Vývoj jednotné evropské měny
V první den letošního roku se společná měna jedenácti evropských států po salvě špuntů ze šampaňského nadechla a skočila. Šest měsíců poté je zřejmé, že voda pod jezem je skutečně hluboká a skrývá spoustu nástrah.
Bombastický a úspěšný nástup společné evropské měny z letošního ledna je skoro zapomenut ve světle jejího stálého poklesu. Zejména ve Spojených státech a ve Velké Británii se objevují jízlivé hlasy, že s eurem bychom se příští rok již nemuseli setkávat.
Na druhé straně existuje přesvědčení mnohých evropských finančníků, že pokles hodnoty eura není nic mimořádného, neboť jeho předchůdce ecu mělo před tím, než ho na podzim zasáhla vlna nezdravého očekávání, vůči dolaru podobný kurs jako nyní euro.
Problém by tedy mohl být i v neadekvátní hodnotě společné evropské měny postavené na přílišných očekáváních. V tomto duchu se vyjádřil i designovaný šéf německé Bundesbanky Ernst Welteke, který 8. června na finanční konferenci v Berlíně řekl, že by bývalo bylo vhodnější nastavit referenční úroveň na 1,08 dolaru za euro spíše než na prosazených 1,17 USD.
Podle mnohých západoevropských bankéřů není dnes ve prospěch eura třeba intervenovat, protože jeho pokles by mohl příznivě působit na export zemí eurolandu, což je v dobách, kdy jsou tradiční odbytiště postižena krizí či recesí, nanejvýš potřebné. Tábor optimistů však značně prořídl po 25. květnu, kdy se ministři financí jedenáctky dohodli, že povolí Itálii mimořádný rozpočtový schodek ve výši 2,4 procenta namísto povolených dvou, a shodili tím společnou měnu ještě níže. Zpochybnění zásad Paktu stability dokonce dohnalo představitele Evropské centrální banky ke kritice na adresu politických rozhodování v eurozóně. Nepomohla ani omluva, že mimořádný schodek není produktem zvýšených výdajů, ale následkem nižšího hospodář ského růstu na Apeninském poloostrově. Jasným signálem k prodeji eura byla podle mnohých finančníků i deklarovaná nechuť ze strany představitelů EU cokoliv na obranu měny podniknout.
Fantom z Bruselu
Společná evropská měna si nese několik problémů zakódovaných již od dob jejího vzniku. V prvé řadě je považována za produkt politického rozhodnutí spíše než za klasickou měnu. Její stínový předchůdce - zúčtovací jednotka ecu - zanechala trpkou pachuť jakéhosi bruselského fantoma, který pro mnohé znamenal a dosud ještě znamená náhražku za jejich dlouhá léta stabilní měnu. V případě Německa a poměrně silného odporu proti vzdání se marky jsou tyto reminiscence ne jzřetelnější.
Euro je považováno za dítě politického rozhodnutí i proto, že podle jeho kritiků bylo přinejmenším hazardem zavádět jednotnou měnu v hospodářsky poměrně nehomogenních zemích. Vzájemné provázání ekonomik a zřeknutí se nástrojů monetární i fiskální politiky pro ovlivňování jednotlivých národních ekonomik by mohlo mít pro jejich politickou reprezentaci neblah é důsledky.
V případě trvale vysoké míry nezaměstnanosti, která je v současnosti jedním z největších evropských problémů, je jen otázkou času, než se najde radikální populista, který přesvědčí národ, že jeho vláda je zcela impotentní, když svým občanům ne dokáže zajistit například právě práci. Bruselská byrokracie a společná Evropa by se tak brzo mohly stát synonymem pro cosi nepřátelského a omezujícího.
Slabé euro, či silný dolar?
