SKOK DO ROZJETÉHO VLAKU

Revitalizační plán

Oživovací program pro český průmysl má smutný osud. Po střetu ve vládě, který ho málem pohřbil, nyní přichází tak trochu s křížkem po funuse. V klíčových podnicích, kterým je revitalizační program určen, již začali restrukturalizovat věřitelé a ti ho nepovažují ani tak za nástroj nápravy minulých chyb, jako spíše za studnu, z níž lze čerpat peníze.

Nejde ale o nic tragického. Materiál, který vláda v minulém týdnu projednala a schválila, zvažoval kromě řešení centralizovaného, tedy prostřednictvím společné platformy věřitelů v podobě Rozvojové agentury, i řešení decentralizované, kdy by stát přistoupil na to, že banky si své nedobytné dluhy vyřeší samy a vláda pak doplní bankám kapitál, který by po odpisu ztrát chyběl ke splnění podmínek kapitálové přiměřenosti. Jenže zvolena byla Revitalizační agentura a nyní je na obou stranách, aby našly společné východisko. Nejhorší však bylo odvráceno. Pokusům ministerstva průmyslu nalévat do nerestrukturalizovaných podniků čerstvé peníze praktikami Státní plánovací komise se podařilo zabránit.

Kačer pro Grégra
Revitalizační program v podobě, jak jej vláda nakonec schválila, je ve své podstatě shodný s projektem známým jako Mertlíkova verze revitalizačního programu. Rozhodující roli mají hrát věřitelé a manažeři najaté investiční banky. Státním úředníkům náleží pozice pozorovatele a kontrolora. Vstup do programu tak zdaleka nemusí být úplně dobrovolný a nebude o něm rozhodovat sbor byrokratů. Těm byla určena místa v dozorčí radě Revitalizační agentury, případně v orgánech poradních. Do čela dozorčí rady byl jmenován Miroslav Grégr, který tak dostal alespoň kačera na hraní, aby se nenudil, zatímco specialisté budou restrukturalizovat klíčové české podniky. Tento tah se ukázal rozumný, protože nerozumného Grégra přiměl ke zvednutí ruky pro principy, které několik měsíců odmítal tak razantně, že byl ochoten organizovat poslanecký odpor proti svému vládnímu kolegovi Mertlíkovi.

Resuscitace porcováním
Taktický ústupek Grégrovi však může silně komplikovat samotný průběh revitalizace. Ministrovi průmyslu se totiž patrně nebude moc líbit to, co s podniky bude dělat správce agentury, kterým by se na základě výběrového řízení měla stát některá světová investiční banka. Revitalizace je totiž trochu eufemistický termín pro velmi obtížnou a tvrdě provedenou restrukturalizaci firmy. V praxi půjde o dělení dnešních gigantů a rozprodej životaschopných částí po jejich očištění od neprůhledných závazků a doplnění chybějícího kapitálu. Zbytek skončí nepochybně v likvidaci. Jen málokterý podnik má šanci na to, že by mohl být po revitalizaci prodáván vcelku. Jednotlivé části však mají šanci stát se součástí sítí globálních společností. To je v silném rozporu s představami ministra Grégra, který se opakovaně hlásil k myšlence velkých průmyslových společností. Podle něj jsou naše firmy ve srovnání se světem příliš malé a potřebují spíše fúze než dělení. Ze své pozice šéfa dozorčí rady Revitalizační agentury potom může přes velmi omezené a výhradně kontrolní kompetence dost komplikovat práci na jednotlivých případech. Samotný výběr podniků zařazených do revitalizace však příliš neovlivní. Zvolená kritéria jsou poměrně jednoznačná. Regionální a sociální význam vymezuje požadavek alespoň dvou tisíc zaměstnanců, multiplikační efekt má zajistit skutečnost, že revitalizovaná firma nakoupila za rok od tuzemských dodavatelů materiál, práce a služby alespoň za miliardu korun. Musí mít od Komerční banky, Konsolidační banky a od České spořitelny napůjčovány nejméně tři miliardy, a aby byla nějaká naděje na oživení, měl by uchazeč o revitalizaci prokázat, že jeho hospodářský výsledek za poslední rok byl po očištění o vliv úroků a daní pozitivní. Kdo nesplní alespoň tři ze čtyř zmíněných kritérií, nemá šanci se o účast v revitalizačním programu ucházet. Ani ti, co splní všechny, však nemají nic jisté. Program je omezen prostředky, které budou k dispozici. Ačkoli se dopředu nepočítá s celkovými náklady, bude moci Revitalizační agentura převzít od věřitelských bank jen takový objem pohledávek, který bude odpovídat možnostem vlády na kapitálovou injekci do bank. Odprodejem pohledávek, ať už to bude za tržní, či symbolickou cenu, totiž vzniknou bankám ztráty vyžadující okamžité posílení kapitálu tak, aby neměly vážné potíže s plněním požadavků ČNB na kapitálovou přiměřenost. Navíc podnikový uchazeč musí najít pochopení u svých věřitelů. Ti totiž budou rozhodovat zcela na základě svých priorit, zda postoupí svou pohledávku Revitalizační agentuře. Předběžný seznam kandidátů připraví sice státní úředníci a odsouhlasí ho vláda, konečné rozhodnutí o převodu aktiv do Revitalizační agentury však přísluší jejímu představenstvu, kde by měli být zástupci správce agentury a jejích akcionářů, tedy věřitelů. Ty, kdo projdou sítem, čeká během prvních pěti týdnů vstupní hodnocení životaschopnosti a samotný transfer pohledávek z věřitelských bank do agentury. Během této doby proběhnou jednání s vlastníky, managementem a sociálními partnery. V průběhu dalšího měsíce by mělo být jasno na základě podrobnější analýzy a výsledků pokusu o finanční stabilizaci, zda má podnik šanci, nebo je lépe ho rovnou poslat do konkursu. Během šesti měsíců až roku by pak měl být realizován restrukturalizační program. Ten opět v případě neuspokojivého postupu povede ke konkursu, nebo v případě úspěchu k prodeji, či spíše rozprodání firmy. Počítá se i s prodejem restrukturalizovaných pohledávek.

