Skrytý svět zvláštních výdajů

Pátrání BusinessWeeku odhalilo, jak se společnostem vyplácejí peníze za lobbisty

V březnu 2004, nedlouho poté, co americké námořnictvo odeslalo oficiální žádost na další fiskální rok týkající se rozpočtu, tehdejší velitel námořních operací, admirál Vernon E. Clark, pokračoval v „nákupech“. Výdajová omezení přinutila námořnictvo škrtnout mnohé z toho, na co mělo zálusk, včetně nejnovějšího tryskového letounu Gulfstream. Proto Clark, jeden z nejvyšších důstojníků námořnictva, podepsal další, ale neformální rozpočtovou žádost, která obsahovala mnoho projektů, jež se do té oficiální nevešly. Tento seznam začal brzy kolovat mezi lobbisty zbrojního průmyslu včetně těch, kteří pracovali pro společnost Gulfstream Aerospace a její mateřskou společnost General Dynamics. Lobbisté rozhodili v Kongresu sítě a za čtyři měsíce, v době schvalování rozpočtu na armádu na rok 2005, námořnictvo Gulfstream získalo. Díky finanční podpoře známé jako zvláštní výdaj.
Námořnictvo nebylo jediné, kdo měl prospěch ze zákulisních jednání. Zvláštní výdaj měl hodnotu 53 milionů dolarů (cena za Gulfstream) a byl jedním z devětadvaceti, jejichž celková částka dosáhla 169 milionů dolarů, které byly společnosti General Dynamics nebo jejím dodavatelům přiděleny v tomto kalendářním roce. To se vyplatí, vezmeme-li v úvahu, že společnost vynaložila v roce 2004 na lobbování pouze 5,7 milionu dolarů. Řečeno jinak, každý dolar zaplacený lobbistům umožnil získat od státu téměř dalších třicet.
Jednou z velkých washingtonských záhad je, kolik peněz společnosti konkrétně vydělají díky snahám lobbistů v Kapitolu. Pravdou je, že společnosti musejí prozradit, kolik utratí za najaté lidi nebo za státní zaměstnance, kteří prosazují jejich zájmy ve vládě a v Kongresu, a že počet lobbistů se výrazně zvýšil. Což přinejmenším vypovídá o názoru jejich klientů, že se vyplatí. Nikdo kromě lobbistických firem a korporátních správních rad však neví, kolik všichni tito lobbisté skutečně vynášejí.
Díky odhalením, vyvolaným nedávnými skandály, které se týkaly kongresových zvláštních výdajů - a především těch, jež kongresmani prosadili do zákonů proto, aby poskytli peníze protežovaným společnostem a organizacím -, je však nyní poprvé možné nahlédnout i do těch nejtemnějších koutů světa lobbování. Aby to BusinessWeek mohl učinit, spojil se se společností Columbia Books, washingtonským vydavatelem seznamů lobbistických a obchodních sdružení a provozovatelem internetové stránky s údaji o lobbistech. Společně pak prozkoumaly téměř dva tisíce zvláštních výdajů, které společnosti získaly ve fiskálním roce 2005 - tedy v jediném roce, pro nějž vláda uvolnila všechny údaje. Poté porovnaly celkovou částku zvláštních výdajů, které společností získaly, s finančním objemem, jejž utratily za lobování v předchozím roce.
Výsledky vedou k jasnému závěru. Průměrně společnosti získaly na zvláštních výdajích téměř 28 dolarů za každý, který vynaložily na lobování. Ty v čele si vedly mnohem lépe, než byl průměr. Přes 20 společností získalo sto a více dolarů za každý vynaložený. Ať už to poměřujeme jakkoli, je to skvělý výsledek. Podle společnosti Standard & Poor’s a jejího akciového indexu 500 získaly společnosti v roce 2006 17,52 dolaru za každý kapitálově vynaložený. Nebo se podívejme na výsledky přímého marketingu, při němž mimořádně úspěšná kampaň vynáší pět dolarů na jeden vydaný. „Kdyby hlavní americké společnosti dokázaly pracovat se ziskem 28 ku jedné, jásaly by,“ říká Steve Zammarchi, prezident a generální ředitel společnosti Wunderman New York, která se zabývá prodejem a marketingem.