Většina představitelů Evropské centrální banky včetně jejího prezidenta Wima Duisenberga považuje za hlavní příčinu současného poklesu eura rozdíl v hospodářských cyklech v USA a v Evropě. Zatímco americká ekonomika si byla oproti některým loňským pesimistickým předpovědím schopna zachovat značný růst, Evropa je stále v recesi. Podle průzkumu týdeníku The Economist, který loni předpovídal zemím eurolandu 2,6 a USA pouze 1,9procentní růst, bude letos jedenáct zemí eurozóny schopno růst o 2,1, a Německo dokonce jen o 1,4 procenta. Spojené státy si naopak podle posledních čísel u drží růst na úrovni 3,8 procenta. Zde se navíc připojuje obava, že by americký Federální rezervní úřad mohl ve snaze o ochlazení ekonomiky zvednout úrokové sazby, čímž by rozšířil již tak značný úrokový diferenciál (2,5 procenta v eurolandu a 4,75 v USA) a učinil dolar pro investory ještě atraktivnější. Toto riziko bude tím akutnější, čím více se na druhé straně Atlantiku začne mluvit o potřebě měkkého přistání pro rozžhavenou ekonomiku.
Na svém zasedání 2. června se bankovní rada Evropské centrální banky rozhodla ponechat nezměněny klíčové úrokové sazby ve výši 2,5 a 3,5, respektive 1,5 procenta. Toto rozhodnutí bylo očekáváno, neboť zvýšení úrokových sazeb, které by z eura učinilo atraktivnější měnu pro investory, by zároveň ještě více přibrzdilo již tak pomalou ekonomiku jedenáctky. Tento krok ECB však odhalil určité rozpory mezi názory jejích představitelů na straně jedné a názory vedení německé Bundesbanky, která p odle svého současného prezidenta Hanse Tietmeyera i designovaného Ernsta Weltekeho na pokles hodnoty eura pohlíží se stále většími obavami. Člen direktoria Bundesbanky Edgar Meister dokonce vyslovil názor, že jestliže se v následujících měsících neobnoví důvěra investorů v evro pskou měnu, bude nutno přikročit ke zvýšení úrokové sazby. Představitelé Bundesbanky se také nijak netají tím, že za jeden z klíčů k budoucímu hospodářskému boomu považují zcela v duchu své dosavadní politiky vůči domácí marce důvěru inves torů ve stabilitu eura.
Na tiskové konferenci, která následovala po zasedání bankovní rady, označil prezident ECB Wim Duisenberg za významný negativní vliv na euro i válku v Kosovu. Podle něj je však důležité a pozitivní především to, že evropská měna je založen a na vnitřní cenové stabilitě, a má tedy zřetelný potenciál pro silnou vnější hodnotu. Bankovní rada podle něj také konstatovala, že je možno pozorovat některé příznivé podmínky pro obnovení hospodářské výkonnosti zemí eurozóny v letošním roce a významnější růst v příštích letech.
Nemocný muž Evropy
Euro však až do 8. června navzdory svému silnému potenciálu prudce klesalo, a to především v důsledku slabého hospodářského výhledu pro země eurozóny v porovnání s očekávaným růstem USA. Za prvotní příčinu negativních očekávání je tř eba považovat pokles výkonnosti německé ekonomiky, která byla vždy považována za evropský hospodářský i politický motor. Německá ekonomika je přitom slabá (ohledně svého růstu) i v porovnání s ostatními zeměmi eurolandu.
Vnějších příčin zadrhávání evropského motoru může být několik. Mezi nejdůležitějšími figuruje především výpadek tradičních německých odbytišť ve střední a východní Evropě, stejně jako v Asii a v Latinské Americe. Příčinou je i restri ktivní monetární politika Bundesbanky, která v letech následujících po sjednocení musela čelit značným inflačním tlakům pramenícím z velkých rozpočtových výdajů na obnovu východních zemí. Klasický lék pro oživení ekonomiky - snížení úrokových s azeb či zvýšení rozpočtových výdajů - však již není možno díky odstartované třetí fázi Evropské hospodářské a měnové unie naordinovat.
Sociální systém této země a nepružný trh pracovních sil je podle mnohých analytiků již neúnosný. Svou troškou do mlýna přispěly i velké koncerny, které v rámci restrukturalizace odbouraly velké množství neefektivních pracovních sil, část výroby přesunuly do levnějších regionů a v rámci strategie vedoucí k co nejrychlejšímu dosažení návratnosti investic neuvažovaly o tvorbě nových pracovních míst. K tomu je třeba přičíst i pro zastánce tržní ekonomiky neuvěřitelná ochranářská opatření vůči zaměstnancům. Němým důkazem jsou po 16 hodině v sobotu a celou neděli mrtvá německá města. To se prostě v obchodech ani v bankách nepracuje. Brzdou razantnějšího růstu je však i vysoké zdanění a da lší neřešené strukturální problémy.
