Svoji šanci našel ve školce, přesněji řečeno v 5800 tuzemských mateřských školách. „Těžko byste hledali nějakou, které jsem alespoň něco nedodal,“ tvrdí Martin Kraus. Zákazníky si nemůže vynachválit, školky totiž platí včas.
Martin Kraus, výrobce dětského nábytku Svoji šanci našel ve školce, přesněji řečeno v 5800 tuzemských mateřských školách. „Těžko byste hledali nějakou, které jsem alespoň něco nedodal,“ tvrdí Martin Kraus. Zákazníky si nemůže vynachválit, školky totiž platí včas.
Minulý týden se podnikatel Martin Kraus vrátil z veletrhu hraček v Norimberku. Poprvé tu vystavoval před čtyřmi lety. Než se mu zde však podařilo získat stánek, musel sedm let čekat v pořadníku. Proč je pro něj tato akce tak důležitá? Shání zde totiž zahraniční odběratele pro svůj dětský nábytek, který vyrábí ve Vysokém Újezdu na Berounsku.
Téměř dvě třetiny produkce firmy Martin Kraus – Makra směřují na export. Jeho klienty je možné najít například ve Spojených arabských emirátech, USA či Velké Británii. Rád by získal kontrakty v severských státech a uvažuje také o školkách ve východních zemích.
„Vypadá to nadějně. Přivezli jsme přes 150 vizitek. Objevili se zájemci z Islandu, opět z USA, a pozvali nás na výstavu Rusové. V Norimberku kontaktujeme zákazníky z celého světa,“ popisuje Kraus. Když si vzpomene, jak se v Norimberku poprvé setkal s jedním ze svých současných klientů, managerem z Dubaje, usmívá se: „Všichni tam měli oblek a kravatu. Tenhle byl malý, snědý, s nadváhou, v teplákové soupravě Adidas. Jednání jsem považoval téměř za ztrátu času.“
V Norimberku měli stánek o rozměrech pět krát pět metrů. S ubytováním a dietami stála celá šestidenní akce 150 tisíc korun. „V porovnání s výstavou v Brně je to o pět až deset procent dražší. Ovšem s návštěvností a úspěšností se to nedá srovnat. Větší kšefty se dělají v Norimberku,“ pochvaluje si zahraniční expozici Kraus.
Hitem jsou dětské kuchyňky
Vítěz soutěže Makro Živnostník roku 2007 Středočeského kraje a držitel stříbrné medaile z celostátního finále Martin Kraus vezl tentokrát do Norimberka především dětské kuchyňky. Věrné repliky těch, které dělá pro dospělé. Jediné, jak je lze rozeznat od běžně používaných, je fakt, že jsou mu po kolena a do minimyčky či sporáčku nevede elektrický proud. „Kuchyňky, které mají třeba i stejné panty jako ty opravdové, budí velikou pozornost. Jenom místo skla dáváme plexisklo kvůli bezpečí dětí.“
Podnikatel Kraus svoji šanci našel ve školce, přesněji řečeno v 5800 tuzemských školkách. „Těžko byste hledali nějakou, které jsme alespoň něco nedodali. Jen kuchyněk prodáváme v Česku ročně 1500 kusů. Cena jedné se pohybuje kolem šesti tisíc korun,“ říká Kraus, který se v tomto oboru považuje za jedničku na tuzemském trhu. Školky jsou podle něj, co se týče placení, výbornými zákazníky. „Žádná mateřinka si netroufne něco objednat a nemít na to peníze. Jsou dobrým klientem z pohledu ekonomiky. I když také specifickým zákazníkem, protože do školek nemůžeme poslat nábytek v prkýnkách, aby si ho učitelky poskládaly samy.“
A šlo to i bez úplatků
Zatímco dětský nábytek Kraus vyrábí a také vyváží, hračky naopak dováží do českých školek například z Itálie a Francie. V katalogu firmy Makra lze najít stavebnice, hry, nářadíčko, koloběžky, motokáry a pochopitelně veškerý mininábytek. Součástí katalogu jsou každoročně i soutěže pro mateřské školy. Jenom loni získaly ceny za 750 tisíc korun.
Zdá se, že osmačtyřicetiletému živnostníkovi vychází vše, na co sáhne. Jenom prý zatím nepřišel na to, kde vznikají školky na zelené louce. Přitom pro firmu Makra není problém zařídit celou mateřinku od židliček přes stolky, křesílka, postýlky, skříňky až po hračky. Příklad lze nalézt v Milovicích ve Středočeském kraji, kam vyrobili vybavení pro jedenáct tříd, každé v jiné barvě. „Celkem šlo o třiapůlmilionovou zakázku. Záruka na dodané věci je šest let. Po některých zkušenostech mě mile překvapilo, že jsme výběrové řízení vyhráli bez protekce a úplatků,“ uvádí Kraus. Nároky na nábytek do mateřských škol jsou pochopitelně větší než do dětského pokoje. „Ve třídě musí být kvalitnější a bytelnější, tam si s ním nehraje jedno dítě,“ vysvětluje Kraus.
Ředitelka milovické školky Soňa Růžičková si vybavení tříd pochvaluje. Nábytek je prý estetický, maximálně uzpůsobený dětem, včetně takových nápadů, že děti prosklenými čely vidí i do zásuvek.
