Sklizeň zelené energie

Farmáři vkládají naděje do alternativní energie...

Jak velkou část země je možné pohánět kukuřicí?

Je říjnové odpoledne a David Kolsrud se připravuje na sklizeň. Dnes na své farmě o 500 akrech v Beaver Creeku v Minnesotě hodlá sklidit třicet akrů sójových bobů. Jeho syn Chris sedí za dvanáctitunovým kombajnem. Tento mechanizovaný kolos vytrhává celé rostliny a chrlí ze svých útrob pouze sojové boby. Ještě téhož večera chce Kolsrud dovézt asi 40 000 litrů bobů ke zpracování do Jižní Dakoty.
Jako kdyby tohle všechno nestačilo, osmapadesátiletý Kolsrud se navíc věnuje vzkvétajícímu energetickému podnikání. Zatímco jednou rukou řídí svůj traktor značky John Deere, druhou rukou svírá mobilní telefon a debatuje o svém podílu v nové továrně na bionaftu v Delawaru. Dnes ráno hostil Kolsrud v místní etanolové továrně, kterou vlastní společně s 220 farmáři z okolí, skupinu kanadským bankéřů a investorů. Teď se diskutuje o tom, co schůzka vlastně přinesla a jaké by byly možnosti podobných potenciálních projektů v Saskatchewanu.
Zítřek ovšem bude úplně stejně hektický jako dnešek. Kolsrud musí vstát s východem slunce a jet 240 kilometrů na severovýchod do Granite Falls v Minnesotě. Tam se má při snídani setkat s Ronem Faganem, hlavním stavitelem větrných mlýnů a biopalivových továren. Před západem slunce musí stihnout ještě několik hodin práce na poli. Letos toho měl tolik, že zbytek loňské úrody ještě leží v silech na jeho farmě. „Cena kukuřice šla nahoru, takže myslím, že ji teď musím prodat za vyšší cenu,“ říká.
Kolsrud má blond vlasy a sluncem opálené líce a může se stát novou tváří amerického zemědělství. Alternativní energie, svého času móda přisuzovaná těm, kteří se chtějí vrátit na stromy, se dnes stala pilířem americké strategie energetické nezávislosti, ekonomické bezpečnosti a boje proti globálnímu oteplování. Většina z tohoto plánu závisí na úsilí lidí jako Kolsrud. Přes všechny řeči o zelených střechách chicagských mrakodrapů a větrných farmách na pobřeží Nantucketu žádný přechod Ameriky k „zelené energii“ nebude možný bez zásadní transformace venkovské farmářské ekonomiky, jež má k dispozici nesrovnatelné zdroje větru, slunečního záření a energeticky bohatých plodin.
První vlna energetického farmaření se průkopníkům jako Kolsrud bohatě vyplatila. Na základě současné hodnoty akcií v zelené energii, které vlastní, je multimilionářem a stejné platí i pro stovky, ne-li tisíce energetických farmářů amerického středozápadu. Tato proměna farmářských států však samozřejmě také vyvolává řadu obav. Nahradit byť jen malou část dovozu ropy z Blízkého východu, znamená přeměnit na palivo obrovské množství plodin. To by mohlo výrazně zvýšit cenu jídla. A globální oteplování? Kritici americké etanolové ekonomiky tvrdí, že vezmou-li se v úvahu všechny přírodní zdroje nutné ke kultivaci kukuřice a k její přeměně na etanol, plusy pro životní prostředí se stěží vyrovnají minusům.
Průkopníci zemědělských biotechnologií tvrdí, že brzy bude nutné odpovědět na tyto obavy kvalitnějšími biopalivy. Takový průlom však znamená velké investice do výzkumu. Navíc vezme-li se v úvahu kolísání ceny ropy, která za poslední měsíce klesla o dvacet procent, investice do výzkumu nemusejí pokračovat dnešním prudkým tempem.

Nová zlatá plodina.

