Deset let je poměrně dlouhá doba. Během členství v EU jsme se naučili mnohé, v dobrém i zlém
Důkazem, že se toho od května před deseti lety událo opravdu hodně, může být penzum událostí, na něž si z uplynulé dekády vzpomeneme – myšleno samozřejmě v souvislosti s Evropskou unií. Přímo se nabízí dělení na „oni a my“, jak se úspěšně vžilo pro případy, kdy Brusel něco chtěl a my to odkývali, anebo jsme se proti něčemu vzepřeli a hledali vlastní českou cestu.
Takže máte ještě v paměti pád vlády Vladimíra Špidly a střídání na postě komisaře, tehdy Pavla Teličky? Případně boj o zemědělské dotace, k jejichž západním dávkám se měly nové členské země teprve přibližovat? Vybavujete si první várku europoslanců, kteří se probili do unijního ústředí a jejichž příběhy krmily média? Případně humbuk kolem českého předsednictví, které začalo hašením ukrajinsko-ruské plynové krize, přilitím do ohně izraelsko-palestinských vztahů a skončilo krachem Topolánkovy vlády?
Anebo jsou vaše zážitky pragmaticky spojeny s nákupy a výkyvy kurzovního lístku, strachem o bankovní vklady, vztekem kvůli doplácení na šlendrián jiných?
Pro zvídavější a hloubavější máme připraveno čtyřicet stran, na nichž předkládáme pohledy osobností, jichž si vážíme. Respektive pohled na lidi, pro které platí totéž, potažmo si zmínku ohledně EU zaslouží. Na jeden druh pohledu nicméně prostor nezbyl, a sice na to, jak vnímali běh, souběh či koloběh událostí novináři. Z pohledu člověka, který sledoval přistoupení republiky od samého začátku, a následně novináře, jenž se musel naučit za pochodu x věcí, se o takovýto exkurz s dovolením pokusím.
Těsně před vstupem do tehdejší členské dvanáctky panovalo přikázání, že příchod do EU je krokem, po němž čekají Česko světlé zítřky. Pod taktovkou ministerstva zahraničních věcí se pěly ódy, které vyslyšeli i voliči. Drtivá většina z nich v referendu v červnu před 13 lety vstup do evropských struktur podpořila. Prosakující skepse, že není všechno zlato, co se třpytí, však přiměla většinu rewww. dakcí k poznatku, že je třeba mít lidi s vlastním povědomím a názorem, jak to v Unii chodí.
Nakouknutí do vrcholných institucí poskytlo obrázek divného společenství, kde jsou všichni free a cool a dělají výhradně správné věci. Četba historek ze zákulisí špičkových jednání, které byly zpravidla doménou listů Financial Times, Die Welt a European Voice, dávala tušit, že politická jednota má silné trhliny. Následný pád kabinetu Mirka Topolánka, jemuž předcházely otevřené výpady českých struktur proti boji s finanční a hospodářskou mizerií, odvál servítky úplně a dal pětileté české účasti v EU dodnes platnou vinětu švejků a kverulantů. Vymezování, napružené tahanicemi, zda držet státy na pokraji bankrotu nad vodou, ostatně v další pětiletce pokračovalo. Současné ex post hlášení se k rozpočtové brzdě a bankovní unii je jen imagovou záležitostí, ne změnou kurzu.
Sem tam až marnost novinářského snažení, spočívající v rozporu „být u toho“, ale de facto v nemožnosti něco ovlivnit, v malé šanci si s někým rozumně promluvit, měla přesto jeden klad: vyústila v těsné sepětí žurnalistů, kteří měli Unii v popisu práce. Ať už z Prahy, nebo z Bruselu. Právě vzpomínky na jejich diskuse během mnohahodinových čekání na výsledky summitů v paláci Justus Lipsius, které se táhly do ranních hodin, jsou na mém seznamu vzpomínek hodně vysoko. Telefonní kontakty a e-maily dokládají, že to vše opravdu bylo.
Otázkou je, co bude. Evropská unie, do níž protlačila trojnásobná krize dříve nemyslitelné řeči o federativním uspořádání, společném ministru financí nebo supervizi nad národními rozpočty, se musí rozhodnout, kudy a jak dál. Rozšiřování nehrozí, prořídnutí členských řad zato ano. I to je nová situace.
Napoví několik příštích let. Ohlednout se za nimi bude stejně zajímavé jako retrospektiva, kterou jsme u příležitosti desátého výročí vstupu a už třetích evropských voleb s naší účastí připravili nyní.
O autorovi| Igor Záruba, šéfeditor divize Euro E15
