Vzdělávání, resp. jeho poskytování je jedna ze základních a nejtradičnějších povinností státu, resp. službou, kterou musí svým občanům poskytovat. Ať tuto službu poskytuje kdokoliv (tedy škola zřizovaná státem, různými typy samospráv, soukromníky),stát za ni zřizovateli platí.
Autor: Martin Siebert
Náklady na provoz celého systému poskytování vzdělávacích služeb ve všech typech škol činí přes 110 miliard ročně, lépe řečeno stojí daňové poplatníky (neboli tolik činí rozpočet ministerstva školství). Další prostředky do systému proudí ze školného na soukromých školách.
Ministerstvo tuto službu občanům garantuje, vytváří koncepci vzdělávání, vykonává státní moc v oblasti školství, vynucuje si dodržování právních předpisů v oblasti školství (má na to zřízenu inspekci, akreditační komise a další orgány) a v neposlední řadě stanovuje finanční normativy na žáka, což znamená, že rozhoduje, jaké budou ve školství platy pedagogických i nepedagogických pracovníků, jaké budou prostředky na investice atd. Složitostí našeho státního uspořádání je, že ministerstvo není zřizovatelem valné většiny škol, ale jejich zřizovateli jsou kraje (u většiny středních škol) a obce (u většiny mateřských a základních škol). Zvláštní kapitolou jsou školy soukromé, které se do poskytování služeb v oblasti vzdělávání pustily.
Pravomoci tohoto ministerstva jsou tedy rozsáhlé a ve školství zásadní. O to větší překvapením je, pokud si projedeme plejádu ministrů za poslední roky, střídali se tam druholigoví politici, které většinou spojovala slabá politická podpora z řad vlastní strany nebo vládnoucí koalice. Jakoby si vládnoucí strany neuvědomovaly, kolik politických bodů mohou získat v tomto rezortu.
Přitom lidí s VŠ diplomem je u nás přes 700 tisíc a činí 8,8 % dospělé populace, středoškoláků je přes 2,5 milionu a činí skoro 30 % dospělé populace a lidí s výučním listem je přes 4 miliony a činí 46 % dospělé populace. Zajímavé je, že vyučení uvádějí názorovou orientaci střed a levicovou (politickou orientaci soc. dem. ve většině), středoškoláci střed a pravicovou (politickou orientaci liberální a v menší míře sociálně demokratickou) a vysokoškoláci většinou střed a pravicovou (politickou orientaci liberální) (zdroj – data MML).
Zašlá sláva
V 70. a 80. letech minulého století, tedy v době, kdy jsme všichni viděli, že zaostáváme ve srovnání se Západem snad ve všech oblastech, které byly viditelné a už nebylo možné to skrývat, jsme se ve většině utěšovali přesvědčením, že úroveň našeho vzdělávání je výborná a že naše děti jsou na tom s věděním lépe než jejich vrstevníci na Západě. Zvláště když nás stranomédia čas od času zásobovala zaručenými informacemi, že 20 % Američanů neví, kde leží Československo, nebo že 5 % Francouzů je negramotných a podobnými zprávami. Samozřejmě, že jsme měli tendenci tomu věřit a sebeobelhávali se. Kdo nechce pro své děti to nejlepší? Touha rodičů dát svým dětem to nejlepší, je vždy silnější než politická situace nebo aktuální státní uspořádání.
Obávám se, že vnímání úrovně našeho školství je pořád ovlivněno touto optikou. Jak jinak si vysvětlit údaj, že pouze 0,7 % dospělých vnímá oblast školství osobně jako problémovou. Jakoby v nás ale přetrvávalo přesvědčení, že jedna věc je dobře se učit a druhá věc je poznat, co obnáší život. Totiž 75 % dospělé populace odpovídá ano nebo spíše ano na otázku, zda je důležitější než vzdělání pro děti poznat, co obnáší život . No, myslím, že škola by měla děti připravit do života tak, aby jím nebyly překvapovány nad míru přiměřenou. Je naprosto zřetelné, že nároky na absolventy se dramaticky v posledních 20 letech mění. Trh práce vyžaduje v době dramaticky se měnících informačních technologií, změn struktury ekonomiky, otevřenosti světové ekonomiky jiné schopnosti a znalosti než dříve.
