Představte si, že vyrážíte na delší dovolenou pár tisíc kilometrů od domova. První věc, kterou musíte vyřešit, bude zřejmě velikost vašeho kufru. Vejde se do něj všechno, co potřebujete? Nevyužijete náhodou větší zavazadlo? Zřejmě ta poslední věc, která vás při balení všech nenahraditelných kousků vašeho šatníku napadne, je aktuální letopočet.
Žijeme v roce 2017, a přesto se při cestování stále chováme jako v době před padesáti lety. To vše jen kvůli těm starým domněnkám, že se bez všech těch věcí neobejdeme.
Podle Sugaty Mitry, předního indického vědce zabývajícího se vzděláváním, který nedávno vystoupil v Ostravě v rámci festivalu Colours of Ostrava, musíme hledat odpověď v našem mozku. Stále se nemůžeme zbavit přesvědčení, že všechny tyto věci jsou nepostradatelné, ačkoli dnes můžete nastoupit do letadla pouze s mobilním telefonem a vše ostatní se dá koupit, až to skutečně budete potřebovat. „Ale my stále s sebou taháme kufry plné věcí“ připomíná vědec Mitra.
Analogii s cestováním využívá k vysvětlení mnohem závažnějších změn, které naše životy a zejména naši budoucí ekonomickou prosperitu ovlivňují mnohem více než jen dilema s velikostí cestovního kufru. Mobilní internet proměnil celý proces vzdělávání, změna už nastala, ale naše společnosti na ni většinou zdaleka nejsou připraveny. „Základní myšlenkou už od 17. století je, že zhruba do vašich šestnácti nebo sedmnácti let musíte být vybaven dostatkem znalostí tak, abyste mohl žít zbytek svého života. Je to, jako když si sbalíte kufr na cestu. Mělo by tam být všechno, co na cestě budete potřebovat.
„A pak ho najednou otevřete,“ vysvětluje vědec. Ale naše schopnost připojit se na internet hned a kdekoli smysl tohoto tradičního konceptu zásadním způsobem zpochybnila. Navíc se dnes potkáváme se situacemi, na které pomyslný kufr v podobě našeho mozku stejně nestačí.
Nepřehlédněte: 7 dovedností, s nimiž děti uspějí v globalizovaném světě
Vzhledem k exponenciálnímu rozvoji technologií ovlivňujících lidské společnosti jsme nuceni stále reagovat na nové podněty. A často si ani nedokážeme představit, co všechno budeme muset za několik let řešit. Proces učení se dnes rozhodně neomezuje na pouhou školní docházku. Abychom v životě uspěli, musí se každý z nás učit prakticky celý život. Za něj vystřídáme několik zaměstnání, mnohdy z různých oborů a často i z těch, na které nás odborné studium v mládí nepřipravilo. To je obrovský rozdíl, na který jsme si ještě úplně nezvykli.
Konec učitelů?
Sugata Mitra je na všechny tyto převratné změny zřejmě jedním z nejpřipravenějších vědců na světě. Inovace ve vzdělávání zkoumá už dvacet let. Zaměřuje se výzkum dětí, které se učí samy, aniž by je někdo instruoval a dohlížel na ně. Snad nejvíce se proslavil svým experimentem z roku 1999 nazvaným Hole in the Wall.
Mitra a jeho kolegové udělali díru do zdi oddělující městský slum v indickém městě Dillí, nainstalovali tam počítač připojený k internetu a čekali, co se stane. Téměř okamžitě si děti ze slumu začaly s počítačem hrát a vzájemně se učily, jak jej používat a přistupovat na internet. Tento experiment mimochodem inspiroval knihu Milionář z chatrče, která se později stala předlohou slavného stejnojmenného oscarového filmu. Ale především zpochybnil řadu předpokladů formálního vzdělávání, když se prokázalo, že i při absenci jakéhokoli přímého vstupu učitele může prostředí podněcující zvědavost úspěšně vést k učení. Stimulem je právě svoboda a touha po poznání, která je navíc umocněna skupinovou dynamikou.