Na nekonečných prériích Minnesoty se dnes zdá budoucnost energetického farmářství slibná. Nad lány kukuřice a sójových bobů, táhnoucími se až k obzoru, se tyčí majestátní věže větrných turbín a obrovská průmyslová centra. Z většiny těchto továren proudí etanol, ekologicky šetrný přídavek do benzinu; některé vyrábějí bionaftu, čisté palivo, používané do kamionů a autobusů. Podobný pohled se naskytne ve farmářské krajině na více místech Spojených států: od úrodných údolí Kalifornie až k pomerančovým hájům Floridy. Texaské ranče například vyrábějí 2631 megawattů větrné energie, což představuje čtvrtinu veškeré její americké produkce - dodávají elektřinu do 650 000 domácností. Stát Iowa, největší americký producent etanolu a jeden z největších výrobců větrné energie, nyní produkuje takové množství biopaliv a zelené energie, že se z čistého dovozce elektřiny změnil v klíčového dodavatele do několika sousedních států. A konečně Pensylvánie, velký vývozce sójových bobů, plánuje během pěti let vystavět jedenáct bionaftových závodů. „Čisté energie a biopaliva jsou novými ,zlatými‘ plodinami farmářů,“ říká Howard A. Learner, ředitel právnické skupiny zaměřující se na životní prostředí a ekonomiku.
Pokud Američané začnou nakupovat energii spíše ze Středozápadu než z Blízkého východu, příznivci zelené energie soudí, že to pomůže stabilizovat její cenu a omezit dovoz ropy. Z dlouhodobého hlediska by se mohl podíl větrné energie na americké energetické spotřebě zvýšit z dnešního jednoho procenta na dvacet. Etanol a bionafta, jež nyní zaujímají čtyři procenta paliv v dopravě, by mohly vzrůst na více než dvacet procent.
Samozřejmě že jde o velmi optimistické představy. Přesto jsou ve Washingtonu vyhlašovány za nástroj energetické nezávislosti. Pro farmáře, vydané na pospas nejistým komoditním cenám a závislé na vládní podpoře, ale „zelený“ znamená především peníze. Představme si, že by Spojené státy omezily dovoz ropy a ropných produktů o dvacet procent a nahradily by je domácími bioprodukty. Během jediného roku - při předpokládané ceně 50 dolarů za barel ropy - by si farmářská komunita a biopalivoví hráči sáhli na 50 miliard dolarů, které by jinak získali zahraniční ropní producenti.
Zisky ovšem přináší i vítr. Firma American Wind Energy odhaduje, že tento zdroj by mohl v roce 2015 přinést do kapes farmářů a nájemců větrných turbín k současným 200 milionům dolarů dalších sto milionů. Zelená energie je „největším trhem, který se za dlouhou dobu objevil v americkém zemědělství,“ říká Thomas C. Dorr, vedoucí oddělení rozvoje venkova na ministerstvu zemědělství USA.

Svázaní dohromady.