České školství na potřeby praxe reaguje pomalu, mnohem pomaleji, než by bylo vhodné, a to je nepochybně odpovědnost ministerstva školství. Ministerstvo je za rozvírající se nůžky mezi potřebami pracovního trhu a úrovní absolventů odpovědné, i když mnohdy ne vše zavinilo. Určitá strnulost českého školského systému je pro něj do určité míry typická a nejistě otázkou, zda je vždy na škodu. Chválabohu také za fakt, že situace ve školství všeobecně není kritická ani z finančního hlediska, ani z pohledu věcného, tedy úrovně vyučujících, materiálních podmínek pro výuku, a ani z pohledu úrovně absolventů. Kritickou se stát může a nemusí to trvat dlouho.
Tuto strnulost samozřejmě přináší výše zmíněný český princip, že výuka a její úroveň a obsah výuky není řízen potřebami praxe, ale ministerstvem školství a jeho mnohdy podivnými ministry. Pokud je jakékoliv ministerstvo vedeno slabým, neschopným nebo líným ministrem, nabývá na důležitosti úřad ministerstva, který si žije vlastním životem, probíhají v něm patřičné boje o moc a související procesy a ministrovi určuje agendu. Ministr je potom jaksi pořád ve zpoždění za událostmi a dostává se do pozice, kdy reaguje jen na to, co mu vlastní úřad připraví. Manažerské pokusy pak vypadají poněkud směšně. V případě ministerstva školství takové manažerské pokusy ministrů pravidelně vyvolávaly podezření z korupce nebo podlehnutí různým lobbistickým zájmům. Vzpomeňme si na Internet do škol, výroby různých webových portálů ministerstva, různé stavby a nyní aktuální státní maturitu.
Střední školy a státní maturity
U státních maturit stojí za to se zastavit. Jsou totiž typickým příkladem pokusu ministerstva školství řídit vzdělávací proces. Pro uvedení do problematiky je potřeba uvést několik faktů. Střední školy ministerstvo rozděluje na gymnázia poskytující úplné všeobecné středoškolské vzdělání, na školy poskytující úplné odborné středoškolské vzdělání (tj. ekonomické, umělecké, zdravotnické, sociální a průmyslové školy) a na učiliště, z nichž některá poskytují čtyřleté vzdělání a jsou zakončena maturitní zkouškou.
Ministerstvo mluví o reformě školství, tedy o kurikulární reformě. Veřejnost si pod tím mnoho nepředstaví, ale v případě středního školství jde v zásadě o přípravu několik let vyzdvihovaných školských vzdělávacích programů a státní maturitu. Školské vzdělávací programy mají za cíl zabezpečit různorodost a individuálnost výuky na jednotlivých školách. Státní maturita má za úkol primárně sjednotit testování středoškoláků. Podle všeho se jedná o další podivný pokus dalšího z ministrů školství, tentokrát Josefa Dobeše, manažersky vstoupit do řízení vzdělávacího procesu. Požadavek na individuálnost a různost výuky (předpokládaný cíl školských vzdělávacích programů) je v jasném a logickém rozporu s požadavkem na sjednocené testování státní maturitou, doprovozené navíc výhrůžkami Josefa Dobeše, že asi 20 % středoškoláků maturitní zkouškou neprojde. Důsledek bude totiž naprosto jednoduchý, proklamovaná různost vzdělávání na jednotlivých školách samozřejmě ustoupí jednotnému státnímu testování a důraz ve výuce bude prostě a jednoduše kladen na testované obory. Prostě všechny školy budou žáky připravovat na stejné zkoušky, aby v nich uspěli, a budou je připravovat všechny úplně stejně. Jen na okraj můžeme zmínit, že návrat údajné prestiže maturitní zkoušky je absurdní rétorika, protože před 30 lety měl maturitu každý patnáctý a dnes tři lidé z pěti, navíc současné maturitní zkoušky jsou v Evropě bez problémů uznávány. Že by Josef Dobeš měl v úmyslu vrátit maturitní zkoušce prestiž tím, že nenechá odmaturovat většinu středoškoláků? Snad ne.