Samozřejmě že ne všechny společnosti jsou v tomto procesu úspěšné. Některé končí bez jakékoli zakázky přidělované díky zvláštnímu výdaji, a to i navzdory intenzivnímu lobbování. Některé naopak obdrží zakázky, přestože v daném roce nezaplatily za lobbování vůbec nic. Dokud však společnosti nemusejí zveřejňovat, kolik z jejich finanční částky na lobbování jde na zvláštní výdaje a jaká suma na běžné, nelze se dozvědět přesné rozložení jejich výdajů. Mnoho firem také lobuje za politické změny, daňové úlevy nebo za peníze na projekty v běžném rozpočtu. To vše může společnostem vynést přes několik set milionů dolarů. Takže pro mnoho společnosti, zejména pro ty ze zbrojního průmyslu, které jsou velmi závislé na vládních zakázkách, je pravděpodobná návratnost jejich lobbistických dolarů mnohem vyšší, než uvádíme.
Přestože je hodnocení lobbování za účelem zvláštních výdajů nepřesné, je zřejmé i to, že tato činnost je velmi výnosná. Podívejme se, kdo získal z procesu zvláštních výdajů nejvíce. Kdybychom měřili jen hodnotu v dolarech, stal by se zbrojní průmysl jasným vítězem. V roce 2005 tvořili většinu z padesáti nejčastějších příjemců armádní dodavatelé, například Raytheon nebo Lockheed Martin. Několik společností z této padesátky, nikoli však zbrojních, například Cummins a Caterpillar, však získalo zvláštní výdaje na prodej nákladních vozů nebo jiného vybavení pro armádu. Vzácnou výjimku ze zakázek pro armádu tvoří společnost Alaska Railroad, která dostala 43 milionů dolarů na financování všeho možného, od vývoje dopravních zařízení ve městě Anchorage až po běžné opravy železnic. A to díky pěti zvláštním výdajům, o které se zasadili senátor Ted Stevens (republikán za Aljašku) a dva další kongresmani z tohoto státu.
V mnoha případech získaly společnosti i přes deset zakázek v režimu zvláštních výdajů na základě různých výdajových zákonů. V roce 2005 Boeing získal celkově 456 milionů dolarů, čímž se stal největším příjemcem zvláštních výdajů. A to díky 29 zvláštním výdajům k nákupu všeho možného - od raketových technologií až po vrtulníky. V předchozím roce utratil vesmírný gigant 8,5 milionu dolarů za lobbování. Což mu jen na zvláštních výdajích vyneslo 54 dolarů za každý vynaložený na lobbování. Boeing nezveřejňuje, kolik vydá na podporu zvláštních výdajů ve srovnání s jinými projekty, které uzavírá s federální vládou. Zvláštní výdaje tvořily jen malou část z 28 miliard dolarů, které v roce 2005 společnost získala z federálních zakázek.
Boeing stejně jako mnoho dalších společností, které dostávají peníze ze zvláštních výdajů, odmítl odpovědět na otázku, jak je získal a jakou roli hrálo lobbování. Společnosti o tom hovoří pouze obecně a brání své výhody jako legitimní kongresové příspěvky na potřebné projekty, které byrokratický aparát přehlédl. Tento argument začalo časem v Kapitolu podporovat stále více zákonodárců. V roce 1987 se prezident Ronald Reagan proslavil vetováním návrhu zákona o dálnicích, protože obsahoval 157 zvláštních výdajů v hodnotě téměř miliardy dolarů. V roce 2006 však Kongres odsouhlasil neuvěřitelných třináct tisíc zvláštních výdajů v celkové hodnotě 67 miliard dolarů.
Kritici tvrdí, že Kongres utrácí všechny tyto peníze ze špatných důvodů. Za normálního rozpočtového procesu se federální agentury a ministerstva řídí značně složitou procedurou, jež rozhoduje o projektech, které získají finanční podporu, a smlouvy jsou obecně podepisovány až po soutěži. U zvláštních výdajů se to stává jen výjimečně. Kongresmani mají mnoho možností, jak nasměrovat podporu k jim zvoleným projektům a ke konkrétní společnosti nebo organizaci, aniž by brali ohled na konkurenční nabídky. Keith Ashdown, hlavní vyšetřovatel nezávislé skupiny Daňoví poplatníci za zdravý rozum, říká: „Na těchto projektech se podílejí spíše politika a pracovní místa než skutečné potřeby.“

Růst skandálů.

