Čechovi to slovní spojení může znít jako nesmysl, ale právě takovou hlavou státu Konstantinos Stefanopulos byl
Být řeckým politikem druhé poloviny dvacátého století znamenalo mít hodně pevné nervy, tvrdší hlavu a ještě ostřejší lokty.
Toho všeho měl Konstantinos Stefanopulos (15. srpna 1926 - 20. listopadu 2016) na rozdávání, jak se shodují jeho příznivci s odpůrci. Obojích bylo vždy také dost a dost.
Stefanopulos se narodil do rodiny právníka, jenž později přesedlal na politiku. Právě takový osud čekal jeho samotného, jen se odvíjel bouřlivěji než ten otcův. Ve čtyřiapadesátém roce, zhruba na půli cesty mezi občanskou válkou komunistů (jež z Jugoslávie podporoval Josip Broz Tito) proti víceméně prozápadním demokratům a nástupem antikomunistické vojenské junty v roce 1967, složil advokátské zkoušky.
Na rozdíl od otce, jenž si v Aténách před vstupem do politiky vybudoval úspěšnou právnickou kariéru, však Konstantinos (většinou známý pod zdrobnělinou Kostis) už o čtyři roky později kandidoval do parlamentu coby člen konzervativní strany Nová demokracie.
Napoprvé neuspěl a na poslanecké křeslo si musel počkat až do roku 1964. U právničiny sice s přestávkami vydržel až do roku 1974, ale politika byla na prvním místě.
Jeho hvězda začala naplno zářit těsně před padesátkou. Ve čtyřiasedmdesátém roce, těsně poté, co vojáci odevzdali vládu zpět do rukou civilistů, se Stefanopulos stal ministrem vnitra. Tehdy v jeho jednání mnoho pozdější smířlivosti a umírněnosti nebylo. „Přineste mi ukázat mrtvolu a uvěřím vám“ říkal například prvním ekologickým aktivistům, kteří se bouřili proti tomu, že ve smogem sužovaných Aténách nejde dýchat.
Ne všechny Stefanopulosovy kroky vypadají s odstupem času stejně prospěšné.
Jeho další štací bylo křeslo ministra sociálních věcí, kde se podílel na politice vytváření absurdně štědré sociální sítě; jejím nejproslulejším rysem bylo přidělování luxusních důchodů penzionovaným státním zaměstnancům. Tehdy to bylo vnímáno jako jediná cesta vedoucí k usmíření na smrt rozkmotřených komunistů a antikomunistů. Přízrak španělské (i kratší vlastní domácí) občanské války politikům velel takové řešení přijmout; o půlstoletí později to jejich zemi dohnalo do dluhové pasti.
V pětaosmdesátém roce se Kostis rozešel se svou starou stranou a založil si vlastní pod názvem Demokratická obnova (přezdívaná podle řecké zkratky Diana).
I sní se dostal do parlamentu; pak však začala Diana trpět vnitřními spory a nakonec se její šéf sám rozhodl ji rozpustit. To se psal rok 1994 a téměř sedmdesátiletý Stefanopulos měl před sebou ještě nejvýznamnější část kariéry - deset let v prezidentském úřadu.
Tehdy už působil jako moudrý stařec.
K jeho největším triumfům patřila chvíle, kdy klidně a s nadhledem kázal Billu Clintonovi o tom, jak se Američané nemají vměšovat do řeckých věcí. Schůzka skončila tím, že Clinton - sám diskutér z nejschopnějších - se odchýlil od protokolu a Stefanopulosovi a celému Řecku se omluvil za prohřešky minulosti.
Jeho renomé narostlo natolik, že ještě v roce 2011, pět let po odchodu do důchodu (bylo mu pětaosmdesát), si zavolal novináře a předal jim své prohlášení, jímž vyzval kvytvoření vlády národní jednoty.
Jedině ta podle něj mohla odvrátit dluhový kolaps a nástup extremismu.
Všichni pozvaní prohlášení zveřejnili bez úprav, ačkoli je ktomu nic nezavazovalo.
Zkusme si představit, že se něco takového stane v Česku. •
O autorovi| Daniel Deyl, deyl@mf.cz