Znamená to tedy, že budoucnost přinese nevyhnutelný konec učitelské profese? Rozhodně ne. I pozdější Mitrovy výzkumy totiž prokázaly, že učitele nelze z procesu vzdělávání jen tak vypustit.
„Jejich práce se změní. Dnes jsou učitelé vykladači znalostí, zítra budou klást otázky, na které nikdo nezná odpověď. Studenti na ně budou ty odpovědi hledat. Není to jednoduché, je to možná složitější než dnešní vzdělávání,“ je přesvědčen Mitra. Podle něj byli dosud pedagogové průvodci svých studentů, dováděli je ke znalostem. Příště už nebudou průvodci, protože nemusejí znát odpovědi na všechny otázky. Při poznávání se stanou doprovodem studentů, v ideálním světě jejich nejlepší přátelé.
České školství a géniové:
Utrpení malého génia. České školy netuší, co s nadanými žáky
Společně s novou definicí práce učitele se nevyhnutelně promění i způsob zkoušení. Vlastně už dnes není žádný důvod bránit studentům používat při testech internet. To však znamená naprostou proměnu testovacích otázek. Příště už by se tolik neměly měřit encyklopedické znalosti, ale spíše schopnost získat odpověď. Její správnost a zároveň rychlost potřebná k jejímu objevení. Otázkou zůstává, do jaké míry umožnit studentům při zkoušení komunikaci mezi sebou či s ostatními lidmi. Právě stimulace skupinové komunikace přitom může přinést zkoušeným ještě lepší výsledky.
Dnešní podoba ověřování znalostí se přitom zasekla v době průmyslové revoluce. Cílem je stále výchova identických individuí se shodnými zvyky, která se musí podrobit autoritě a nesmějí klást žádné otázky. Škola má studenty naučit instrukcím a přidusit jejich kreativitu či výjimečnost každého z nich. Současná doba a požadavky trhu práce přitom dokážou ocenit naprostý opak. Cílem zkoušek by tak mělo být pragmatické hledání řešení a zlepšování dovedností dětí přímo během procesu hledání odpovědí, nejlépe v okamžiku, kdy samy dané znalosti potřebují. Při získávání znalostí se přece dnes tak chová každý dospělý člověk. „Podívejte se na mě. Sedím v České republice a lidé se mě ptají: Víte něco o Ostravě? A já říkám: Ne, ale když mi dáte patnáct minut, tak si to zjistím. A pak už si to budu pamatovat,“ vypráví Sugata Mitra uprostřed dosud neznámého města, kam ho přivedl festival Colours.
Síť ve vašem těle
Už dnes nemusí učitel při zkoušce poznat, že využíváte internet. Telefony jsou stále méně viditelné, navíc v kombinaci se sluchátky a bluetooth jej ani nemusíte vyndat z kapsy. Podobně jako třeba chytré hodinky. Představte si další krok ve vývoji: internet nebude jen naší vnější zásobárnou vědomostí, jakousi externí pamětí, ale postupně se stále více propojí s naším tělem. Nikdo nezjistí, jestli vyslovené myšlenky jsou z vaší hlavy nebo z internetu, vašeho všudypřítomného pomocníka. Až se to stane, pak se podle Sugaty Mitry stávající vzdělávací systém naprosto zhroutí. Je totiž založen na tom, že vzdělání se ukládá a projevuje z vaší hlavy, ne z internetu. Tyto změny dnešní školství zcela přehlíží. Přitom k tomu může dojít už za deset či dvacet let. Proto je dobré se na budoucí vývoj připravit už nyní a internet do vzdělávání i samotného zkoušení výrazněji zapojit.
Jak ale bude vypadat profil absolventa v době „internetu v těle“? Dokáže se vůbec zorientovat v tak složitém světě, jako je ten náš, když ho nikdo nebude nutit biflovat důležitá fakta? Potřebujeme si přece ze školy odnést nějaký kontext prostředí, v němž žijeme. Třeba proto, aby se člověk odpovědně rozhodoval při volbách. A to zvláště dnes, v době, kdy se jen těžko lze vyznat v nekonečném proudu informací a roztřídit je na ty pravdivé a falešné. V době, kdy na naše znalosti o světě útočí ruská propaganda prostřednictvím mnoha alternativních webů, jejichž konspiračním teoriím a lživým zprávám tak snadno podléháme. Zůstaneme imunní?