Stavařina jsou nervíčky, kuchyňky pohoda
Martin Kraus vystudoval Střední průmyslovou školu stavební a až do roku 1990 působil jako stavbyvedoucí. Ke stavařině by se už ale nevrátil. „Sice bych se také dobře uživil, ale byly by to nervíčky. Stavbyvedoucí je stále v holinkách, dohaduje se s lidmi a některé tahá z hospody. Tak jsem si jednoho dne řekl, že přesedlám na obchod.“
Nejprve si zařídil v Braníku krámek s hračkami a dovážel dřevěné dveře z Polska. V mateřských školách, kam dodával hračky, si všiml, že děti si hrají a žijí většinou mezi nábytkem pro dospělé. Nejprve si nábytek pro děti nechával vyrábět podle vlastních návrhů v Polsku, později založil truhlářskou výrobu, protože nebyl spokojený s dodanou kvalitou.
„Vyrazili jsme na výstavu a jako úplní amatéři si nechali poradit, jaké stroje vlastně k výrobě nábytku potřebujeme. Dohodli jsme se s německou firmou, která nás zaškolila, a od června 2001 jsme začali dělat nábytek pro děti a kuchyně na zakázku pro dospělé.“
Nyní Kraus zaměstnává přibližně čtyři desítky lidí, většinou z blízkého okolí. Výhodu firmy spatřuje v tom, že nedělá dětský nábytek jednotlivě, ale ve větších sériích. Proto mu nekonkurují drobní řemeslníci. „Za naši cenu by truhlář ani neotevřel dveře do školky,“ míní s nadsázkou.
Skončím na šedesáti zaměstnancích
Krausova firma v loňském roce zvýšila obrat o 24 procent, a to prý některé objednávky musel odmítat. Chybí mu totiž prostory, ve kterých by je mohl realizovat. Na pozemku o rozloze 3600 metrů čtverečních ve Vysokém Újezdu, který původně Kraus koupil pro rodinný domek, se tísní dvě výrobní haly, sklad a prodejna s kancelářemi. Další sklad je v blízkých Bubovicích.
„Už se sem nevejdeme, úpěnlivě sháníme pozemek o rozloze 10 až 15 tisíc metrů čtverečních. Potřebujeme postavit halu, kde by byla výroba, sklad i potřebné zázemí. Letos chceme pozemek koupit, abychom mohli přes zimu udělat projekty a na jaře 2009 začít stavět. Po půl roce pak už pojedeme naplno s novými stroji, které zautomatizují výrobu.“
Kraus uvažuje asi tak o padesátimilionovém bankovní úvěru. Proto také založil společnost s ručením omezeným Makra toys, aby v případě problémů nepřišel jako živnostník o všechno. „Potřebuji mít jistotu, že budu mít trojnásobný odbyt. To neudělám v Česku, proto sháním zákazníky ve světě. Abych si mohl říct dobrý, ten úvěr zvládnu, budu splácet včas a v pořádku.“
Pozemek hledá v okolí Vysokého Újezdu, protože by nerad přišel o zaškolené zaměstnance. Kdyby stavěl firmu daleko, při současné nízké nezaměstnanosti by nedojížděli a on by musel hledat nový tým.
Když posloucháte vyprávění nejlepšího středočeského živnostníka roku 2007, jak začínal sám na zelené louce, a dnešní jeho plány, napadá vás, zda před osmnácti lety věřil, že to dotáhne tak daleko. Začínal s pěti zaměstnanci, dnes jich má osmkrát víc.
„Kdyby mi někdo řekl, že s naší kuchyňkou si bude hrát dítě v Saudské Arábii, tak se na něj budu koukat jako na blázna. Také jsem si říkal, že už to uříznu, ale když vane příznivý vítr, tak to nejde. To nedokážu. Ale počítám, že s novými stroji v nové továrně se ustálíme na 60 lidech. A to bude konec. Víc nechci!“
V kuchyni se umí otáčet
Byla by hanba, aby si majitel firmy, která vyrábí kuchyně a kuchyňky, nevěděl rady ve vlastní domácnosti. Kraus prý kromě žehlení zvládá všechno. Navíc dobře ví, co má taková správná kuchyň obsahovat.
„Nedovedu si představit, že bych třeba neměl pekárnu na chleba, protože ráno čerstvé pečivo, to je super. Pak by mě třeba chyběl kráječ na chleba nebo myčka. Kuchyně mají dneska všechno, co mají mít, ale jsou také otázkou věku. Moje paní používá vše, moje mamka nic. Koupil jsem jí mikrovlnku a ona ji přikryla dečkou,“ vypráví s úsměvem muž, který je ovšem – víc než kuchař – hlavně sportovec.
Hraje tenis, lyžuje a především od mládí se cítí nejlépe ve fotbalové jedenáctce. „Chlapi jsou ujetý na fotbal, to je moje největší záliba. Teď už si chodím zakopat za starou gardu, ale patnáctiletý syn hraje za Spartu. Pak čtu historické romány a chodím s nejmenším na procházky, když ho zrovna nepřebaluji,“ naráží na devítiměsíčního Matyáše. Zatím mu sice nábyteček do pokojíku nepřipravuje, ale jednou i na to dojde. „To by byla hrozná ostuda, abych ho kupoval.“
