak je to možné? Čína je přece nejlidnatější země na světě! Architektura obytných věžáků ze skla a betonu je levná, zaměnitelná. Si-ning je sice dva tisíce let starý, působí ale jako město bez paměti.
Skleněné vesnice Když jsem bezútěšnost provinčního čínského města zažil poprvé, myslel jsem si, že jde o nějakou zvláštní anomálii, po třech měsících křižování Čínou jsem ale zjistil, že tato druhořadá města jsou si nápadně podobná.
Zatímco města první kategorie, tedy Peking, Šanghaj, Šen-čen a Kuang-čou, jsou přelidněná, trpí nedostatkem bydlení a mohou se pochlubit ikonickými stavbami od světoznámých architektů, města druhého a třetího řádu, jako je třeba Lan-čou, Nan-ning nebo Si-ning, hyzdí zaměnitelná, generická architektura a mají spousty nových, prázdných budov. Města čtvrtého řádu jsou si ještě podobnější.
Mají sice několik set tisíc obyvatel, ale vypadají jako skleněné vesnice.
Podle některých odhadů je v Číně prázdných až 20 procent všech obytných domů.
Velké množství neprodaných realit má každé město včetně Pekingu, problém je ale nejviditelnější v odlehlých částech země, kde vznikají celá „města duchů“. Asi mediálně nejznámějším případem je Ordos ve Vnitřním Mongolsku.
Město postavené pro milion duší je obydleno jen ze dvou procent. Takových prázdných měst postavených z ničeho během stavebního boomu posledních deseti let je v Číně stále víc. Příčin jejich vzniku je několik.
Čína je uprostřed přerodu z rozvojové ekonomiky na vyspělou, jehož součástí je přesun obyvatel z venkova do měst. Motorem rychlého ekonomického růstu posledních dvaceti let byla levná výroba a export zboží na Západ. V této době se zrodila exportní centra Šen-čen, kde se vyrábí elektronika, a Kuang-čou, kde celý svět šije oblečení. Pak ale přišla globální ekonomická krize. Ve snaze odvrátit pokles růstu HDP dal Peking povel stavět. Města rostla i předtím, v letech 2008 až 2013 ale politici zařadili vyšší rychlost. Podíl stavebnictví na HDP začal stoupat až na současných 15,6 procenta. Bublina praská Největším budovatelem dálnic, železnic, mostů či obytných domů se staly provinční vlády, které měly snadný přístup k půjčkám od státních bank. Příležitost zbohatnout ale ucítili i soukromí developeři sázející na sílící střední třídu. Aby maximalizovali zisk, stavěli celé čtvrti, města. Stát i soukromníci shodně věřili, že když se budovy postaví, nájemníci prostě přijdou. Nelze se jim úplně divit: ceny nemovitostí nepřetržitě rostly dvacet let, posledních pět pak dvoucifernou rychlostí. Růst realitní bubliny nikoho příliš neznepokojoval, dokud se neobjevily první náznaky, že bublina praská.
Když čínská vláda letos v březnu nechala zbankrotovat první velkou developerskou firmu Zhejiang Xingrun Real Estate Co., na trhu s nemovitostmi se začala šířit panika. Růst cen nemovitostí náhle zpomalil, pak začaly ceny klesat. V květnu klesly ceny bytů ve 35 ze 70 měst monitorovaných Čínským národním statistickým úřadem, v červnu klesly ceny dokonce v 55 městech. Na ochladnutí trhu zareagovali i developeři - letos v prvním čtvrtletí klesl počet nově postavených budov o čtvrtinu.
Celkový počet nově postavených obytných domů vloni klesl o 0,5 procenta - poprvé od roku 1995. „Čína má vrchol v počtu dokončených staveb definitivně za sebou,“ ohlásila analytička Rosealea Yaová z GaveKal Dragonomics ve zprávě pro investory. „Očekáváme, že trend klesajících cen bude pokračovat několik příštích měíců,“ řekl deníku South China Morning Post Edison Bian, analytik ze společnosti UOB Kay Hian. Na čínský realitní trh přichází ochlazení. Je jen otázka, jak bude prudké.
Zmíněná analytička Yaová a její tým se zaměřily na 218 metropolí provincií (typu Si-ningu) a ještě menších měst, které nejsou zahrnuty do vládních statistik. Zkoumaly spotřebu cementu a dalších stavebních surovin a zjistily, že v těchto městech se v době ekonomických stimulů po roce 2008 stavělo mnohem rychleji než ve velkých městech.
Přitom pracovníky z venkova přitahovala hlavně velká města jako Peking nebo Šen-čen. Výsledkem je přelidnění ve městech první třídy a spousta prázdných domů v těch menších. To by mohlo vést k dalším bankrotům developerů, jako byl Xingrun, kteří se často zaměřovali na jediné menší město. Malí developeři si běžně půjčovali od neoficiálních bank za vysoké (15- až 20procentní) úroky, a dokáže je tedy položit i malý pokles cen.
Padnou další oběti Podle statistického úřadu má Čína 90 tisíc registrovaných developerů (rok 2012), letos zveřejněná zpráva Australské národní banky mluví o 60 tisících. V obou případech tvoří drtivou většinu malí developeři, jako byl Xingrun. Ti největší stavitelé, tedy firmy jako China Vanke, Dalian Wanda, Poly Real Estate, Greenland a China Overseas Land and Investment, vloni prodali pouze 13,3 procenta z veškerého obchodovaného množství rezidenčních nemovitostí a 8,4 procenta kancelářských. Zbytek připadá na malé hráče.
