Skryté trhliny v teorii her

Lidé se často chovají iracionálně

Z kandidátů na letošního Oscara za nejlepší mužský herecký výkon je pro ekonomy bezpochyby favoritem Russell Crowe. Ve filmu Čistá duše ztvárnil postavu Johna F. Nashe, vynikajícího matematika, který se za svůj přínos k teorii her stal v roce 1994 jedním z nositelů Nobelovy ceny za ekonomii. Jeho převratná teorie popisuje strategii, podle níž by lidé měli postupovat, když chtějí dosáhnout maximálního užitku. K jeho dosažení je třeba zvážit postupy, jimiž se s největší pravděpodobností budou řídit ostatní. Možnosti aplikace teorie her jsou široké - od tvorby antimonopolní legislativy až po dražby licencí na bezdrátové telekomunikační služby.
Teorie má bohužel svou Achillovu patu. Lidé totiž ne vždy dělají to, co jim teorie velí. Pro některé teoretiky je tento nedostatek zanedbatelný. Avšak nedávno zveřejněná studie skupiny ekonomů z University of Virginia prokázala, že jsou běžné případy, kdy se jedinci chovají - alespoň podle měřítek teorie her - iracionálně. Studie Jacoba K. Goerea a Charlese A. Holta vychází z deseti experimentů provedených za účasti studentů virginské univerzity, kteří byli s teorií her obeznámeni. Výsledky otisklo prosincové číslo časopisu The American Economic Review.
Při experimentu nazvaném „dilema cestovatele“ měl každý z dvojice studentů vybrat číslo z dané množiny. Oba měli posléze získat peněžní odměnu odpovídající nižší z vybraných hodnot - dejme tomu 150 dolarů. Pro oba tedy bylo optimální volit vysoká čísla. Současně však platilo i další, protichůdné pravidlo: student, který vybral vyšší číslo, přišel za trest o pět dolarů. Volba se neopakovala, aby si studenti nemohli osvojit princip spolupráce. Podle Nashovy teorie by měl každý ze studentů mířit o něco níže než soupeř, aby se vyhnul pětidolarové pokutě. Oba by pak nutně museli zvolit nejnižší nabízené číslo. Ve skutečnosti se však - k užitku všech zúčastněných - většina studentů rozhodla pro nejvyšší možnou hodnotu. Vzhledem k tomu, že postih za její zvolení nebyl nijak drastický, nikdo se nesnažil jít „až na samé dno“.
Jiný experiment měl prověřit Nashovu hypotézu, že by účastníci hry měli v některých případech uplatňovat takzvané kombinované strategie. Čili nejednat stereotypně, a nutit tak ostatní účastníky, aby museli neustále odhadovat jejich chování. Vědci však v experimentu zjistili, že studenti se takřka vždy rozhodovali pro alternativu, která jim měla přinést maximum. Předvídatelnost jejich voleb byla osudná: protivníci správně předpokládali jejich chování a činili taková protiopatření, aby je o maximální užitek připravili.
Holt říká, že studie má „šokovat teoretiky a přinutit je, aby brali v úvahu situace, v nichž teorie her selhává“. Bez aplikace poznatků behaviorální ekonomie a dalších disciplín se totiž mohou s čistou teorií ocitnout na dokonale tenkém ledě.

Za vším hledejte tým Klíčem k úspěchu v NBA je stabilní sestava

Firmy si většinou při zvýšené fluktuaci pracovníků zoufají. Naproti tomu profesionální sportovní kluby v poslední době své soupisky překopávají čím dál častěji. V naději, že zvýší svou úspěšnost. Avšak přinejmenším v profesionálním basketbalu se taková strategie nemusí vyplatit. Dokládá to studie zveřejněná v odborném časopise Academy of Management Journal.
Shawn L. Berman ze Santa Clara University, Jonathan Down z Oregon State University a Charles Hill z University of Washington v ní porovnávají výsledky 23 týmů Národní basketbalové asociace v letech 1980 až 1994 s množstvím „týmových zkušeností” získaných členy mužstev. Týmové zkušenosti mužstva měří autoři tak, že berou v úvahu celkovou dobu působení jednotlivých hráčů v klubu a počet odehraných minut. Po zohlednění dalších faktorů, které ovlivňují celkovou výkonnost (jako je například kvalita hráče a jeho věk), dospěli k závěru, že mužstva s nízkou fluktuací zpravidla v dalším období výrazně zlepšují své skóre vítězství a proher. Studie se přitom nezaměřovala pouze na dobré kluby, u kterých lze předpokládat, že dokud se jim daří, tak své hráče nevymění. Výzkum ukázal, že zlepšení nastává i u slabších týmů, které i přes špatné výsledky zůstanou pohromadě. Mužstva, která v jedné sezoně spíše prohrávala, vyhrála další rok v průměru o 5,7 zápasu více, pokud jim vzrostl objem týmových zkušeností. Když se klub rozhodl sestavu obměnit, zlepšil se průměrně o pouhých 1,2 zápasu. Jinými slovy, mužstva, která zůstala v původní sestavě, hrála mnohem lépe.
Gene Koretz, Businessweek

Rostoucí dluh strýčka Sama
Koncem roku 2006 by mohl dosáhnout 5,8 bilionů dolarů

Jak dlouho ještě budou moci Spojené státy hromadit gigantické deficity běžného účtu? Největší dlužník světa se do dluhů propadá každým dnem hlouběji. Ekonomové ze společnosti Goldman, Sachs & Co. předpovídají, že se koncem roku 2006 čistý dluh Spojených států přiblíží částce 5,8 bilionů dolarů. To by v daném roce představovalo asi 46 procent dosaženého hrubého domácího produktu. Naproti tomu ještě v roce 1997 činil čistý dluh USA pouhých třináct procent HDP (viz graf).
Minulý měsíc vydala firma Goldman, Sachs & Co. zprávu, ve které ředitel výzkumu světové ekonomiky Jim O’Neill vypočítal, že by se americký export musel zvýšit o třicet procent, aby došlo ke snížení deficitu běžného účtu (tedy všeobecného měřítka obchodu se zbožím a službami a příjmů z investic) na polovinu. Třicetiprocentní nárůst vývozu by ovšem znamenal pořádný nápor. O’Neill totiž spočetl, že pokud by se ho mělo dosáhnout výlučně pomocí výhodnějších devizových kursů, musel by americký dolar devalvovat oproti ostatním měnám o celých 43 procent. Další alternativou, která by srazila deficit běžného účtu na polovinu, je nárůst zahraniční poptávky o 23 procent, uvádí O’Neill.
Goldman, Sachs & Co. si dělá starosti o americký obchodní deficit už od roku 1999, kdy jej v jednom titulku charakterizoval jako „Neudržitelný!” Byl to však předčasný poplach. Tenkrát bylo břímě dluhu ještě únosné. Výdaje Spojených států v podstatě finacovaly zahraniční subjekty, které nakupovaly americké akcie a byly zdrojem přímých investic. Ve Spojených státech stavěly například továrny. Ovšem v roce 2001 se cizinci přeorientovali na obligace, které pro USA znamenají větší zátěž, protože vyžadují výplatu úroků. V minulém roce pokryl čistý zahraniční nákup dluhopisů s výjimkou státních pokladničních poukázek 97 procent deficitu běžného účtu USA. O’Neill závěrem soudí, že „je obtížné přistupovat k vyhlídkám amerického dolaru jinak než obezřetně.”
Peter Coy, Businessweek

Překlad: Barbora Vrbová, Ivo Večeřa, Naďa Randová,
Copyrighted 2002 by The McGraw-Hill Companies, Inc BusinessWeek