O projektu státních maturit se začalo hovořit zhruba před 15 lety. V té době byla diskuse o státních maturitách na místě, hovořilo se o nich takřka v celé Evropě a mnoho států v Evropě je skutečně zavedlo. Specifikem českého prostředí bylo, že reforma maturitní zkoušky se připravovala takřka 15 let, spolykala stovky milionů, v posledních letech se navíc podílela na nákladech Evropská unie prostřednictvím operačního programu z Evropského sociálního fondu. Na přípravě a čerpání participovala celá řada ministrů, skupin vně i uvnitř ministerstva. Zavedení státních maturit pro učitele bude znamenat obrovský nárůst práce. Nezavedení státních maturit by znamenalo přiznání, že ty stovky milionů vynaložené na jejich přípravu v průběhu mnoha let vyletěly komínem, a navíc by se spousta peněz musela vracet Evropské unii. Nezavedení státních maturit by prostě byla škoda, nic více, nic méně. Josef Dobeš se spolehl na moment překvapení, vyjednávací sílu jeho politické strany a ukončení odkladů státní maturity prosadil, doufejme, že nebude v unifikaci testování žáků a studentů pokračovat. Jen pro dokreslení příběhu poznamenám, že ministr Dobeš dokonal dílo započaté ministryní Buzkovou (jedné z mála politicky mocných ministrů školství), protože ukončil odkládání jejich zavedení provedené zákonem, jenž prošel za ministrování Petry Buzkové o jeden hlas, a to hlas opilce a přeběhlíka Kotta.
Vysoké školy a školné
Jednou z proklamovaných výhod státní maturity mělo být její využití pro přijímací řízení na vysoké školy, popř. nahrazení přijímací zkoušky na vysokou školu právě státní maturitou. Tato myšlenka tiše zapadla a nyní se o ní již nemluví.
Dovolím si krátkou odbočku. Vysoké školy se rozdělují na univerzitní a neuniverzitní. Univerzitní poskytují bakalářské, magisterské a doktorské vzdělání, neuniverzitní poskytují jen bakalářské. Vysoké školy se z pohledu zřizovatele rozdělují na veřejné vysoké školy (např. Karlova univerzita, Masarykova univerzita, ČVUT atd.) a soukromé vysoké školy. Zásadním rozdílem je, že na soukromých vysokých školách je školné povoleno, resp. školy si smlouvou se studentem dohodnou platbu za vzdělávací službu, kterou mu poskytují, a ve veřejných vysokých školách školné povoleno není.
Zcela správně se diskutuje o školném na vysokých školách jako o součásti odpovědnosti za svoji budoucnost. V tomto smyslu slova obecně nelze mít námitek. Ovšem zkušenost se státními zásahy velí být ostražitý. Je zřejmé, že pro ekonomiku vysokých škol zaplacené školné nebude mít valného ekonomického významu, hovoří se, že by školné nepřesáhlo 5 % provozních výdajů škol. Pokud zavedeno bude, veřejné vysoké školy musí být motivovány a kontrolovány tak, aby prostředky na provoz a investice neplýtvaly. Školné totiž může být limitujícím faktorem pro studenty ze sociálně slabších rodin a stát musí zabezpečit, aby talentovaní lidé měli možnost se ke vzdělání dostat. Plýtvat talenty si totiž nemůžeme dovolit úplně stejně, jako si nemůžeme dovolit plýtvat penězi státu. Stejně je ale nesmyslné, aby ekonomicky aktivní lidé platící daně těmito daněmi financovali věčné studenty zdarma se pokoušející dostudovat třetí vysokou školu po dvou neúspěšných pokusech.
Megalomanské plány a stavby miliardových kampusů veřejných vysokých škol budiž mementem stejným, jako jsou velkoryse stavěné dálnice a železniční koridory. Doba zdánlivě bezedného státního rozpočtu je definitivně u konce. Síla a vliv rektorů vysokých škol je ale obrovský.
