Učitelé jsou při výchově vlastních dětí přísnější nežli ostatní rodiče. Vyplynulo to z průzkumu společnosti GfK.
Foto: Profimedia.cz
Já sama jsem fyzické trestání dítěte považovala vždy za projev osobního selhání. Přesto si jako matka umím představit situace, kdy máte hlavu jako pátrací balon a do toho vám volají ze školy, že vaše dítě kouří marihuanu a se spolužákem Horáčkem vykradlo samoobsluhu. To se pak můžete bránit, jak chcete, ale ta ruka vám vyletí.
V době mého dospívání bylo zcela běžné, že od rodičů sem tam z jedné nebo druhé strany facka přiletěla. Běžné bylo i občasné proplesknutí žáka ve škole, případně vykrákání za uši nebo vlasy. Ano, mívala jsem pocit, že je svět nespravedlivý a že nenávidím všechny okolo, rodiče zejména. S odstupem času jim ale za těch pár dobře mířených ran (i rad) blahořečím. Moje generace totiž měla respekt. Měli jsme strach a svědomí.
Dnešní moderní děti, děti počítačových her a televizní zábavy, děti absolutní a nekonečné demokracie, neznají hranice. Provokují, jsou vulgární, nemají o nic zájem nebo je v lepším případě zajímá šikana, se kterou se rádi pochlubí na YouTube. Skoro se ani nedivím, že učitelé, kteří mají děti, si na nich doma vybíjejí vztek. Představte si, že vám denně 25 uřvaných puberťáků dává najevo, jak vámi pohrdá, a vy se přitom nemůžete bránit. To by položilo i vola.
Může nás pak překvapit, že jim občas doma uletí ruka? Chyba není v systému, chyba je ve výchově. Za to, co jsme si udělali, si můžeme sami, a na to, co jsme si vyrobili, bychom neměli nadávat – to bychom měli vychovávat. Proutek se přece má ohýbat, dokud je mladý… Pak žádná facka není potřeba.