Je jen málo míst, která si vzala energetické farmaření za své tak jako Kolsrudovo domovské Rock County v Minnesotě, kde žije 9520 obyvatel. Je to komunita tak hodně spjatá se zemědělstvím, že místní rozhlasové stanice hlásí ve zprávách změny cen komodit, a nikoli akcií. Hlavním obchodním řetězcem, jenž nabízí farmářské potřeby, je zde společnost M&M, a nikoli Home Depot, jak bývá obvyklé. Ostatně bizony tady uvidíte mnohem častěji než člověka.
Kolsrudova proměna z tradičního farmáře na podnikatele v oblasti energií začala v létě 1995. Po úmorném dni, kdy odpleveloval pole sójových bobů vlastníma rukama, si uvědomil, že mnohaletá tvrdá práce, ohodnocená neodhadnutelným výdělkem, zlomí jeho vůli, ne-li i záda. Jeho bývalý farmářský život se odvíjel jako smutná country písnička. Roční obrat jeho farmy o 500 akrech činil v té době asi 135 000 dolarů, investice potřebné na vybavení, palivo a na ostatní náklady však spolkly v podstatě veškerý zisk. Tento stav donutil mnohé farmáře agresivně expandovat, provozovat druhá zaměstnání nebo se sdružovat. „Stěží jste uživili rodinu,“ vzpomíná Kolsrud, farmář ve čtvrté generaci, jenž koupil svých prvních 140 akrů v roce 1972, krátce po návratu z Berlína, kde během vietnamské války sloužil v armádě.
Kolsrud navzdory své počáteční skepsi viděl v etanolu ideální produkt, který by mohl zlepšit jeho vyhlídky. Proto společně s dalšími 220 farmáři z Minnesoty, Jižní Dakoty a Iowy složil tři miliony dolarů, aby postavili první etanolovou továrnu v kraji. Jednání a dohadování trvala dva roky a to ještě museli sehnat někoho, kdo jim půjčí dalších 18 milionů dolarů. „Byli jsme parta Forrest Gumpů, která se pokoušela sestavit nějaký byznysový plán,“ říká Kolsrud.
V roce 1998 jejich továrna, schopná produkovat dvanáct milionů galonů etanolu, zahájila činnost. Dnes společnost Agri-Energy, která je stoprocentním farmářským družstvem, rozšířila kapacitu na 21 milionů galonů, z nichž většina končí v benzinových stanicích New Jersey. Tato továrna je navíc součástí rozšiřujícího se impéria. Někteří členové družstva založili v roce 2002 divizi MinWind, zabývající se větrnou energií, která vlastní jedenáct větrných turbín a vyrábí elektřinu pro 3800 domácností. Do portfolia jejich zelených investic patří rovněž akcie bionaftových podniků a kolem dvanácti dalších etanolových firem. Kolsrud a jeho sousedé investovali do projektů zelené energie celkově přibližně 65 milionů dolarů.
Partneři těchto projektů vůbec netušili, že postupem času velmi vydělají. První dividendový šek v hodnotě 1600 dolarů jim způsobil takový šok, že ho jeden z farmářů vrátil, protože se domníval, že společnost udělala chybu. Od té doby, co byla před osmi lety otevřena továrna v Luvernu v Minnesotě, akcie v hodnotě deseti tisíc dolarů vydělaly na dividendách 54 000 dolarů a dnes mají cenu asi 55 000 dolarů.
Poptávka etanolové továrny rovněž zvyšuje cenu místní kukuřice. Rock County leží daleko od hlavních dopravních tepen, a proto farmáři obvykle obdrží o 40 až 50 centů méně za necelých čtyřicet litrů kukuřice, než je cena v Chicagu. Díky zvýšené poptávce Agri-Energy a dalších místních etanolových továren po kukuřici se rozdíl v ceně snížil na polovinu.
Není zcela neobvyklé, že farmáři jsou milionáři, ale většinou jsou tyto peníze spjaty s půdou. Tak velké peníze navíc za etanol a kukuřici jsou požehnáním, které pomáhá lidem splácet dluhy za vlastněnou půdu nebo jim umožňuje platit dětem lepší vzdělání. Někteří farmáři se zbláznili do techniky - například do poslední verze traktoru, který je vybaven satelitní navigací a automatickou převodovkou. „Největší stížnosti se nyní týkají daní,“ směje se Kolsrud, jenž vzal nedávno celou rodinu do Aruby a řídí Ford Explorer, který jezdí na palivo E85, což je směs složená z 85 procent etanolu a patnácti procent benzinu.
Jen málo lidí z městečka Luverne, v němž narazíte jen na dvě světelné křižovatky, se rozvoj zelené energie nedotkl. Místní lidé si zpočátku stěžovali na nepříjemný zápach z továrny, ale čisticí zařízení emise odstranilo. Dnešním tématem v městečku je, kdo všechno zaváhal, nekoupil včas akcie a nyní může jen litovat. Rovněž si polepšili místní výběrčí daní. Agri-Energy zaplatí příští rok městečku Rock County 280 000 dolarů na daních. Kolony aut a vlaků přijíždějících pro kukuřici nebo etanol také oživily obchod na místní hlavní třídě.
