Problémem demokratického kapitalismu je politik, byznysmen a lobbista v jedné osobě
Politická kultura se na začátku jednadvacátého století ve Spojených státech podstatně změnila. Ta dnešní totiž na rozdíl od předchozí umožňuje lidem, kteří provádějí politická rozhodnutí, skrývat své skutečné plány a střety zájmů, a občas je k tomu dokonce nutí. Do značné míry kvůli privatizaci funkcí státu.
Tato proměna struktury amerického federálního vládnutí se odehrála v posledních šedesáti letech, zejména však od konce studené války. Její hlavní pilíř tvoří stínová vláda složená ze společností, poradenských firem, neziskových organizací, think tanků a dalších nevládních institucí. Tito soukromí hráči jsou propojeni s vládou a ovlivňují její veškeré vládnutí a jednání.
Elastičtí lidé
Profesorka antropologie na Fakultě veřejné politiky Univerzity George Masona Janine R. Wedelová v knize Shadow Elite: How the World’s New Power Brokers Undermine Democracy, Government, and the Free Market (Stínová elita. Jak noví světoví zprostředkovatelé moci poškozují demokracii, vládu a volný trh) zkoumá způsob rozhodování v Bílém domě. A snaží se určit, kdo dnes ve Spojených státech amerických vládne. To je dnes v USA možná obtížnější než v jiných vyspělých zemích, protože nejde pouze o politický problém střetu republikánů s demokraty. Wedelová v tomto úsilí používá stejné antropologické metody, které slouží k výzkumu incestních rituálů domorodých kmenů v Guyaně.
Wedelová tvrdí, že hlavním důvodem špatných rozhodnutí americké vlády jsou zavádějící informace, jež jí dodávají lidé s maskovanými cíli. Nazývá je „elastickými lidmi“ („flexians“), neboť často pracují současně pro soukromé firmy, akademický svět a federální americkou vládu. „Elastičtí lidé“ nebo jejich sítě („flex nets“) posunuli střet zájmů na zcela novou úroveň. Nejde o tradiční sítě lidí, které by bylo možné redukovat na lobbisty nebo zájmové skupiny. Jsou to lidé, kteří obvykle propojují své akademické a novinářské postavení s politickým a komerčním. A často nejsou oportunisty, ale ideology. Jejich hlavním cílem totiž bývá spíše prosadit vlastní případ než se obohatit. Skutečné motivy „elastických lidí“ se nicméně často ztrácejí v jejich různých konfliktních plánech.
Žádná odpovědnost
Wedelová píše: „Získat spolehlivé informace o rolích hráče, jeho finančních zdrojích a skutečném cíli je obtížné, protože často není k dispozici patřičný monitorovací mechanismus. ,Elastičtí lidé‘ proto dokážou postupně proměnit prostředí, v němž se pohybují, v to, jež je jim přátelsky nakloněné.“ Takovým člověkem je dle ní například čtyřhvězdičkový generál americké armády ve výslužbě Barry McCaffrey. Ten je současně nezávislým armádním analytikem v médiích, poradcem amerického ministerstva obrany a profesorem na vojenské akademii ve West Pointu. Navíc vlastní poradenskou firmu, která spolupracuje s velkými vojenskými korporacemi, jež žijí ze státních financí. Dle odhalení deníku New York Times v roce 2008 patřil k několika bývalým členům americké armády, kteří pomáhali utvářet názor veřejnosti na válku v Iráku, přičemž zároveň udržoval tajné styky s Pentagonem.
Dalším příkladem „elastického člověka“ je Bruce P. Jackson. Ten pracuje jako neoficiální americký diplomat, aniž by k tomu měl jakékoli oficiální pověření, přičemž má skvělé vztahy s lidmi odpovědnými za americkou zahraniční politiku. Založil nevládní Výbor USA pro rozšíření NATO, je funkcionářem Republikánské strany a byl místopředsedou jedné z nejvýznamnějších vojenských korporací Lockheed. Dle francouzského deníku Le Monde měl podepsat s rumunskou vládou dohodu o podpoře vstupu Rumunska do NATO.
Je možné, že Jackson podporoval země střední a východní Evropy, protože se to shodovalo s jeho přesvědčením a sloužilo zájmům USA. Nebo možná proto, že jako antikomunista měl slabost pro národy, které se zbavily komunismu. Mohl je však podporovat i proto, že se to shodovalo se zájmy firmy Lockheed. Je tedy Jackson politikem, byznysmenem, lobbistou či diplomatem? Je vším zároveň. Hájí sice zájmy státu, ale za své činy nenese žádnou odpovědnost.
Nákaza z Východu
Wedelová v osmdesátých a devadesátých letech minulého století mnohokrát navštívila Polsko a další země střední a východní Evropy. A je přesvědčena, že konec komunismu a vstup bývalých států sovětského bloku do demokratického světa poškodily politickou kulturu Západu. Dvojí způsob myšlení – jiné v práci a doma, porušování pravidel jako způsob života v komunistickém režimu a získávání prospěchu na základě známostí vytvořily v zemích střední a východní Evropy společenství „elastických lidí“. Po pádu berlínské zdi si pak „elastičtí lidé“ z Východu dokonale porozuměli s „elastickými“ Američany a Evropany.