Smutnou historii zvláštních výdajů charakterizuje dlouhý seznam jejich zneužívání. Kongresoví vůdci je používají k nákupu hlasů na podporu jiných zákonů, jsou posílány politickým sponzorům a otevřeně se jimi uplácí. A takové případy se množí. Poslední je ze 30. července, kdy FBI provedla domovní prohlídku u senátora Stevense v rámci vyšetřování potenciální korupce spojené se zvláštními výdaji. Senátor Stevens nebyl z ničeho obviněn a nechce se k věci vyjadřovat, dokud vyšetřování neskončí. Kongres kvůli nedávným skandálům spojeným se zvláštními výdaji odhlasoval na začátku srpna změnu zákona, která se zaměřuje na snížení možností zneužívání tím, že otvírá přísně utajovaný proces. Bude-li tato snaha úspěšná, se ukáže až na konci roku.
Jedním z důkazů bude, jestliže zbrojní průmysl přestane získávat tak velké finanční podpory ze zvláštních výdajů. Pro příklad uveďme, jak Gulfstream Aerospace obdržel objednávku na nejmodernější tryskové letadlo v roce 2005. Poté, co admirál Clark ukončil jednání s federálními zaměstnanci o oficiálním ročním rozpočtu námořnictva, rozeslal dopis klíčovým kongresovým vůdcům, známý jako „seznam nepodpořených požadavků“. Námořnictvo však není jediné, kdo se takto chová. Pozemní vojsko i ostatní složky armády nechaly potichu kolovat podobné seznamy, v nichž žádají o další finanční podporu poté, co schválily své oficiální rozpočty.

Všichni mají prospěch.