Hlavní otázka je, co bude dál. Města na periferii se teď snaží s nadbytky a pádem cen bojovat tím, že uvolňují restrikce (např. že majitel může vlastnit jen jeden byt), které měly v době překotného růstu držet ceny dole. Centrální vláda premiéra Li Kche-čchianga v Pekingu zase tlačí na banky, aby usnadnily pořizování hypoték na bydlení pro prvokupce. Jinými slovy, aby přemístily dluh na bedra Číňanů, kteří své závazky vždy plní (v zemi je minimální množství nesplacených hypoték). Hypoteční krize podobná té ze Spojených států v Číně zatím nehrozí. Přesto lze očekávat krach dalších stavebních firem a konsolidaci na trhu. Pokles odvětví dál ubere tempo už tak zpomalující ekonomice, která roste nejpomaleji za posledních dvacet let (7,5 procenta). A v Číně zůstane spousta ošklivých prázdných domů.
Mimochodem, proč jsou čínské domy v malých městech tak ošklivé, jsem se zeptal architekta Elviho Jorgaqiho, který pracuje pro kancelář ZNA v Pekingu. „Developer koupí velký pozemek a na něm postaví rezidenční věže. Hodnota půdy se částečně odvozuje od celkové obytné plochy budovy, která na ní stojí, aniž by se hledělo na její estetiku. Lidé na venkově chtějí levné domy bez ohledu na urbanistiku a kontext. Současné stavební metody jsou v celé Číně standardizované, proto města často nemají žádný charakter a jsou si podobná. Snažíme se obrátit pozornost klientů k tradiční, lokální architektuře a stavebním metodám, ale lidé o to nemají zájem. Třeba cihlu tu lidé považují za cosi laciného,“ popisuje architekt, jehož kancelář se účastní soutěží na rezidenční projekty po celé Číně.
Kolik obyvatel máš…
Pro investory ale bude do budoucna stále důležitější mezi městy rozlišovat. Proto se těší čím dál větší oblibě systém „tierů“ neboli kategorií, do kterých se dělí. Neexistuje žádný oficiální seznam měst rozdělených do kategorií. Některé město může být pro někoho druhé, pro jiného už třetí kategorie. Hlavním kritériem pro zařazení jsou počet obyvatel a ekonomická síla města.
O městech první kategorie není sporu -jsou to Peking, Šanghaj, Šen-čen a Kuangčou. Tato města se jako první otevřela Západu a ekonomické transformaci. Žije v nich střední třída, která má vyspělé spotřební návyky, zdejší platy vysoce přesahují celostátní průměr. Sídlí zde velcí zahraniční investoři, tato města si však pro své zastoupení vybírají i malé firmy, protože tu je nižší riziko podnikání než na periferii.
U měst druhé kategorii je klasifikace složitější, hranice nejsou tak ostré. Tato města mají více milionů obyvatel a v posledních letech se prudce rozvíjela. Jejich obyvatelé ale mají zhruba poloviční příjmy oproti městům první kategorie. Jsou to vesměs hlavní města provincií. Dominují tu domácí čínské značky, ale sílí zde přítomnost mezinárodních firem. Na konci roku 2011 měla Čína 60 takových měst. Druhý řád se někdy dělí na podkategorie vyšší, střední a nižší. Městy vyšší druhé kategorie jsou třeba Čcheng-tu nebo Tchien-ťin (sídlo společnosti Home Credit China).
Do podkategorie střední bychom zařadili Nan-ťing a Si-an. Do nižší druhé kategorie potom patří města jako Wu-chan či Che-fej.
Do třetí kategorie se řadí asi 200 provinčních měst. Řada korporací, jako například Volkswagen nebo Foxconn, tam v uplynulých letech přesunula výrobu, což zvedlo platy a ceny nemovitostí, takže některá už možná patří spíše do druhé kategorie. Jde o několikrát zmiňovaný Si-ning, dále třeba Čung-šan, Pao-ting či Tan-tung.
Když sestoupíme ještě o úroveň níž, dostaneme se do množiny, kam spadají stovky měst. Rozlohou a počtem obyvatel jsou to města srovnatelná například s Ostravou či Brnem, významem však nikoli. Mají několik set tisíc obyvatel, jejichž životní úroveň i příjmy jsou poměrně nízké. Zcela tu dominují domácí značky.
Rozdělení do úrovní je velmi užitečné, protože Čína má 120 měst s populací nad milion lidí. Když zahraniční firma chytá expanzi na čínském trhu, může si pomocí systému vytvořit průzkum trhu, který se zaměří třeba jen na města v druhé kategorii. Znalost těchto úrovní je cenná, je však třeba si neustále shánět aktuální informace, protože čínská města se rychle mění.
Podle studie anglické poradenské firmy Oxford Economics porostou čínská města v příštích dvaceti letech nejrychleji na světě.
V roce 2030 přibude do klubu padesáti největších městských ekonomik devět měst z Číny. Budou mezi nimi města Tchien-ťin, Peking, Kuang-čou, Šen-čen a Su-čou.
Nejznámějším čínským městem duchů je Ordos ve Vnitřním Mongolsku. Město postavené pro milion duší je obydleno jen ze dvou procent. V menších městech se po roce 2008 stavělo mnohem rychleji než v těch velkých. Přitom pracovníky z venkova přitahovala hlavně velká města jako Peking nebo Šen-čen.
O autorovi| Petr Horký, spolupracovník redakce