Krmení kupců Autoři revitalizační koncepce doporučují, aby právě pro fázi prodeje úvěrových pohledávek byla stimulována i poptávka. To by mohlo zvýšit cenu nabízených aktiv, a tím i zvýšit příjmy bank z pohledávek za revitalizovanými podniky. Stát by tak uspořil na jejich rekapitalizaci. Poptávku by měly vytvářet společnosti typu venture capital vytvořené za účelem nákupu pohledávek a jejich následné kapitalizace. Zakladateli a správci těchto fondů by měly být pouze důvěryhodné subjekty s mezinárodní reputací a prokazatelnými výsledky. Vzhledem k současné legislativě by mělo být fungování takových fondů podmíněno licencí, na druhé straně by jim bylo možné poskytnout daňová zvýhodnění či investiční pobídky.

Bankovní stéblo
Revitalizace je přes všechna ujišťování vlády především nástrojem ozdravení bank. Vše začíná a končí tím, že vláda, a tedy daňový poplatník, zalepí díru po špatně a nenávratně půjčených penězích. Stane se tak, ať již bude revitalizovaný podnik zachráněn, či skončí v konkursu. V principu totiž hned po předání pohledávek do Revitalizační agentury dojde ke vzniku velké účetní ztráty. Tu bude představovat rozdíl mezi nominální výší pohledávky na straně jedné a utrženou cenou zvýšenou o již dříve vytvořené opravné položky na straně druhé. Cenu by měl určovat nezávislý auditor. Proto bude nutné zvyšovat v bankách vlastní jmění. Předně se počítá s posílením základního kapitálu v bankách připravovaných na privatizaci, tedy především v Komerční bance a České spořitelně. To by měl být přímý výdaj státní pokladny, který by se měl vrátit při privatizaci. Druhou formou posílení bank by mělo být poskytnutí podřízeného dluhu. Ten by banky vracely z výnosů revitalizace, tedy z peněz, které dostanou jako podíl na hospodaření Revitalizační agentury. Zde se otevírá možnost pomoci státu i pro soukromou Investiční a Poštovní banku. Revitalizační program je tak vlastně stéblem nabídnutým KB a ČS, topícím se před prodejem státního podílu v hluboké vodě v nedobytných pohledávkách v řádech desítek miliard.

Dej šest miliard Jenže bankovní věřitelé měli dost čekání na vládní rozhodnutí, již několik týdnů podnikají akce k převzetí kontroly nad největšími dlužníky. Přitom tlačí na vládu, aby dala záruky za nové provozní úvěry pro pět firem, kterým v opačném případě hrozí během několika dní konkurs. Když na tiskové konferenci po jednání vlády hovořil ministr Grégr o podnicích, jejichž zařazení do revitalizačního programu je velmi pravděpodobné, spletl se pouze v jednom případě. Jmenoval místo AliaChemu jeho bankrotujícího vlastníka Chemapol Group. Zbývající jména byla správně citována z požadavků předložených vládě společně Investiční a Poštovní bankou a Komerční bankou. Kromě AliaChemu potřebují rychle finanční injekci ještě Škoda Plzeň, ČKD Praha, ZPS Zlín a Tatra Kopřivnice. Podle obou bank se tyto podniky nacházejí ve skutečně krizové situaci, především pokud se týká likvidity. Hrozí úplné zastavení výroby a vyhlášení konkursu. Podle bank existuje reálné nebezpečí, že u některých společností bude vyhlášen konkurs nejpozději do jednoho až dvou měsíců. Krize likvidity vyplývá podle dokumentu, který má týdeník EURO k dispozici, z nedostatku provozního kapitálu. Ten jsou zmíněné banky ochotny doplnit, ale požadují státní garance. Celková výše nových provozních úvěrů garantovaných vládou činí zhruba 5,9 miliardy korun a je rozdělena na jednotlivé podniky následovně: AliaChem 0,9 mld Kč, ČKD 2,3 mld Kč, Škoda 2,0 mld Kč, Tatra 0,4 mld Kč, ZPS Zlín 0,3 mld Kč.

