Některé americké školy mají dokonce tak přísnou antitelefonní politiku, že učitelé dětem mobil v případě použití zabaví a rodiče ho musejí osobně vyzvednout v ředitelně
Většina amerických spolužáků naší dcery má doma tablet, telefon ale zatím nevlastní žádný z nich. Ve škole platí nepsaný zákon, že se na celém pozemku nesmí nic podobného objevit. Pokud dítě mobilní telefon mít musí, v okamžiku příchodu ke škole (nebo nástupu do školního autobusu) ho musí vypnout a schovat do batohu.
Vytáhnout a zapnout ho může až ve chvíli, kdy opouští pozemek školy nebo vystupuje ze žlutého school busu. Některé školy mají dokonce tak přísnou antitelefonní politiku, že učitelé dětem mobil v případě použití zabaví a rodiče ho musejí osobně vyzvednout v ředitelně. Když se to stane třikrát, zůstane telefon zamčený ve škole do konce roku. Jiné školy zase používají rušičky mobilních sítí. Učitelé mají vysílačky a volají z pevných linek.
VÝNOSNÝ BYZNYS
Podle průzkumů omezovalo používání mobilů v roce 2007 zhruba 50 procent amerických státních škol, a v roce 2012 dokonce už 98 procent. Například v celém New Yorku platil plošný zákaz, v jehož rámci měli studenti možnost své telefony za poplatek jednoho dolaru ráno odevzdat do speciálních úschoven v dodávkách parkujících před školou. Rodiče starších studentů si ale stěžovali, a tak zákaz současný starosta letos v březnu zrušil.
Majitelům dodávek tak ukončil výnosný byznys.
Ve Washingtonu se zatím naštěstí nic nemění.
Pro děti je škola bez telefonů normální. Pokud to potřebují, pracují ve vyučování na kontrolovaných školních tabletech nebo počítačích. O velké přestávce běhají půl hodiny v létě i v zimě venku a hrají si. Když prší, tak si vyberou nějakou deskovou hru ve třídě nebo si prostě jen povídají. Ještě mají jednu přestávku, tzv. quiet time, jakýsi čas klidu, kdy si kreslí nebo čtou. Většina dceřiných spolužáků si prý čte. Buď knížky, které jsou vystaveny na různých regálech ve třídě, nebo své vlastní z domova. Identický quiet time má syn ve svém předškolním ročníku. I ti malí si údajně hlavně čtou.
Když se dcera v USA učila číst, denně nosila domů dva útlé, hezky svázané sešitky s nějakým primitivním dějem. Opakovala se tam stále stejná krátká slova, například a cat, kočka. Na každé straně byl obrázek a velkým písmem napsaná jedna věta o kočce. Kočka měla kamaráda. Kočka měla ráda mléko. Kočka měla domov. Kočka byla šťastná. A dcera taky. Právě přečetla knihu! Hned chtěla číst další. Když jsem jí pak vnucovala český slabikář, nudil ji. Máma v tom jejím sice už nemlela maso, bichle s řadou textů ale začínající čtenářku příliš nemotivovala. Raději si nosila další anglické sešitoknihy.
Angličtina je samozřejmě zcela jiný jazyk než čeština. Děti se většinou učí číst fonetickou metodou, která se liší jak od klasického českého slabikování, tak od populární genetické metody. Navíc mají místní školy vlastní velké knihovny, ve kterých se děti nejméně jednou týdně i učí. Vybavení knihoven je standardní součástí školního rozpočtu.
POROZUMĚT TEXTU
Další výhodou byly hodiny a hodiny školních diskusí o tom, co vlastně jednotliví žáci čtou. Čeští pedagogové často kritizují, že naše děti sice přečtou text, nicméně mnohdy nevědí, co bylo jeho obsahem. V dceřině třídě se děti neustále ve vyučování bavily o tom, kdo v textu vystupuje, co přesně říká, jaká fakta se tam objevují a jak dekódovat neznámá slova. Od druhé třídy si pak žáčci začali jako domácí úkol psát i čtenářské deníky. V každý všední den stručný – zhruba pětiřádkový – zápis o tom, co ten den přečetli.
Za kvalitní výukou jazyka nicméně poněkud pokulhává přístup k matematice. l
O autorovi| Markéta Boubínová • spolupracovnice redakce ve Washingtonu