Příkladem „elastického“ Evropana je bývalý německý kancléř Gerhard Schröder. Ten v září roku 2005 na konci svého funkčního období podepsal smlouvu s ruským monopolním plynovým koncernem Gazprom o vybudování plynovodu po dně Baltického moře. A po odchodu z funkce kancléře se stal předsedou dozorčí rady Rusy kontrolovaného konsorcia Nord Stream, které plynovod buduje. Média sice Schrödera tvrdě kritizovala kvůli střetu zájmů, jenž hraničí s korupcí, ale nepřinutila ho odejít z funkce předsedy dozorčí rady. Jeho chování odpovídá politicko-byznysovým zvykům panujícím v Rusku, na Ukrajině a v Kazachstánu.
Harvardští akademici
Dalším příkladem, který potvrzuje „elastické“ vztahy Východu a Západu, je profesor Harvardovy univerzity a jeden z nejvýznamnějších současných světových ekonomů Andrei Shleifer. Ten díky přátelství s ministrem financí ve vládě Billa Clintona Larrym Summersem a dobrým kontaktům v Rusku – kromě jiných s Anatolijem Čubajsem, který byl autorem ruské privatizace – v devadesátých letech značně ovlivnil program americké pomoci této zemi. V rámci tohoto programu harvardští akademici prováděli různé projekty a univerzitním fondům byl povolen vstup na ruský trh, na kterém výhodně investovaly. Shleifer pak uskutečnil kontrakty, z nichž profitoval jeho soukromý byznys v Rusku. Tuto jeho činnost vyšetřovalo ministerstvo spravedlnosti USA a obžalovalo ho z ní. Shleifer musel nakonec zaplatit pokutu dva miliony dolarů. Nepřišel však ani o akademickou funkci, ani o pověst – po Josephu Stiglitzovi zaujímá druhé místo na žebříčku nejčastěji citovaných akademiků v oblasti ekonomie a byznysu. Harvardští akademici namísto aby Rusko civilizovali, přijali jeho zvyky, díky čemuž vydělali velké peníze.
Wedelová tvrdí, že tradiční analytické pojmy, jako je korupce a střet zájmů, nestačí k pochopení složitých operací „elastických sítí a hráčů“. Jejich touha po moci a vlivu (nejen po penězích) činí označení korupce obtížně použitelným. Navíc „shodu zájmů“ – obratnost, s níž mohou plynule přecházet od jedné profesní identity ke druhé, a maximální dvojznačnost a zapírání, je-li to nutné – nelze jednoznačně považovat za jejich střet.
Outsourcing a neokonzervativci
Wedelová kromě toho zkoumá růst outsourcingu funkcí americké vlády soukromým subjektům a vliv neokonzervativců na zahraniční politiku USA, jež vedla k invazi do Iráku. Například předsedy výboru poradců za vlády prezidenta George Bushe mladšího Richarda Perla, náměstka ministra obrany za stejného prezidenta Paula Wolfowitze či náměstka pro politiku na tomtéž ministerstvu Douglase Feitha. Dle Wedelové se americká federální vláda navzdory neoliberální rétorice, že je třeba ji zmenšit, v posledních dvaceti letech ve skutečnosti neustále zvětšovala. A to i když mnoho svých životně důležitých funkcí předala soukromým hráčům pracujícím kupříkladu pro think tanky či poradenské společnosti.
Výsledkem je, že „soukromí hráči získávají příležitosti k provádění vládních a politických rozhodnutí, aniž by se na nich vláda významně podílela. Privatizují si politiku mimo dosah tradičních kontrolních mechanismů, ať už kvůli zisku nebo z důvodu prosazení vlastních plánů.“ Neokonzervativci si také přizpůsobili byrokratický aparát, privatizovali informace, odmítli odpovědnost a zaujali dvojznačné profesní role, aby prosadili své zahraničněpolitické plány na Blízkém východě.
Nový pohled
Demokratický kapitalismu prochází vážnou krizí, jejíž jednou z příčin jsou neprůhledné vztahy státu a trhu. Kapitalismus tuto krizi překoná. Jak bude vypadat, však předvídat nelze. Na otázku, jak dostat americkou vládu z područí stínové elity, Wedelová odpovídá, že prvním krokem je pochopit její fungování: „Nestačí pouze zmapovat činnosti stínové elity, především je třeba popsat, jak fungují.“ Je třeba se nově zamyslet nad tím, co se děje ve jménu běžných občanů a za jejich peníze, a patřičně na to zareagovat.
SHADOW ELITE: HOW THE WORLD’S NEW POWER BROKERS UNDERMINE DEMOCRACY, GOVERNMENT, AND THE FREE MARKET
(Stínová elita. Jak noví světoví zprostředkovatelé moci poškozují demokracii, vládu a volný trh)
AUTOR
Janine R. Wedelová
VYDAL
Basic Books New York 2009
ROZSAH
284 stran