Pádné argumenty Banky svou žádost o státní garanci podpírají tím, na co kabinet velmi dobře slyší, tedy především ohrožením pracovních míst v případě konkursu. Celkem by prý mohlo přijít o práci 46 tisíc lidí, což je zhruba jedno procento ekonomicky aktivního obyvatelstva země. Ani vyčíslené finanční ztráty nejsou zanedbatelné a bankéři je odhadují na dvacet miliard korun, které by stát tratil na případném plnění Exportní a garanční pojišťovny, na ztrátách Konsolidační banky a České inkasní, ztrátě Fondu národního majetku a výpadcích příjmů z daní a sociálního pojištění. Celkovou výtěžnost konkursního řízení přitom experti vyčíslili na deset až patnáct procent z celkové sumy pohledávek. Celkový objem vývozu těchto společností činí více než padesát miliard korun a v případě zastavení těchto exportů by mohla být ohrožena i měnová stabilita ČR. KB a IPB tvrdí, že se přitom jedná o společnosti, které mají do značné míry zajištěn výrobní program, produkují konkurenceschopné výrobky, a jsou tedy schopné revitalizace.

Vlastní rukou Banky přitom chtějí provést podniky k obnově solventnosti a následné restrukturalizaci nekonkursní cestou a to vše velmi rychle. Podle informací týdeníku EURO proběhla předběžná jednání s místopředsedou vlády Mertlíkem, nicméně ministr financí Svoboda nebyl ještě v minulém týdnu o požadavku na státní garance prakticky vůbec informován. Bankovní dokument však vychází z toho, že na obnově likvidity by se měly banky s vládou dohodnout ještě v tomto měsíci. Pokud by se to podařilo, měli by největší věřitelé uzavřít dohodu zajišťující nesnižování úvěrové angažovanosti v ohrožených firmách po určitou předem určenou dobu, takzvaný standstill agreement. Jeho návrh již existuje v případě plzeňské Škodovky a připravuje se v ČKD. Následovat by mělo vytvoření řídících výborů, takzvaných steering comitee, které by řídily vlastní restrukturalizaci při respektování práv a zájmů drobných věřitelů i akcionářů. Jejich činnost by měla podpořit finančně i Revitalizační agentura. Zde se přesně dostává aktivita bank do kolize se schváleným projektem revitalizace. Revitalizační zdroje totiž mají být čerpány jen v případě, kdy bude restrukturalizaci řídit správce agentury, tedy v konkursním řízení vybraná mezinárodní investiční banka. Věřitelské banky by tak vlastně měly prodat své pohledávky agentuře a přenechat jí svá místa ve věřitelských a řídících výborech. V opačném případě sice Komerční bance i spořitelně nakonec uhradí ztráty vzniklé při aktivně prováděné restrukturalizaci vlastních portfolií stát potřebným navýšením jmění, těžko se však ke státním penězům dostanou samotné podniky. Vláda totiž schváleným projektem a založením Revitalizační agentury dala najevo, že chce dohlédnout na to, aby se do bank a podniků nelily peníze bez záruky, že dojde ke skutečné restrukturalizaci.

Dohoda žádoucí
Lze očekávat, že po schválení uceleného projektu budou jak vládní revitalizátoři, tak bankéři hledat společnou cestu. Pokud vláda dojde k závěru, že garance na šest miliard nových úvěrů jsou skutečně nutné, aby bylo co revitalizovat, a přesvědčí se, že nejde o další pokus bank dostat se bez námahy ke státním penězům a dál odkládat nepříjemné a bolestivé kroky, není důvod nevyhovět. Pro banky by zase postoupení pozic ve věřitelských výborech mohlo přinést ulehčení. Každá má totiž jiné zájmy, je jinak zajištěna a velmi obtížně hledají jednotný jazyk se zahraničními věřiteli, kteří si často nejsou vědomi českých specifik a domnívají se, že své peníze dostanou prostou soudní cestou tak, jako je v civilizovaných zemích zvykem. Musí se ovšem smířit s tím, že nebudou žádné malé domů a žádné výhry nad konkurenty. Na základě této skutečnosti snad budou lépe připraveni na dobu, kdy se věřitelé stanou i v české legislativě pány nad majetkem zbankrotovaných dlužníků.