Vyhlídky jednotlivých oblastí Číny jsou odlišné, příznivý však není žádný scénář
Média mají jasno: svět ohrožuje „měnová válka“. Její první obětí nebyla ani tak pověstná pravda jako spíše rozhled řady pozorovatelů, kteří ze zákopů tiskových konferencí nejsou schopni analyzovat, co se v Číně vlastně děje. V salvách politických prohlášení o působení měnových kurzů na export mnozí přeslechli konkrétní indicie o neudržitelné trajektorii čínského růstu.
Extrémní růst investic
Současný investiční boom nemá v Číně ani v Asii obdoby. Hrubé investice do fixního kapitálu se v Číně pohybovaly nad 30 procenty HDP během posledních třinácti let, a v současnosti dosahují dokonce asi poloviny HDP. V minulosti dosáhl tento ukazatel extrémních hodnot v roce 1973 v Japonsku (36 procent) a v roce 1991 v Jižní Koreji (39 procent). V obou zemích následoval pokles.
Objem investic je zvyšován umělými podněty s negativním dopadem na efektivitu. I během nejpřekotnějšího růstu v Japonsku nebo Koreji byly investice dvakrát efektivnější než dnes v Číně. Vládní balíček na podporu ekonomiky z podzimu 2008 v ekvivalentu asi 570 miliard dolarů navýšil podle odhadů banky Standard Chartered objem investic zahájených v letech 2009–2010 až o 24 procent HDP. „Balíček“ byl financován především úvěry od polostátních bank. Jen v roce 2009 vzrostl objem úvěrů o 30 procent. Došlo tedy nejen k odstartování dodatečné „investiční vlny“ s nejasnou návratností, současně se zvýšilo riziko ztrát finančního sektoru v případě neúspěchu některých projektů a poklesu kvality úvěrů.
Boom podporují také zájmy místních vlád. Polovinu jejich příjmů tvoří výnosy z pozemků poskytovaných k výstavbě. Kromě snahy „vykázat růst“ tak mají vlády další motiv se zadlužovat a podporovat realizaci investic i v situaci, kdy by růst neobsazených kapacit vedl soukromé investory k utlumení nové výstavby. Zvláštní organizační jednotky místních vlád využívané k realizaci investic obdržely podle odhadů minulý rok 40 procent úvěrů. Podle oficiální analýzy hrozí vážné riziko nesplacení čtvrtině úvěrů poskytnutých místním vládám z celkového objemu 1140 miliard dolarů. Ukazuje se, že podpora ekonomiky pomocí dluhově financovaných vládních investičních projektů se přibližuje mezím efektivity a udržitelné úrovně zadlužení místních vlád.
Kromě toho jsou sekuritizované závazky používané na financování investičních projektů místních vlád velmi neprůhledné. Agentura Fitch v červenci 2010 varovala před nestandardní aplikací sekuritizace v Číně obecně. Banky ji prý využily k umělému snížení vykazovaného objemu úvěrů asi o 350 miliard dolarů. To by znamenalo, že se nepodařilo zpomalit růst úvěrů a přehřívání ekonomiky.
Investice do nemovitostí vychylují vzhůru nízké výnosy z bankovních depozit, které se pohybují jen kolem dvou procent. Nadto k popularitě nemovitostí přispívají další, z hlediska později nakupujících investorů velmi problematické faktory. Nemovitosti se těší renomé nejvýnosnější investice během posledních deseti let. Zatímco nedávnou volatilitu domácích akciových indexů si ještě lidé dobře pamatují, negativní zkušenost se splasknutím realitní bubliny v devadesátých letech je rozšířena mnohem méně. Z hlediska efektivity pochybná preference prázdných nemovitostí jako uchovatele hodnoty žene ceny vzhůru.
Rizika nadvýroby
Čína se v minulosti již s poklesem ekonomiky a bankovní krizí vcelku úspěšně vypořádala. Prostřednictvím obdoby konsolidační agentury byly špatné úvěry, důsledek zpomalení na konci 90. let, vyvedeny z bilancí bank. Zatímco v roce 1999 činil objem těchto úvěrů 18 procent tehdejšího HDP, o deset let později to byla jen čtyři procenta aktuálního HDP. Tomu ale napomohla souhra jedinečných okolností.
