Pokrytí území větších i středních měst nákupními centry s tisíci metry prodejních ploch je v Česku extrémní. Uživit všechny ty giganty při snižujících se tržbách za potraviny je poměrně dost obtížné. Dlouhodobě mohou vydělávat jen ti největší, kteří své velikosti dosahují nízkými cenami a s tím i související ne vždy úplně vysokou kvalitou služeb. Přitom vydělávat je třeba, protože zahraniční mateřské společnosti nějaké tuzemské problémy moc nezajímají a chtějí své investice logicky zpět co nejrychleji.
Toho se dosahuje v zásadě dvěma cestami. Jednou je dovoz zboží velkých značek v druhé kvalitě, které je tudíž levnější, a jeho prodej za prémiové ceny tuzemským kavkám. Všichni jsme se s tím setkali leckde, od nápojů, přes jogurty a marmelády až po prací prášky.
Druhou je drastický tlak na cenu domácích dodavatelů a rezignace na kvalitativní parametry. Podstatné je, aby zboží bylo poživatelné a šla na něj nasadit dostatečná marže, z níž se zaplatí ony nadměrné metry prodejních ploch.
Tyto taktiky pod tlakem veřejnosti v posledních dvou letech nefungují tak jako dříve a řetězce přece jen zkouší prodávat i něco nejen poživatelného, ale i dobrého. Jde to sice ztuha, ale různé koutky regionálních potravin se objevují a výrobci sázející na kvalitu nacházejí cestu na pulty v supermarketech.
S odchodem jednoho významného hráče z trhu tento tlak zase poněkud zeslábne. V Praze a dalších větších městech sice konkurence specializovaných prodejen bude tlačit ke slušnějšímu chování, ale v menších místech odkázaných na Lidly, Tesca a Alberty zákazník úbytek soutěže na maloobchodním trhu pocítí.
Čtěte další komentáře Pavla Párala:
