Kurzarbeit po česku je způsob, jak za cizí peníze zabít čas. Nepomůže ani firmám, ani zaměstnancům
Povinná služba v armádě patřila mezi léta, na něž každý rád zapomněl. Kromě falešné nostalgie po „opravdovém chlapáctví“ po ní nezůstalo nic. Kdo měl štěstí, vrátil se do civilu třeba s řidičským průkazem na náklaďák, ostatní pak s pocitem, že za státní peníze jen promarnili čas nesmyslnými cvičeními, školeními a průpravami, které v pozdějším pracovním ani soukromém životě nikdy neuplatnili. Nic na tom nezměnil ani fakt, že se vojna z původních dvou let nakonec zkrátila na rok.
Přesně takový nenaplněný rok teď umožní prožít firmám a zaměstnancům projekt ministerstva práce, který se poněkud krkolomně jmenuje Vzdělávejte se pro stabilitu.
Ponechme stranou, že jde o prkenný anglicismus ve stylu pozdravu „mějte hezký den“, protože podstata programu přezdívaného „kurzarbeit po česku“ je jinde. Model odkoukaný zpoza německých hranic umožní firmám, které prokážou meziroční pětinový propad tržeb přepočtený na zaměstnance a zároveň alespoň část z nich nechají za pokrácený plat prosedět kus týdne doma, dosáhnout na podporu. Stát dorovná platy na sto procent, zaplatí za firmy i část fixních nákladů v podobě zdravotního a sociálního pojištění. Výměnou za to bude požadovat, aby lidé neseděli doma na gauči, ale šli na povinné vzdělávací kurzy. Na krizové školení mužstva dostanou úřady práce prozatím 400 milionů korun, a to z evropských peněz.
Na papíře všechno vypadá rozumně. Česká varianta „krátké práce“ ale ze všeho nejvíce připomíná podnikovou vánoční kolekci na stromeček, která se chvíli nechá viset na větvičkách a pak se rychle sní. Z cukru a levného rostlinného tuku jak známo mnoho užitku není. A mnoho užitku nebudou mít z kurzarbeitu ani jeho příjemci. Firmám obnovení zakázek nepřinese, a zaměstnavatelé se tak mohou spokojit jen s myšlenkou, že alespoň na čas najdou pro své lidi jiné uplatnění. Jenže jaké? Dva dny školení v týdnu po dobu až jednoho roku je zhusta jen zabíjením času.
Stačí se podívat na nejnavštěvovanější podnikové kurzy. Figurují mezi nimi jazyky, logistika, skladování a IT. Nabízí se otázka, k čemu bude třeba skláři, který kvůli nedostatku zakázek stojí u pece jen dva dny v týdnu, diplom ze skladnických dovedností. Aby přerovnával krabice v plném skladu, z něhož se nic nedaří prodávat ven? K čemu by se měl zedník učit angličtinu? Možná aby odjel do Británie hledat práci, která už tam není ani pro levné gastarbeitery z Východu. Z podstaty věci přitom vyplývá, že pro své zaměstnance si firmy budou vybírat jen ty kurzy, které jsou alespoň částečně podobné jejich zaměření. Těžko nechají proškolit obráběče kovů na daňového poradce, aby jim pak po státem placeném kurzu utekl jako živnostník. Nedejbože jako sadař nebo ovocnář – ano, i takové kurzy lze absolvovat.
Jistě, školení je pořád lepší než sedět doma. A kurzarbeit vyjde erár levněji než dávky v nezaměstnanosti. Po idylickém bezčasí rekvalifikačních kurzů ale přijde pád na tvrdou zem v podobě návratu do firmy, kde se nic k lepšímu nezmění. A která už na další dotace nedosáhne. Bude to asi stejné vystřízlivění, jako když se kdysi záklaďáci vraceli do civilu. Pro erár to znamená jen oddálení kroku, který jednou beztak přijde. Pravděpodobnost, že během doby trvání programu Vzdělávejte se pro stabilitu nějaká stabilita nastane, je velmi nízká. Přesněji to ostatně říct ani nejde – ministerstvo práce si podobné statistiky nevede.
Na celé kauze jménem kurzarbeit je zarážející ještě jedna věc. Ačkoli po ní odboráři volají již pět let a na jaře roku 2010 kroutil tehdejší volební lídr ODS Petr Nečas hlavou nad tím, proč ji Fischerova vláda dávno nezavedla, rozhoupalo se ministerstvo práce až nyní. V době, kdy krize zdaleka tak nerezonuje, nezaměstnanost je nižší než před dvěma lety a kdy i odboráři kurzarbeit přestali prosazovat. Zarážející jsou i miliony, s nimiž Drábkův úřad mává. Zatím dostaly úřady práce do vínku 400 milionů, suma se ale prý může lehce zdvojnásobit a není vyloučeno, že se to nakonec dorovná na miliardu.
Téměř nesnesitelná lehkost rozdávání peněz z Evropského sociálního fondu dává tušit, že cílem českého kurzarbeitu není ani tak překonání krize a stabilita, ale šance, jak prodat v lákavějším balení produkt, o který už není zájem. Klasické rekvalifikace, které díky EU získají firmy zcela zdarma, již netáhnou. Je k nim třeba přihodit něco navíc – třeba právě mzdové náklady. Je pravda, že pravidla pro získání dotace jsou nastavena relativně přísně. A peníze firmy dostanou až zpětně.
Jenže čeští koumáci si dovedou poradit, a tak zřejmě nebude nouze o nějaký ten tunýlek.
Kdo říká, že školení vůbec musí proběhnout? Kontrolorů z ministerstva je málo, a když přijdou, spíše je zajímá vyvěšená evropská vlaječka a vybavenost učeben. A zaměstnanci jistě rádi stráví dva dny v týdnu raději na chatě než před tabulí. Zastropovaná hodinová cena kurzu? Stačí nahlédnout do účtování některých právních kanceláří a zjistíme, že když se chce, má den více než 24 hodin. Pomoc má být určena firmám v potížích, které ale nejsou na pokraji krachu. Kdo a na základě jakých parametrů to určí? A nepovede to nakonec k tomu, že firmy kreativně upraví své účetnictví a dobrovolně pošlou pár svých lidí na prodloužené víkendy, aby se do podpory vešly?
Kurzarbeit je zkrátka nedomyšlený koncept, který už je navíc dávno za zenitem. Zatímco v krizovém roce 2009 krátkou pracovní dobu dorovnanou státem v sousedním Německu, odkud jsme opisovali, využívalo 1,1 milionu zaměstnanců, loni to bylo jen 150 tisíc lidí. Vzhledem k exportní provázanosti obou ekonomik to u nás s klesajícím zájmem o kurzarbeit nebude jiné. Ledaže by ministerstvo vymyslelo nějaké údernější heslo, které by si nehrálo na řeči o stabilitě a raději přiznalo, o co v systému kurzarbeitu vlastně jde. Co takhle „práce krátká, z daní vratka“? l
O autorovi| Blahoslav Hruška • hruskab@mf.cz