Přes tohle všechno však nelze přehlédnout fakt, že úspěch alternativní energie velmi závisí na cenách ropy. Při ceně 70 dolarů za barel ropy dosahují výrobní náklady na galon benzinu 2,60 dolarů, což konkuruje 1,25 dolaru za galon etanolu, odhaduje Paul Ho, ředitel energetické skupiny Credit Suisse First Boston. Tento rozdíl se však se snižováním ceny ropy zmenšuje. Většina expertů tvrdí, že by cena ropy musela klesnout na 30 dolarů za barel a udržet se na této úrovni několik měsíců, aby výroba etanolu byla ekonomicky nevýhodná. Přesto ve chvíli, kdy se cena ropy blíží 60 dolarům za barel a etanolový kolos Archer Daniels Midland hlásí zvýšení zisků, Wall Street se začíná chovat náladově: etanolové akcie společností Aventine Renewable Energy Holdings a VeraSun Energy ztrácejí 42, respektive 20 procent své původní hodnoty. „Lidé zapomínají, že ceny energií jsou vysoké v létě. Je to bláznivé,“ říká Jacob Golbitz, ředitel výzkumu konzultantské společnosti HighQuest Partners.
Samozřejmě pomůže, jestliže trhy s alternativní energií oživí státní nebo federální intervence, která nařídí míchat do benzinu více etanolu. Nově definovaný americký standard pro obnovitelná paliva například říká, že by v roce 2012 měla produkce etanolu dosáhnout 7,5 miliardy galonů. Experti se ale většinou domnívají, že v té době již poptávka tuto vládní úroveň značně převýší. Částečně proto, že jednotlivé státy zpřísní pravidla pro přidávání etanolu, a také proto, že se u běžných zákazníků zvýší poptávka po čistším palivu.
Existují však i temné scénáře včetně spekulací o budoucích etanolových přebytcích. Dnes vyrábí etanol ve Spojených státech asi 106 továren, jejichž celková kapacita dosahuje 5,1 miliardy galonů, a další továrny o kapacitě 3,5 miliardy galonů jsou ve výstavbě. Pokud nabídka výrazně převýší poptávku a ceny se zhroutí, na celém Středozápadě budou k vidění ostrůvky zbankrotovaných lihovarů. Starší, menší a méně efektivní továrny, postavené většinou farmáři, zaniknou jako první, říká Ho. Zeptáte-li se na nebezpečí zhroucení cen Kolsruda, působí, jako by se ho to netýkalo. Pro takové chvíle si schovává lidovou moudrost: „Musíte připustit, že někdy se vznášíte v oblacích a občas dopadnete tvrdě na zem.“
Podnikání s větrnou energií má trochu jinou dynamiku. Přestože je sucho nebo spousty sněhu, větrné turbíny se natolik vyplácejí, že jim farmáři říkají druhá sklizeň. Za to, že na svých pozemcích „hostí“ jednu turbínu, dostanou od developerů od 2000 do 5000 dolarů za rok. Pro farmářskou rodinu je zcela běžné, že má na svých pozemcích až tři nebo čtyři turbíny. A pokud větrné mlýny vlastníte, může to být terno: Paul a Alice Neppelovi si pořídili turbínu proto, aby jim pomohla vyrovnat se s tradičním ročním účtem za elektřinu ve výši 200 000 dolarů. Nyní jejich turbína vydělává 150 000 dolarů navíc za energii, kterou prodají místní elektrárenské společnosti. „Když se ráno probudíte a vítr fouká, jste zcela šťastní,“ říká Alice.
Farmáři ale mají i další možnosti, jak se na zeleném energetickém trhu uplatnit. Jednou z nich je vydělávat na emisích oxidu uhličitého pěstováním dlouhověkých stromů, které na sebe oxid uhličitý vážou. Mnoho společností je přesvědčeno, že americká vláda v blízké budoucnosti vydá strop pro emise skleníkových plynů, čímž bude následovat řadu evropských a asijských států. Pokud to opravdu nastane, vytvoří se trh, na němž se budou prodávat a nakupovat emisní kredity.
Aby si vyzkoušely, co to bude znamenat, začaly již americké společnosti na chicagské burze Chicago Climate Exchange s kredity obchodovat a platit v reálné měně. Farmáři se tady mohou registrovat a nabízet „offsety“ emisí skleníkových plynů. Kredit rovný emisi 100 metrických tun oxidu uhličitého byl nedávno prodáván za 4,25 dolaru. Zatím to není příliš výdělečné - farma o 600 akrech, která ročně neutralizuje 1500 tun oxidu uhličitého, by ročně vydělala asi šedesát dolarů. Existuje však předpoklad, že až začnou Spojené státy následovat ostatní země, ceny ostře vyletí vzhůru.
Na farmách s velkými chovy kuřat, prasat a krav může být zdrojem alternativní energie i hnůj. Za pomoci systému, který přetváří hnůj na metan, může farmář, vlastnící stádo tří set krav nebo dvou tisíc prasat, produkovat dost bioplynu na to, aby jím vyrobil veškerou potřebnou energii k topení i k výrobě elektřiny na farmě - a ještě mu zůstane trochu energie na prodej.
Nové formy etanolu také mohou časem přinést do farmářovy kapsy nějaké dolary navíc. Odborníci se domnívají, že příštím impulsem podnikání se zelenou energií bude takzvaný „cellulosic“ etanol, vyráběný nikoli z plodin, které se normálně pěstují na jídlo, ale z biologického odpadu - kukuřičných stonků, různých druhů trav a podobně. Technologie, která to umožní, se sice bude muset ještě několik let vyvíjet, ale v Luvernu už na ni farmáři sází. Loren Forrest, čtyřiašedesátiletý farmář pěstuje trávu Giganteus Miscanthus, která je za jeden rok schopná vyrůst o téměř čtyři metry. Forrest odhaduje, že pěstováním a prodejem příští generace energetických plodin zvýší jednoho dne svůj zisk z akru o 25 dolarů.

