Soudcům nejvíce vadí trvalé snížení platové základny
Na sklonku loňského roku byl přijat zákon, který řeší dva okruhy problémů spojených s platy představitelů státu. Jednak je to snížení platů soudců o pět procent pro tento rok (v případě ústavních činitelů o deset procent pro následující tři roky). Především je to ale definitivní a trvalé snížení platové základny do budoucna, a to z trojnásobku průměrného platu v nepodnikatelské sféře na dvaapůlnásobek. To je klíčový problém, který soudci vnímají jako daleko zásadnější, než samotné snížení platu o pět procent pro tento rok.
Horší, než se zdá
Pokud jde o snížení platu, ani to soudci nepovažují za příliš legitimní opatření. Opět nejsou respektovány mantinely vymezené opakovaně Ústavním soudem pro to, kdy lze zasáhnout do platů soudců (naposledy nálezem ze 7. října 2010). Ústavní soud se vyslovil, že zásah do materiálního zabezpečení soudců nesmí být výrazem svévole zákonodárce a je přípustný pouze jako:
– naprosto výjimečné opatření
– v době mimořádně tíživé situace státu
– v rámci celospolečenské solidarity a proporcionality
– musí být zohledněna odlišnost funkce soudců a představitelů moci zákonodárné a výkonné, zvláště pak státní správy.
Soudci přitom namítají, že:
– snížení jejich platů nečiní pět procent, nýbrž ve skutečnosti 22 procent, neboť spolu se snížením dochází k dalšímu zmrazení jejich platů,
– nejde o žádné výjimečné opatření, neboť plat se soudcům zmrazuje a snižuje s železnou pravidelností každoročně od roku 2002, respektive bezvýjimečně od roku 2007 – jde tedy o trvalé, nikoliv o mimořádné opatření,
– tíživost situace státu se nezdá být horší než v předchozích letech, ekonomika hlásí jisté oživení.
Rozhodně nelze mluvit o celospolečenské solidaritě v situaci, kdy soukromá sféra hlásí opatrné zvyšování mezd v tomto roce, ale především ve veřejném sektoru opět nedochází ke snížení tarifních platů, ale jen ke snížení objemu rozpočtových prostředků. To může mít za následek nanejvýš určité snižování stavu počtu státních zaměstnanců, ale nikoli jejich platů. Paradoxně může dokonce dojít ke zvýšení některých platů ve veřejném sektoru, v důsledku jednak vynucené reorganizace (propouštění a s tím spojených úspor) a jednak odstranění takzvaných platových stupňů.
Úředník má víc
Ve skutečnosti se plat snižuje soudcům, ale ne už tak státním úředníkům. Nezohledňuje se, že právě u soudců tvoří plat jediný zdroj příjmu a významnou záruku nezávislosti (na rozdíl od ostatních představitelů státu i státních úředníků). Nakonec se tím porušují relace platů ve veřejném sektoru a valorizační princip nastavený zákonem o platech ústavních činitelů. Daleko závažnější je však trvalé snížení platové základny pro výpočet platů soudců (a ostatních ústavních činitelů) z onoho trojnásobku na dvaapůlnásobek průměrného platu v nepodnikatelské sféře. K tomu je třeba říci, že zákonem č. 236/1995 Sb., kterým se stanoví platy představitelů státní moci, byly nejprve v roce 1996 (a poté nově v roce 2002) nastaveny určité relace jak mezi výší platů všech představitelů státní moci (včetně soudců) navzájem, tak především i ve vztahu k ostatním státním zaměstnancům (státním úředníkům). Byl zvolen princip, že plat ústavních činitelů se má odvíjet od trojnásobku průměrného platu ve veřejném sektoru (v nepodnikatelské sféře), a to vždy ke stavu za předminulý rok. Tím byl jednak stanoven základní poměr mezi platem ústavního činitele a státního úředníka a zároveň navázán růst nebo pokles platu na jeden ze základních ekonomických ukazatelů – průměrný plat v nepodnikatelské sféře (pouze vždy s dvouletým zpožděním). Tedy jednoduše řečeno, dochází-li k vývoji platů ve veřejném sektoru v důsledku vývoje ekonomiky státu, platy ústavních činitelů automaticky a ze zákona musejí tento vývoj kopírovat (s dvouletým zpožděním), aniž by bylo zapotřebí nějakých „extra“ zásahů ze strany exekutivy a zákonodárce. Bohužel vlivem opakovaných zásahů do platů ústavních činitelů – zmrazování a snižování – a dále vlivem kontinuálního růstu průměrné mzdy v nepodnikatelské sféře vznikl v posledním desetiletí stav, kdy platy ústavních činitelů nejenže nekopírovaly dosavadní růst platů ve veřejném sektoru, ale naopak šly proti němu. Výsledkem bylo to, že se platy vyrovnaly, a v řadě případů dokonce platy státních úředníků předběhly platy ústavních činitelů. Dnes potom dochází běžně k tomu, že platy náměstků ministrů a ředitelů odborů na ministerstvech jsou vyšší než platy ministrů samých (o soudcích již vůbec nemluvě).
Namístě je náprava
Jestliže dochází k trvalému zakonzervování tohoto stavu zákonem, mění se natrvalo základní poměry odměňování ve veřejném sektoru, aniž by takto zásadní změnu provázela veřejná a celospolečenská diskuse o tom, jaké má být postavení ústavních činitelů včetně soudců na straně jedné a státních úředníků na straně druhé. Taková diskuse by přitom byla nepochybně žádoucí a aktuální, například ve vztahu k právě žhavému tématu odměňování lékařů, ale i k dalším veřejným i soukromým profesím. Součástí těchto úvah by mohla být i mnohem logičtější vázanost platů ústavních činitelů nikoli na průměr platů ve veřejném sektoru, ale na celostátní průměr mezd zahrnující i soukromou sféru. K takové diskusi bohužel nedochází, naopak jsme svědky nekompetentních a ad hoc zásahů vedoucích k výše popsaným vychýlením a absurditám.
V novelizované podobě zákon pozbyl jakoukoli vnitřní logiku a celá oblast odměňování ve veřejné sféře by si zasloužila novou systémovou, koncepční a především stabilní úpravu. Zejména pokud by se tím předešlo opakovaným zásahům do platů ze strany exekutivy a zákonodárce a následně nedůstojným soudním sporům.