Vezměme tyto seznamy jako soupisy podstatných přání jednotlivých armádních služeb, které je vydávají, aby získaly všechno, co chtějí. Tedy i to, co si v rámci financí získaných pro konkrétní rok ze státního rozpočtu nemohou dovolit. Lobbisté tyto seznamy následně propojí s produkty svých klientů a pak začnou spolupracovat s firmami na ovlivňování zákonodárců ze států, kde se zboží bude vyrábět. Zákonodárci, kteří chtějí získat zásluhy za vytváření pracovních míst, se pak rádi zasadí za schválení zvláštních výdajů. V roce 2005 obsahoval Clarkův seznam 61 položek, včetně žádosti o C-37. Což je vojenské označení tryskového letounu Gulfstream G550 - tedy stejného letadla, které v civilním dopravě používají generální ředitelé k letům po celém světě. Clarkův seznam začal kolovat mezi lobbisty zbrojního průmyslu včetně těch, kteří pracovali pro společnosti Gulfstream Aerospace a General Dynamics. Tito lobbisté se brzy začali domlouvat s námořnictvem, jehož představitelé uvedli, že potřebují letadlo pro pacifickou flotilu, neboť její důstojníci létají na velké vzdálenosti, říká osoba obeznámená se situací. Všichni lobbisté General Dynamics - dva najatí lidé a několik zaměstnanců - začali zpracovávat Kongres, aby se pokusil získat zvláštní výdaje na letadlo. Začali kongresmany z Georgie, protože letouny Gulfstream se vyrábějí v tomto státě. Taktika zafungovala. Konečný rozpočet v tomto roce obsahoval i zvláštní výdaj v hodnotě 53 milionů dolarů na financování letadla. Saxby Chambliss (republikán z Georgie) se zasloužil o prosazení tohoto zvláštního výdaje jako jednoho z celkové částky „147 milionů dolarů na nové projekty v Georgii, které pomohou našim jednotkám zvítězit ve válce s terorismem“. Chamblissova mluvčí říká, že senátor je hrdý na svou práci, jelikož státu přinesl nová pracovní místa. Gulfstream tlumočil své přání General Dynamics, kde lobbista Kendell Pease, bývalý kontraadmirál, prohlásil, že tento zvláštní výdaj má pro námořnictvo smysl, neboť G550 vyhovuje jeho požadavkům na letoun na dlouhé vzdálenosti.
Zcela nový letoun C-37 se však nikdy v Pacifiku neobjevil. Po převzetí letadla, které mělo i speciální kyslíkový systém na udržování normální atmosféry, aby pasažéři byli po celou dobu dálkových letů svěží a bdělí, se námořnictvo rozhodlo umístit letoun na leteckou základnu Andrews u Washingtonu, aby jej mohli používat dva jeho vysocí představitelé: ministr námořnictva a velitel námořních operací - tedy stejný úřad, který o zvláštní výdaj jako první požádal. Po sdělení, že námořnictvo letadlo do Pacifiku nevyslalo, se lobbista Pease pousmál a prohlásil: „Kdo by to byl řekl, že si nové letadlo ponechají.“
Clark odešel v červenci 2005 do výslužby ještě před dodáním letounu Gulfstream. Nyní je ředitelem Raytheonu a odmítl se k věci vyjádřit. Gulfstream získaný na základě zvláštního výdaje nyní používá Clarkův nástupce, admirál Michael Kuklen, a ministr námořnictva Donald C. Winter. Mluvčí námořnictva říká, že tato armádní služba si sice ponechala Gulfstream ve Washingtonu, ale do Pacifiku poslala starší letadlo. Byl to totiž stejný model jako ostatní letadla, která se tam používají, což usnadňuje údržbu.
Velcí armádní dodavatelé na seznamu celkově získaných dolarů převládají, ale i relativně malé společnosti si vedou dobře v porovnání poměru nákladů na lobbování a dolarů získaných systémem zvláštních výdajů. Podle tohoto měřítka je nejúspěšnější společností málo známý armádní dodavatel z Atlanty Scientific Research. Výrobce tajné špionážní technologie utratil v roce 2004 za lobbování 60 tisíc dolarů a ve fiskálním roce 2005 získal devět zvláštních výdajů v hodnotě více než 20 milionů dolarů - kromě jiného na vývoj nezachytitelných vysílaček pro vojáky a na varovný software před ohrožením. Za každý dolar na lobbování se vrátilo ve formě zvláštních výdajů 344 dolarů. David Chapman, viceprezident společnosti pro obchodní rozvoj, říká, že dodávky uspokojily „zásadní armádní potřeby“. A dodává, že v kongresovém procesu zvláštních výdajů „můžete mít dobrý poměr, přestože jste malou společností s žádným velkým počtem dolarů“.
