Zdá se, že evropská ekonomika přežila nejhorší krizi a nastoupila cestu k oživení, tvrdil článek v italském listu La Stampa 14. března. Dále prý všechno závisí na tom, zda bude překonána váhavost politiků a rizika nadcházejících voleb.
Foto: Profimedia
Italský deník není všude optimistický. Lze se tam i dočíst, že „nadále tápeme a hrozí, že cestou klopýtneme o nové překážky“. Ale i v této větě má autor na mysli riziko dubnových voleb v Řecku. Je to ale poněkud předčasné přehození výhybky z ekonomických problémů na ryzí politiku.
Blíž pravdě je britský The Independent, který 2. března nazval nejsmutnějším výrokem roku slova nejmenovaného bruselského úředníka: „Krize eurozóny nyní spěje ke konci díky zásahu Evropské centrální banky, která prostřednictvím půjček napumpuje do systému dalších 500 miliard eur.“ Süddeutsche Zeitung týž den naopak mínil, že krize ještě stále zažehnána není – pouze „byla zametena pod koberec“.
Jistěže jde o velmi obecné soudy. A šířící se lamentace nad recesivními dopady celoevropských úsporných politik je jen o málo konkrétnější, byť vyargumentovaná. Existují však stále ještě oblasti „čistého byznysu“, které na sebe vážou obrovskou dluhovou zátěž, konkrétní riziko.
Mluví se o„dluhové zdi“, která se netýká států či domácností. Tato zeď ční do impozantní výše. A neohrožuje jen zúčastněné firmy, neboť vede k obecné neochotě bank půjčovat peníze.
Dluhová páka
Jde o sféru podnikání, jejíž výnosnost je legendární. Mluví se o ní jako o „převzetí firmy na dluh“. Toto LBO (leveraged buy-out neboli pákový odkup) znamená, že firmy jsou nakoupeny investičními fondy nebo rizikovým kapitálem s využitím takzvaného pákového efektu zadlužení. Po restrukturalizaci a odlehčení od „zbytečných“ činností i lidí mají zefektivněné firmy nejen splatit dluhy, ale samozřejmě kupcům generovat zisk. A to buď vlastním provozem, nebo jejich prodejem dalším investorům, kteří celý cyklus opakují.
Britská advokátní kancelář Linklaters, která se specializuje na akvizice, 13. března zveřejnila, že dluh spjatý s byznysem LBO dosáhl již téměř 550 miliard dolarů (418 miliard eur). Tato částka představuje úvěry se splatností mezi lety 2012 a 2016, zejména ve Velké Británii, Francii a Německu. Ve Francii představuje refinancování LBO sumu 86 miliard dolarů (65 miliard eur), z nichž téměř 23 miliard je splatných přesně 100 let po začátku první světové války, v jediném roce 2014.
Proč tak ohromná suma? Během boomu LBO od roku 2004 až do pádu Lehman Brothers v roce 2008 byly masy finančních prostředků natlačeny do obrovských a levných bankovních úvěrů. Jeden z analytiků, který si nepřál být jmenován, sdělil novinářům Le Monde, že se fakticky jednalo o zločin.
Tyto úvěry postupně uzrály do chutných plodů, ale situace se dnes radikálně změnila. Nové regulatorní požadavky (zejména Basel III) donutily banky, aby posílily vlastní kapitál, což vedlo k větší úvěrové opatrnosti. Poskytování nových půjček se ztenčilo. Tradiční investiční cestičky (vstup nakoupené společnosti na burzu, další prodej jiným fondům) byly často v době globálních turbulencí zablokovány. A konečně, útlum ekonomické aktivity – celoevropské úsilí o „rozpočtovou odpovědnost“ – ohrožoval neduživé firmy a jejich schopnost splácet dluh hotovými penězi.
Nerealistické meze
Podle studie Linklaters by prvními oběťmi této situace mohly být banky. Řada expertů očekává – jak se to eufemisticky formuluje – „restrukturalizaci rozsáhlého dluhu“, „jeho částečné odpuštění a konverzi do vlastního kapitálu“. Jinými slovy: rozsáhlý dluh směřuje k rozsáhlým ztrátám.
Věřitelé firem LBO se budou muset vzdát části hodnoty svých úvěrů. Až dosud dávaly banky přednost znovuprojednání úvěrových smluv a změnám splátkových kalendářů, než aby konstatovaly ztráty. Bylo to zcela v souladu s očekáváním fondů, které měly zájem uchovat své investice nerozředěné. Ale šlo zároveň o „skok vysoký s dřevěnou nohou“, jak si novinářům z Le Monde postěžoval Olivier Jauffret, partner advokátní kanceláře Linklaters.
Ještě dnes lze číst stížnosti, že budoucnost nových LBO nevypadá příliš radostně. Pravda, většina transakcí, které byly naplánovány na čtvrté čtvrtletí 2011, se neuskutečnila pro nedostatek finančních prostředků. Během období 2006–2008 nebylo neobvyklé, že investor-nákupčí hodil do placu 30 procent vlastního kapitálu a 70 procent dluhu. Dnes je to spíše „padesát na padesát“. Studie Linklaters žádá „realističtější meze“, z nichž by mohlo mít „prospěch celé odvětví“.
Advokátním kancelářím, které se na akvizice specializují, se totiž až dosud – krize nekrize – dařilo výtečně. Ocitají se teď tak trochu v „řecké“ situaci? Žili si akviziční advokáti nad poměry, váleli se pod cypřišem a popíjeli ouzo? Je konec žití z dluhů?
Ale není. Vždyť ECB – abychom připomněli nejsmutnější výrok roku – „napumpuje do systému dalších 500 miliard eur“. Skok vysoký s dřevěnou nohou.