Kamenem na krku Spolkové republiky jsou i bývalé východní země, které i přes značné finanční injekce ze strany západu nezaznamenávají ani zdaleka takový hospodářský růst, jaký by zaznamenávat měly. Podle posledních údajů se v dubnu průmys lová výroba v Německu meziročně snížila o 1,3 procenta a meziměsíčně zvýšila o jedno procento. Zatímco v bývalých spolkových zemích průmyslová výroba meziročně klesla o 1,1 procenta, tak na východě o dvě procenta. Míra nezaměstnanosti se v SRN podle údajů za květen snížila na 10,2 procenta proti 10,7 dubnovým, přičemž na západě země se počet neza městnaných snížil a na východě stoupl.
Podle prezidenta úřadu Bernharda Jagody však není důvod k optimismu, neboť příznivý květnový vývoj je jen odrazem každoročního jarního oživení trhu práce. Obchodní přebytek se v dubnu nepatrně snížil z březnových 11,6 miliardy marek na 11,3 miliardy, přičemž přebytek obchodní bilance se za první čtyři měsíce letošního roku zvýšil na 42,8 miliardy v porovnání s 38,8 miliardy za stejné období loňského roku.
Podle Spolkového statistického úřadu se růst německé ekonomiky v prvním čtvrtletí zpomalil ve srovnání se stejným obdobím roku 1998 ze dvou procent na 0,7 procenta. I toto snížení je však nad původním očekáváním německých ekonomů, kteří předpovídali hlubší propad. Hospodářský růst je podle statistického úřadu tažen především investicemi a soukromou spotřebou, která v prvním čtvrtletí vzr ostla meziročně o 2,2 procenta. Veřejná spotřeba se oproti předchozímu kvartálu zvýšila o 0,4 procenta a kapitálové investice přibraly 7,9 procenta. Export totiž skončil s dubnovým meziročním poklesem o 7,2 miliardy marek.
Podle německých ekonomů poslední čísla potvrzují oživení domácí spotřeby a investic, zároveň však dokládají skutečnost, že vývoz je nadále postižen krizí na rozvojových trzích, které jsou významným odbytištěm. Pozitivní zprávou však může být skuteč nost, že vláda se v rámci chystané daňové reformy neuchýlila k jejich zvyšování.
Předpoklady růstu německé ekonomiky však nadále oscilují mezi 1,2 procenta, které oznámil Institut pro světovou ekonomiku v Kielu, a 1,7 procenta dle odhadu analytiků Dresdner Bank. Designovaný šéf Bundesbanky Ernst Welteke v tomto směru považuje růst o 1,2 podle svých slov za příliš pesimistický.
Jako morová rána
Nejen německá, ale celkově evropská zkostnatělost trhu pracovních sil a potřeba strukturálních reforem byla zmíněna jako klíčový problém převážné části kontinentu i v letošním výhledu Mezinárodního měnového fondu. Správným způsobem řešení struk turální podstaty nezaměstnanosti by podle jeho analytiků mělo být především zvýšení flexibility trhu pracovních sil. V Německu prováděné legislativní změny, jako například redukce pracovních hodin, mohou situaci jen zhoršit. S neexistencí možno sti přizpůsobení úrokových sazeb uvnitř eurozóny je otázka reforem o to naléhavější.
V porovnání například se Spojenými státy však Evropa nikdy přílišnou flexibilitou pracovního trhu netrpěla. Poválečný vývoj směřující k modelu sociálně-tržního hospodářství a nástup sociálnědemokratických či socialistických vlád ve většině zem í Evropské unie je dokladem silně vyvinutého sociálního cítění jejich obyvatel. Západní Evropa se minimálně od konce druhé světové války nestěhovala v obytných přívěsech za prací a zatím neměla pádný důvod, proč by měla své zvyky měnit. V kombinaci s omezenými nástroji národních vlád v oblasti fiskální a monetární politiky by však tento zvyk zanedlouho mohl být minimálně handicapem vůči ostatnímu světu.