Samozřejmě že pomáhá, když si najmete správného lobbistu. Společnost Scientific Research si najala jen jednoho. V roce 2004 to byla společnost Hurt, Norton & Associates. Tuto firmu vede Robert H. Hurt, dlouhou dobu zaměstnanec Sama Nunna, v minulosti demokratického senátora z Georgie, který býval předsedou výboru Senátu pro ozbrojené síly. Spojení pomáhá zajistit kontakty a přístup, nemluvě o technickém a rozpočtovém know-how sloužícím k prezentaci projektů klientů současným kongresmanům, kteří rozhodují o výdajích na armádu.
Hurt odmítl o své roli v lobbování za zvláštní výdaje veřejně promluvit, ale najmutí takového člověka, bývalého spolupracovníka Kapitolu, ke zpracování starých kolegů je jasnou výhodou. Seznam lobbistů pracujících pro nejúspěšnější společnosti v získávání zvláštních výdajů obsahuje mnoho bývalých poradců, kteří spolupracovali s rozpočtovými kongresovými výbory a i jednoho či dva jeho někdejší členy. Se zvyšujícím se počtem dolarů na Kapitolu se z lobování za zvláštní výdaje stalo výnosné řemeslo. V roce 1998 si podle společnosti Daňoví poplatníci za zdravý rozum najalo lobbisty, kteří se měli zabývat rozpočtovými záležitostmi, 1447 společností, v roce 2006 však tento počet narostl na 4516 jejich klientů.
Není to však jen klientela, která roste. Dnes se na získávání zvláštních výdajů specializuje asi deset firem, přičemž před deseti lety to nebyla v podstatě žádná. Jedna z nich, PMA Group, založená v roce 1989 bývalým zaměstnancem armády zabývajícím se rozpočtem, Paulem Magliochettim, reprezentuje nejméně patnáct z padesáti korporací, které získaly nejvíce zvláštních výdajů za rok 2005, včetně společností Lockheed Martin, General Dynamics a Boeing. Mezi další dobře známé firmy, které si dokážou zajistit federální peníze, patří i Van Scoyoc Associates, Alcalde & Fay a Cassidy & Associates. V tomto tichém výnosném světě mnozí lobbisté tvrdí, že klienty nepropagují, protože ti si je údajně najdou sami. „Lidé, kteří chtějí výsledky, přijdou za mnou,“ říká jeden významný lobbista, „ti chytří poznají, kdo jim přinese prospěch.“
Ukončí nedávná vlna reformního úsilí tyto praktiky? Prezident George W. Bush i předsedkyně Sněmovny reprezentantů Nancy Pelosiová (demokratka za Kalifornii) volají po tom, aby se ve druhé polovině tohoto roku zvláštní výdaje výrazně snížily. Na začátku srpna Kongres schválil velké nové zpřístupňování žádostí o zvláštní výdaje. Také nová internetová databáze by měla médiím a veřejnosti usnadnit sledování peněz. Zdá se, že to skutečně má dopad. Ve srovnání s rekordním počtem 2657 zvláštních výdajů za 11,6 miliardy dolarů v rozpočtu na armádu v roce 2005 se ve fiskálním roce 2008 jejich počet a celková částka na ně výrazně snížily. Dosud neuzavřený rozpočet Sněmovny reprezentantů totiž obsahuje 1337 zvláštních výdajů v hodnotě necelých čtyř miliard dolarů - podle údajů společnosti Daňoví poplatníci za zdravý rozum. Mnoho zvláštních výdajů se přesto tradičně neobjeví v rozpočtu až do posledních dnů vyjednávání o něm, které letos pravděpodobně proběhne koncem podzimu. Některých starých zvyků se lze zbavit jen velmi obtížně. Letos námořnictvo ozdobilo svůj seznam nepodpořených požadavků dvaceti položkami. Jejich hodnota je však 5,6 miliardy dolarů, tedy více než dvojnásobek 2,7 miliardy dolarů žádaných na 61 položek v seznamu pro rok 2005.
Mnoho lobbistů v soukromí předpovídá, že celková částka za zvláštní výdaje jednoho dne přestane být v centru zájmu. „Od zavedení rozpočtů se lidé snaží přijít na to, jak je obejít,“ říká H. Stewart Van Scoyoc, prezident společnosti Van Scoyoc Associates, „mnoho z toho, co v tomto městě děláme, je lidská hra s rozpočty.“
A proč ne? Dvacet osm dolarů získaných na zvláštních výdajích za každý vynaložený na lobbování je skvělý byznys.

Pentagonští hráči Které společnosti získají nejvíce zvláštních výdajů? Mezi dvaceti největšími příjemci převládají firmy, které mají smlouvy s armádou. Příjemci Částka za zvláštní výdaje za rok 2005 (v milionech dolarů)

• BOEING 456

• NORTHROP GRUMMAN 198

• GENERAL DYNAMICS 169

• LOCKHEED MARTIN 167

• RAYTHEON 158

• BAE SYSTEMS 138

• L-3 COMMUNICTIONS 109

• ALLIANT TECHSYSTEMS 100

• SAIC 95

• CONCURRENT TECHNOLOGIES 80

• GENERAL ATOMICS 78

• CUMMINS 63

• TEXTRON 59

• DRS TECHNOLOGIES 51

• ALASKA RAILROAD 44

• MOTOROLA 32

• TREX ENTERPRISES 31

• OSHKOSH TRUCK 31

• ARGON ST 31

• INTERGRAPH 29

Copyrighted 2007 by The McGraw-Hill Companies, Inc BusinessWeek