HDP na obyvatele rychle rostl díky snadnějšímu dohánění vyspělejších ekonomik z nízkých startovacích čísel. Exporty neopakovatelně podpořila dluhově financovaná poptávka amerických spotřebitelů. Příznivě působila i demografická dividenda. Propadlé zástavy z nesplácených úvěrů bylo snazší prodat, neboť dřívější neúspěšné projekty nacházely díky další investiční vlně opět využití.
Budoucnost ale bude jiná. Nadkapacity povedou k poklesu investic a zpomalí růst. Navzdory současné vysoké spotřebě odpovídá objem nevyužitých produkčních kapacit cementu v Číně spotřebě v Indii, Japonsku a USA dohromady. Ve výrobě oceli se čínská nevyužitá kapacita vyrovná produkci Japonska a Koreje. Během dlouhodobého růstu poptávky nemuselo nízké využití kapacit vést k podstatným ztrátám. To však nebude platit, až růst zpomalí.
Špatné investice jsou i v realitním sektoru. Otázkou je jen jejich rozsah. Podíl investic do výstavby nemovitostí na HDP vzrostl za deset let téměř na trojnásobek, ze čtyř na jedenáct procent. Domácí média v létě informovala, že podle údajů z elektroměrů neodebírá energii 64,5 milionu městských bytových jednotek. Neobsazená kapacita by mohla představovat bydlení pro 200 milionů lidí. O průkaznosti této úvahy lze pochybovat. Jisté je, že bydlení je k dispozici pro desítky milionů. Využití kapacit by mohla zajistit pokračující urbanizace a lidé, kteří bydlí v méně kvalitních podmínkách a jsou nuceni čekat na pokles cen. Není však jasné, jaká vlastně míra urbanizace je, a zda tedy má kam růst.
Spotřeba nemůže pokles domácích investic plně nahradit. Zvýší se snad poptávka lidí, jejichž příjmy klesnou kvůli restrukturalizaci dominantních investičně-cyklických odvětví? Jak rozsáhlý sociální systém bude moci čínská vláda zavést, aby snížila sklon k úsporám a zvýšila spotřebu obyvatelstva, pokud současně bude čelit poklesu daňových příjmů?
Centrální vláda si rizika přehřívání ekonomiky zjevně uvědomuje. Omezení spekulace s druhými a třetími nemovitostmi, snaha po předchozí expanzi snížit úvěrování a donutit banky omezit sekuritizaci, kroky proti zadlužování regionálních vlád – to jsou jen některá z opatření. Přehodnocována je i efektivita projektů výstavby vysokorychlostních železnic. Podaří se však centrální vládě zabránit boomu v provinciích a omezit zájmy funkcionářů místních vlád, developerů a finančního sektoru včas a zmírnit tak budoucí ztráty?
Nejistá perspektiva
Hrozí tedy japanizace čínského draka a desetiletí stagnace? „Pobřeží“ a další vyspělá centra se mohou Japonsku posledních dvaceti let podobat nejvíce. Nasycenost investicemi a dosažená úroveň prosperity totiž omezuje prostor k dalšímu růstu a s ním k brzkému opětovnému využití po krizi nadbytečných produkčních kapacit. I pokud bude urbanizace pokračovat, nemusí růst tato relativně vyspělá města, která jsou těžištěm stavebního boomu, a kde proto hrozí vysoké převisy nabídky. Zlepšení dopravní dostupnosti vnitrozemí, arbitráž na trhu práce vedoucí ke snižování vnitročínských rozdílů a očekávaný odklon od exportní orientace totiž spíše povedou k rozvoji chudších provincií. Chudší „centrální“ oblasti tedy mají více prostoru k dalšímu růstu a hrozí jim „pouze“ analogie Asijské krize, avšak nikoli dlouhodobá japonská stagnace. Nejisté jsou i perspektivy provincií na severu, jako je například Vnitřní Mongolsko. To se nyní těší cyklickým příjmům z těžby surovin a růst tam vláda stimuluje výdaji na projekty, jejichž efektivita dramaticky klesá. Tamější prosperita je proto nadprůměrně citlivá na vývoj hospodářského cyklu. Vyhlídky jednotlivých oblastí Číny jsou odlišné, příznivý však není žádný scénář.
