Tak ministru Škromachovi se nepodařilo prosadit, abychom se měli lépe. Jeho návrh, aby se minimální mzda zvedla o sedm stovek na 6900 korun uložila vláda prozatím k ledu. To však bohužel není konec tohoto ani dalších šílených nápadů jak nařídit, aby peníze padaly z nebe.
Jsou to podivné vládní počty. Živnostníci mají od vlády nakázáno mít příjmy nejméně ve výši poloviny průměrné mzdy, nějakých osm tisíc. Zaměstnanci by podle Škromachovy vize měli mít zaručen téměř stejný minimální příjem. Má to jen jeden háček: řada podnikatelů a pracujících si tolik prostě nevydělá - ani pod hrozbou trestní sankce. Kabinet argumentuje tím, že minimální mzda musí být o hodně vyšší než životní minimum, aby se vyplatilo pracovat. To je polopravda - a ta, jak známo, je horší než lež. Vskutku, když je minimální mzda nižší či jen o málo vyšší než životní minimum, lidi to nemotivuje k práci, protože své jisté si vydělají i vleže na gauči. Jenomže zvýšení minimální mzdy nepomůže, ale naopak vyřadí z legálního trhu práce další lidi, jejichž cena nedosahuje představ úřadů. Potíž není v tom, zda se sociálním inženýrům podaří správně nastavit ten či onen tarif. Ono to totiž z principu nejde, protože každá taková akce vede k nezamýšleným důsledkům a k deformaci trhu. Na což plánovači reagují ještě tužší regulací. Tím dále vzroste množství nezamýšlených důsledků, dojde k větším deformacím a ekonomickým ztrátám. Pak se nasadí ještě byrokratičtější regulace. A tak pořád dokola. Začalo se životním minimem, dostali jsme se k minimální mzdě, minimálním daním - a to jistě není minimalizaci konec. Jaký bude dopad vládních kouzel s čísly? Lidem se vyplatí nepodnikat, ale pracovat na černo a pobírat dávky. Firmám se naopak nevyplatí řadu lidí dál zaměstnávat za zvýšenou minimální mzdu a tak je propustí. Čímž se dále rozšíří řady příjemců dávek. Zvláště když Škromach slibuje, že je radikálně zvýší těm, kteří se za státní peníze začnou přeškolovat. Zkrátka jediné číslo, které tahle matematika umí spolehlivě maximalizovat, je počet nezaměstnaných.