Mizející dotace?

Zatímco farmáři čekají na novou etanolovou revoluci, užívají si díky poptávce po biopalivech růstu cen. Jestliže se kukuřice od roku 1970 prodává za dva až dav a půl dolaru za necelých čtyřicet litrů, zemědělští ekonomové odhadují, že se ceny dlouhodobě ustálí na třech a více dolarech. V roce průměrné sklizně to znamená pro farmáře devět miliard dolarů navíc.
To ovšem znamená, že Strýček Sam nebude muset utrácet tolik peněz na podporu farmářů, protože dotace jsou vypočítány ze současných cen komodit. „Záleží to na tom, jak vysoko ceny vyletí, ale dotace by mohly být kráceny o pět až deset miliard dolarů ročně,“ říká profesor Christopher Hurt z univerzity Purdue. Připouští však, že některé úspory budou vlastně offsetem, vykoupeným zvyšujícími se vládními penězi, plynoucími do biopaliv. Všichni ti, kteří míchají benzín s etanolem, dostávají z každého galonu daňovou úlevu 51 procent.
Ekonomové vítají, že rozvoj zelené energie zpomalil migraci mladých lidí z farmářských oblastí. Odliv se zastavil i v Severní Dakotě. Po třech desetiletích záporného populačního růstu se v tomto státě v posledních dvou letech počet obyvatel zvýšil. Předpokládá se, že v celých Spojených státech vytvoří podnikání s biopalivy v příštích deseti letech 250 000 nových míst, většinou v oblastech mimo velká města. Luvernská etanolová továrna o kapacitě jednadvaceti milionů galonů zaměstnává například 28 lidí, jejichž platy se pohybují v rozmezí od 35 000 do 75 000 dolarů ročně - a to před jakýmikoli ziskem z akcií.
Tato čísla poskytují místním lidem - jako třeba Shannon Mulderové - skutečnou naději. Pro dvaadvacetiletou dívku, která vyrostla nedaleko Luverne, farmaření znamená rodinu. Shannon toužila po tom zůstat po střední škole blízko domova, vysoké ceny půdy však farmaření fakticky znemožnily. Práce mimo farmu nenabízely v městečku žádné vyhlídky. Již ve svých dvaceti letech dosáhla Mulderová coby sestra v porodním oddělení místní nemocnice platového stropu za hodinu.
Proto začala navštěvovat program obnovitelné energie na technické škole v Granite Falls, kterou podporují některé místní etanolové továrny. Dvouleté studium zahrnovalo všechno od biologie a robotiky po chemii a kapalné technologie a školní program nabízí rovněž kurz větrné energetiky. Těsně před dokončením školy se již Mulderová vidí, jak řídí etanolovou továrnu nebo pracuje v obchodě. „Tahle branže je velmi otevřená,“ říká Mulderová svým minnesotským přízvukem. „Chci z ní vyzkoušet všechno.“
Kolsrud a ostatní farmáři v Agri-Energy mají před sebou změny. Etanolové výdělky, dokonce i s ohledem na snižující se cenu ropy, přitáhly pozornost Wall Streetu a různých korporací. Agri-Energy, schopná vyrobit 21 milionů galonů, není zase tak velkým hráčem a její podnikatelský model má své meze. Jednak proto, že jde o družstvo, které farmářům znesnadňuje nechat se vyplatit. A pravidla družstva nařizují jeho členům dodávat kukuřici, takže investoři musejí být vždycky farmáři z okolí.
V poslední době proto rada družstva diskutuje se svými členy možnost spojení Agri-Energy s dalšími šesti podobně vlastněnými podniky na výrobu etanolu ze Středozápadu. Tento krok může vytvořit velkého etanolového hráče, pravděpodobně druhého za vedoucí společností Archer Daniels Midland. Až přijde čas, plán má být zveřejněn a mají být nabídnuty akcie. Dnes panují dohady, kolik by se na prodeji mohlo vydělat. Podle několika lidí budou mít akcie o nominální hodnotě 10 000 dolarů cenu 240 000 dolarů.
Kolsrud nechce o hodnotě Agri-Energy hovořit, ale dává přednost emisi akcií. Jiní jsou se současnou strukturou firmy - a s pravidelným přísunem dividend - spokojeni a žádnou změnu nechtějí. Jeden ze skeptiků pak hovoří o tom, že pokud místní lidé ztratí nad firmou kontrolu a do továrny přijdou investoři zvenku, zdejší komunita už nebude mít z etanolu stejný prospěch jako dříve. Vezmou-li se v úvahu nedávné problémy etanolových akcií, může se stát i to, že ceny nových akcií poklesnou. Kolsrud o rizicích ví, ale myslí si, že farmáři se musejí umět přizpůsobit. Členové družstva mají o plánu fúze rozhodnout na konci tohoto roku. „Budou se přít o to, zda mají být bohatí, anebo velmi bohatí,“ říká Kolsrud.

