Ministr mluví z cesty
Nový ministr, ať už jakýkoli, má bezpochyby právo na sto dní hájení. Potřebuje se rozhlédnout v úřadě. Seznámit se s tím, co resort opravdu trápí, což bývá často něco zcela jiného, než o čem píší noviny. Musí si přivést poradce, kteří mu poradí, co má říkat, a co ne. Jenže jsou i ministři, kteří mluví dříve, než vědí. Je možné k nim být shovívavý, těžko však němý.
Originální ekonomický koncept tvrdící, že jedním z léků na nezaměstnanost je zvýšení minimálních mezd, aby se lidem vyplatilo pracovat, jistě nelze přejít mlčením. Možná by se měli signatáři Trutnovské výzvy, v níž se sdružují podnikatelé z oborů postižených silnou korunou, složit na fond pro základní ekonomické vzdělání ministra práce a sociálních věcí Zdeňka Škromacha. Jeho záměr dotlačit minimální mzdu ještě v tomto volebním období na padesát procent průměrné mzdy a později ještě o deset procent výše, je opravdu mimořádně absurdní. Právě signatářů Trutnovské výzvy se asi nejvíce dotýká a je pro ně stejně nebezpečný jako euro za pětadvacet. Jsou totiž především z textilek s levnou pracovní silou.
Řada podobných podniků využívající nekvalifikované pracovní síly je již dnes ve velmi složité ekonomické situaci. Je to zákonité. Určitá odvětví prostě evropskou konkurencí budou procházet jen těžko a s velkými problémy. Jejich vlastníci budou usilovně vyvářet restrukturalizační plány, které jim umožní přežít. Podstatou bude především úspora nákladů na pracovní sílu a zvyšování produktivity práce. Je zcela zjevné, že místo tří nekvalifikovaných pracovnic s minimální mzdou bude branou závodu procházet jenom jedna kvalifikovaná dělnice s průměrnou mzdou. Škromach svým prohlášením jen upozornil zaměstnavatele, aby si s tou restrukturalizací opravdu pospíšili.
Je přitom skoro zázrak, že do práce dnes chodí i lidé, kteří nejsou schopni dosáhnout produktivity zaručující minimální český životní standard, místo toho, aby si sedli před úřad práce a nechali se jím živit. Je jich kupodivu ještě pořád dost. Místo aby byl nový ministr rád, nutí zaměstnavatele, aby je na ten pracák poslali co nejrychleji sami. Sociální dávky dnes, zejména v případě vícečetných rodin, silně přesahují částky, jaké si může nekvalifikovaný člověk vůbec seriózně vydělat, a to i v případě, že minimální mzda bude více než šedesát procent mzdy průměrné. Právě proto, že česká sociální politika nezná žádný mechanismus, jenž by tyto lidi nutil pracovat, pohybuje se dnes nezaměstnanost kolem devíti procent a je velmi pravděpodobné, že s plánovaným zvyšováním minimální mzdy dále poroste. Ani tučnější plat naprostou většinu nezaměstnaných v této kategorii nemotivuje k hledání místa. Pochopili to již i v sociálně líbezných severských zemích. Například v Dánsku musí nezaměstnaný denně docházet na rekvalifikaci, nebo mu jsou kráceny dávky. V létě si bere dovolenou. Je to hodně drahý, ale účinný systém. My si ho nemůžeme dovolit, takže možná by inspirací mohly být kroky, o kterých se uvažuje například v Německu. Třeba ten, jenž navrhuje, aby po šesti měsících pobírání podpory byl nezaměstnaný povinen přijmout jakoukoli veřejně prospěšnou práci od speciální vládní agentury.
Možná by se měl Škromach vypravit za svým bývalým stranickým šéfem na Vysočinu a zajít s ním do místní hospody na pivo. Kdyby potichu poslouchal, přišel by na to, proč určité léky na bídu nezabraly, nezabírají a nikdy zabírat nebudou. I ti nekvalifikovaní lidé jsou totiž chytřejší než ministr a vždy si sáhnou pro jakoukoli korunu, kterou jim stát nabídne. Bez ohledu na svou sociální potřebnost. Sami budou rádi, když je někdo bude zaměstnávat načerno pod minimální mzdou a oni dostanou pěknou apanáž na sociálních dávkách. Stát za ně i jejich vykořisťovatele bude platit sociální a zdravotní pojištění a sociální demokraté za potlesku svého takto vybudovaného volebního elektorátu budou marně bojovat s bídou. Ta se však ve skutečnosti týká jen těch, kteří pomoc ve složité životní situaci skutečně potřebují. Lidé různě postižení, neúplné rodiny či lidé v předdůchodovém věku se ocitají ve velmi svízelných situacích a bez prostředků. Stát jim může dát jen nedůstojnou almužnu. Především proto, že je jinde nemístně velkorysý. Zkrátka život ukazuje i tu sociální pravdu z trochu jiné strany, než nám ji líčí čeští Škromachové vedoucí nás z cesty.
