Skorosuverén Klaus

Jednání českého prezidenta se neshoduje s nezávislým rozhodováním hlavy suverénního státu

Až doposud se zdálo, že Václav Klaus řídí své kroky výhradně na základě vlastního úsudku. Na něm pak neochvějně setrvává (viz jeho výroky ke klimatickým změnám). Jiným příkladem budiž neohrožený Klausův postoj odmítající Lisabonskou smlouvu.
Již delší dobu se spekulovalo o existenci dopisu, v němž David Cameron, vůdce britských konzervativců, vyzývá českého prezidenta k vyčkání s ratifikací „Lisabonu“. Minulý týden potvrdil pravost psaní jak sekretariát Konzervativní strany, tak Klaus. Pokud Češi „vydrží“ do jara příštího roku, mohou se spolehnout, že v případě vítězství konzervativců v parlamentních volbách vypíše nový ministerský předseda k lisabonské smlouvě referendum. Cameron má k funkci britského premiéra velice blízko a Britové by reformní smlouvu ve všelidovém hlasování nejspíše odmítli. „Český král“ tak v šachovnici britské politiky vehementně Cameronovi pomáhá splnit předvolební slib, totiž udělat vše pro odmítnutí této smlouvy.
Není náhoda, že informace o dopise a jeho pravosti unikly necelé dva týdny před druhým referendem v Irsku. Ostrované se mají opět rozhodnout, zda pro ně nakonec není Lisabonská smlouva přeci jen výhodná, zejména v ekonomicky turbulentním období. Převažuje lehký optimismus, že se tak skutečně stane. To nyní nutí všechny euroskeptiky spojit síly a ukázat Irům, že se nemusejí bát říci ne. Václav Klaus vždy rád prohlašoval, že se malé země Bruselu mají bát, neb je každá další smlouva připravuje o státní suverenitu. V tomto kontextu připomíná prodlužování ratifikace Lisabonské smlouvy z jeho strany velký kabaret. Český prezident v něm hraje na housle darované Cameronem. Evropa nás opakovaně vyzývá, abychom přestali hrát falešně a mimo rytmus, nebo na to můžeme také doplatit. Z hradního kabaretu se však ozývá: „My se nebojíme, máme nového kamaráda a český komisař pro nás stejně není důležitý.“ Tvrdošíjnost takového jednání se příliš neshoduje s nezávislým rozhodováním hlavy suverénního státu, natož s představou respektovaného státníka, kterým by se Klaus rád stal.