Jaký prospěch přinášejí biopaliva? Plodiny, které slouží jako energetické zdroje, jsou levné, hojně se vyskytující a doma pěstované. Přesto se někteří ekologové - zároveň s tím, jak farmáři spěchají přeměnit své potravinové rostliny na palivo - začínají bát. Čeho a proč? Vysvětluje Adam Aston:

Co to jsou biopaliva? Existují dva hlavní typy: etanol, vyrobený z kukuřice, cukrové třtiny nebo rostlin bohatých na karbohydráty; a bionafta, která je derivována ze sójových bobů, dalších olejnatých rostlin nebo dokonce ze zvířecího tuku.

Mohu nyní koupit etanol nebo bionaftu? Můžete je mít už ve své nádrži. Skoro polovina americké nabídky benzinu je ředěna nejméně deseti procenty etanolu. Američtí výrobci automobilů nyní propagují směs E85, kterou tvoří 85 procent etanolu a 15 procent benzinu. Aby tato směs fungovala v motoru, musí být motor upraven. Ve Spojených státech nabízí tuto směs asi 800 čerpadel. Bionafta je ještě vzácnější: loni jí bylo vyrobeno 75 milionů galonů oproti čtyřem miliardám galonů etanolu.

Jak „zelená“ biopaliva jsou? Environmentální skupiny jako Natural Recourses Defence Council je propagují, protože E85 i bionafta omezují znečišťování ovzduší a tvorbu skleníkových plynů. Ale jestliže se vzduch zlepší, voda může trpět. Stále více energetických farem využívá zásoby vody k zavlažování na samou mez a využívání hnojiv může poškozovat kvalitu povrchových vod. Dalším problémem je skutečnost, že čím více plodiny k výrobě energií vydělávají, tím více je farmáři sejí, což například v Indonésii vedlo k pálení deštných pralesů, aby se uvolnila půda pro pěstování energetických plodin.

Nespotřebuje se při výrobě biopaliv příliš energie? Ne. Díky efektivnímu pěstování plodin a moderní výrobě je „energetická rovnováha“ dnešního etanolu příznivá. Každé energetické jednotce spotřebované při přípravě etanolu, odpovídá 1,5 energetické jednotky etanolu. Při výrobě bionafty je tento poměr ještě příznivější - 1 : 3. Ale skutečným ternem je takzvaný „cellulosic“ etanol, jehož energetická rovnováha je 1 : 36.

Trpí dodavatelé potravin, používá-li se stále více plodin k výrobě energie? Zatím zní odpověď ne. Loni se použilo čtrnáct procent úrody kukuřice k výrobě etanolu a většinou šlo o průmyslové odrůdy, které se v potravinářství stejně nevyužívají. V některých státech však spotřebují výrobci etanolu více kukuřice, než kolik je jí možné v místě vypěstovat. Světová poptávka po etanolu zvýšila ceny kukuřice o 25 procent a cukru o 100 procent. Zvyšování cen potravin dopadá především na nejchudší země světa, z nichž celá řada je závislá na dovozech ze Spojených států.

Copyrighted 2006 by The McGraw-Hill Companies, Inc BusinessWeek