KomentářeJedním z předkládaných návrhů v rámci tzv. reformy veřejných financí je návrh na zvýšení plateb sociálního a zdravotního pojištění pro osoby samostatně výdělečně činné. Vláda argumentuje tím, že živnostníci platí do systému málo peněz, respektive pouhou třetinu ve srovnání se zaměstnanci.
Komentáře
Jedním z předkládaných návrhů v rámci tzv. reformy veřejných financí je návrh na zvýšení plateb sociálního a zdravotního pojištění pro osoby samostatně výdělečně činné. Vláda argumentuje tím, že živnostníci platí do systému málo peněz, respektive pouhou třetinu ve srovnání se zaměstnanci. To, že OSVČ platí na pojištění o dvě třetiny méně než zaměstnanci, je ale pravda pouze relativní. Záleží na úhlu pohledu. Podle státního závěrečného účtu za loňský rok činilo průměrné měsíční pojistné na sociální pojištění 1249 korun na jednoho zaměstnance, a 1270 korun na jednu OSVČ. U všeobecného zdravotního pojištění činilo průměrné měsíční pojištění u jednoho zaměstnance 604 korun, zatímco u OSVČ 621 korunu. Z toho je evidentní, že OSVČ platí více než zaměstnanci, byť jenom o trochu. Jak je to možné? Státní závěrečný účet totiž pracuje s tím, co zaměstnanci a OSVČ odvádějí sami. Zaměstnanci ovšem odvádějí o dvě třetiny více, ty však za ně platí zaměstnavatel. Nepoměr je tedy mezi cenou práce zaměstnance a OSVČ, ne mezi tím, kolik kdo z nich odvádí. Vláda se ale opírá o celou částku, která je za zaměstnance odváděna. To by mělo své opodstatnění ve chvíli, kdy by se celá tato částka objevovala na výplatní pásce, tedy jako součást hrubé mzdy. Tam se ale objevuje pouze třetina, kterou platí zaměstnanec. Návrh poslanců ODS, aby se na výplatní pásce objevoval součet obou částí plateb pojistného, levice ve sněmovně zamítla. A to i díky ministru Škromachovi, který jako bývalý odborový předák stojí na čele tažení za zrovnoprávnění plateb za oba druhy pojištění. Nesouhlas s návrhem byl pochopitelný. Současný stav vládě vyhovuje, neboť může zaměstnance držet v blahé nevědomosti, že odvádějí na pojistném pouze tolik, kolik jim ukazuje dnešní konstrukce výplatní pásky. Když se jí to ale hodí v argumentaci proti živnostníkům, okamžitě si vzpomene, že zaměstnanci platí další dvě třetiny platby, které za ně odvádí zaměstnavatel. Prostě jednou tak, a jindy onak, podle potřeby - to nejsou počty, ale demagogie.