Dalším problémem je počet soukromých vysokých škol a jejich úroveň. Odpovídá za ni ministerstvo školství, ale zcela evidentně jeho dozor selhával. Za poslední rok se o rozruch postarala celá řada soukromých vysokých škol (a nejen soukromých) zejména svými rychlostudenty. Podmínky zřizování soukromých vysokých škol si zajisté zaslouží revizi, zejména pak odborné podmínky pro jejich zřízení . Nebylo totiž výjimkou, že jeden profesor před akreditační komisí garantoval odbornou úroveň pro několik vysokých škol. I kdyby měl vrtulník, nemohl by výuku stihnout. Kdyby notář osobně stvrdil konání valné hromady v Ostravě v deset hodin ráno a v půl jedenácté v Plzni, zajisté by vyvolal pozornost notářské komory a spoustu jejích otázek. Vysoké školy by si měly podobným postupem s garantujícími profesory vysloužit spoustu otázek od Akreditační komise ministerstva školství a stát by měl podmínky upravit. V administrativním a direktivním omezování počtu vysokých škol ale cestu nehledejme. Jejich počet poklesne přirozeně napravením podmínek odborné způsobilosti. Naprosto není vhodné a bylo by velmi škodlivé administrativně omezovat počet vysokoškolsky vzdělaných lidí. Cesta je podobná jako s „prestiží“ maturitní zkoušky, kdy je naprosto nevhodné „navracet“ jí prestiž zvýšením počtu neúspěšných studentů, jak to hodlá učinit ministr Dobeš. Je naopak správné, aby se co největší počet lidí pokusil získat vysokoškolské vzdělání, a také ho získal. Pro prestiž a úspěch při získání uplatnění ale musí být významné, na jaké vysoké škole, s jakou pověstí a náročností uchazeč titul získal, a ne skutečnost, zda nějaký titul vůbec má, lhostejno jaký a odkud. V tomto smyslu musí se ukázat jako bezvýznamná snaha např. některých politiků získat bakalářský titul během jednoho roku apod., jak jsme byli svědky v poslední době.
Finanční krize, rozpočtové škrty a školství
Nedostatek peněz a nedostatek učitelů z důvodu nízkých platů, to jsou hlavní potíže školství, domnívá se velká část veřejnosti. Do určité míry je to jen reminiscence minulosti. Zkuste najít místo učitele v Praze, uspějete jen těžko. Poptávka po učitelské profesi je velká, pedagogické fakulty každý rok chrlí stovky absolventů, kteří mnohdy místo hledají jen těžko. Průměrný plat pedagoga je zhruba 24 až 25 tisíc korun. V mnoha místech republiky je to velmi nadprůměrný výdělek. Jak to tedy opravdu je? Je pedagogů málo nebo dost, jsou platy ve školství malé nebo dostatečné?
Jak už to tak ve složitých otázkách bývá, odpověď jednoduchá není. Ďábel totiž bývá skryt v detailu. Obecně vzato, podobně jako ve zdravotnictví je v systému peněz poměrně dost. Komplikovaná je jejich distribuce a pravidla. Není účelem tohoto článku dopodrobna vysvětlit způsob financování provozních, mzdových a investičních potřeb škol, ale je vhodné se zmínit o platech.
Současné mzdové tabulky v zásadě neumožňují motivovat začínající učitele a podobných „ďáblů v detailu“ bychom ve stávajícím tarifním systému našli více. Je potřeba dát větší pravomoc ředitelům škol rozhodovat o platech a motivovat kvalitní učitele. Současně je ale potřeba skoncovat s praxí, kdy se na většinu obsazovaných (v regionálním školství) míst nevypisují konkurzy, ale rozhodují známosti a dlouholeté vazby. Povolání učitele, pokud je přiměřeně ohodnoceno, je jedno z nejatraktivnějších, které si lze představit, i když nikdy nebude spojeno s platovou úrovní manažerů v soukromé sféře. Není tomu tak nikde na světě.