Ale moment. Jak jsme na tom vlastně dnes? Můžeme s jistotou říct, že současné formální vzdělávání nabízí vůči těmto nástrahám přesvědčivou obranu? Skutečně nám dokáže poskytnout dostatečný kontext fungování současného světa? Nejsem si jistý.
Sugata Mitra v této souvislosti upozorňuje na jednu klíčovou věc, která bývá opomíjena. Informace z internetu nejčastěji přijímáme osamoceni, bez reálné interakce s ostatními lidmi. Sami si čteme zpravodajské články, díváme se na videa se sluchátky na uších. Až na účast v internetových diskusích nejsme zvyklí na žádný kritický rozbor toho, co v médiích konzumujeme.
Mitra věří, že dokáže své studenty zorientovat ve změti nepřehledných dezinformací. „Pokud aplikuji svou metodu vzdělávání nazvanou self-organized learning environment se skupinou studentů, kteří se učí tak, že prozkoumávají internet, jsou schopni takovéto klamné informace odhalit velice rychle,“ je přesvědčen Mitra.
Nebezpečné je totiž přijímat informace z internetu individuálně bez skupinové interakce. Pokud ale posadíte před obrazovku počítače dvacet lidí, pravděpodobně vás na ty dezinformace v rámci vzájemné interakce upozorní. „Jsme stále velmi individualistická společnost a tím pravým nebezpečím při používání internetu je naše osamělost,“ varuje Mitra.
Privatizace inovací
Technologická revoluce, která změní v příštích desetiletích školství, je obrovskou výzvou pro stát. Všechny tyto změny totiž nakonec mohou mít na vzdělávání celkové populace negativní dopad. Tím, kdo dokáže na změny ve vzdělávání reagovat nejrychleji a nejpružněji uspokojovat rostoucí poptávku, jsou totiž školy soukromé. Pomalu to začíná být vidět i v Česku.
V září v pražských Nuslích otevírá svůj první školní rok American Academy in Prague, o jejímž vzniku jsme loni v listopadu informovali v týdeníku Euro jako první. Vzniká tu střední škola s americkou licencí, která nepotřebuje českou akreditaci, a může si tak dovolit ve vzdělávání experimentovat více než jiné vzdělávací instituce. Tak například zavede předmět „kolonizace Marsu“ - podle finského vzoru zruší klasické předměty a soustředí se na tematické vyučování s důrazem na diskusi a samostatnou práci studentů. Tento nápad brněnského podnikatele ve školství Ondřeje Kanii, jednoho ze zakladatelů školy, mimochodem nedávno okopíroval do své předvolební příručky šéf ANO Andrej Babiš.
Jenže za jak dlouho budou veřejné základní a střední školy schopny přestavět stávající vzdělávací model na studium, které odpovídá současné době? Může to trvat klidně dalších 50 let. Ale to už bude pozdě. Za tu dobu vyrostou dvě nové generace a progresivnější státy nás v ekonomické výkonnosti a zejména v produktivitě práce předstihnou nebo zvýší svůj náskok. Proto existuje reálné riziko, že kvalitní základní a střední školství se v příštích letech přesune do privátních ústavů, kde se téměř bez výjimky platí školné. Jde tento systém dvourychlostního školství v budoucnu vůbec změnit? Rodiče přece vždy budou chtít pro své děti to nejlepší a ti, kteří mají potřebné finanční zdroje, nikdy nebudou chtít přijít o možnost připlatit si.
Jedinou cestou je hluboká proměna českého veřejného školství, která by ale neměla končit jen u tolik diskutovaných platů učitelů. Ani trojnásobné platy pedagogů totiž největší nedostatky tuzemského vzdělávání vyřešit nedokážou.
