Las Vegas polité kečupem
Když jsem tam vstoupil, skoro jsem se zděsil. Absence pravidel byla dokonalá, všechno postavili vzhůru nohama, ale zároveň to celé bylo dokonalé a nové. Tato slova pronesl renomovaný britský návrhář Jasper Morison, který považuje výstavu milánské skupiny Memphis v roce 1981 za jeden z nejsilnějších zážitků z mládí. Neuvěřitelně osobitý styl skupiny zapůsobil ve světě designu jako bomba. Cílem skupiny Memphis bylo skutečně překonat již takřka akademickou a obligátní modernitu a trochu si pohrát s pravidly dobrého vkusu.
Chystá se bouře
Skupina Memphis a celá akce by zřejmě nikdy nevznikly bez Ettoreho Sottsasse. Jeho osoba byla rozhodující, z jeho okolí vycházely takřka veškeré snahy skupiny. Sottsass (*1917) již v 70. letech patřil mezi nejvýznamnější osobnosti italského kulturního života. Byl architektem a designérem, ale především estetikem a velkým experimentátorem. Svými články pro magazín Domus po léta výrazně ovlivňoval svět designu a architektury. V mládí se připravoval spíše na dráhu malíře, ale nakonec vyhověl přání svého otce a vystudoval architekturu. To byly ještě jiné časy, v napůl rakouské rodině pocházející z Innsbrucku, která si pečlivě uchovávala vzpomínky na monarchii, bylo skoro nemožné odporovat hlavě rodiny. Tím spíš, že se přestěhovala do Turína dílem i proto, aby chlapec mohl chodit na nejlepší fakultu architektury. V srdci však Ettore zůstal vždycky spíše umělcem. V padesátých letech projel Ameriku, a zatímco jeho žena překládala do italštiny slavné beatníky, například Kerouaca nebo Ginsberga, on se v jedné newyorské kanceláři seznamoval s tamní školou designu.
Návrháři, kteří se soustředili v jeho okruhu, byli už o poznání mladší. Patřili k nim například Michele De Lucchi, Aldo Cibic, abychom jmenovali alespoň některé z tvůrců, ze kterých se později stala slavná jména. V době, kdy se formovala skupina Memphis, jim však bylo sotva přes dvacet.
Ve jménu zaseklé desky
Revoluce v pravidlech a normách, která vzbudila takový ohlas, začala na samém konci 70. let v Sottsassově milánském bytě. Sottsass pozval budoucí členy skupiny k diskusi o představách týkajících se nového stylu. Příležitost jim k tomu poskytl jeden jeho dávný známý, majitel továrny na nábytek, který projevil ochotu netradiční návrhy realizovat. Podle italské spisovatelky Barbary Radice, jedné z účastnic večera, který se protáhl do pozdních nočních hodin, pokřtili svou skupinu nejdříve New Design, avšak jak hodiny plynuly a Sottsassův gramofon se znovu a znovu zasekával uprostřed skladby Memphis Blues od Boba Dylana, nakonec vše přehodnotili. Sottsassův návrh, aby se jmenovali Memphis, se zalíbil i ostatním. Blues, Tennessee a město rokenrolu, a taky Egypt, pradávné sídlo faraonů a domov boha Ptaha. To bylo ono!
O dva měsíce později se skupina rozrostla o dva talentované cizince žijící v Miláně – George Sowdena a Nathalii du Pasquirovou – respektované návrháře společnosti Olivetti, jež v té době prožívala svůj zlatý věk.
Vzniklo přes sto výkresů, nábytek, lampy, keramika. Neexistovala žádná pravidla ani sepsané směrnice, jelikož vkus mladých umělců se v zásadě shodoval. Beztak nechtěli pokračovat v rámci, ze kterého vzešli. Odmítali po dlouhá desetiletí obligátní modernitu, hezký, ale bezduchý nábytek.
Zvolili si novátorské materiály, jako jsou laminované desky, kýčovité formy a živé barvy. Nezalekli se ani dekorace se vzorem leopardí kůže. Vlastně každý, kdo se znenadání ocitl v prezentační místnosti skupiny Memphis, najednou nevěděl, kde se to nachází, jestli v Las Vegas nebo v nějakém levném předměstském bistru zapatlaném kečupem. S radostí experimentovali také s průmyslovými materiály, malovaným sklem, celuloidem nebo pozinkovaným plechem, přičemž na ničem nechyběla silná vrstva malby v zářivých barvách nebo dekorace. Jeden z příslušníků skupiny Matteo Thun tyto roky později popsal jako tréninkovou místnost pro realizaci nových představ a myšlenek.
Počtení v ringu
Jedním z nejdůležitějších výrobků skupiny i Sottsasse samého, dílem, které se později stalo symbolem hnutí Memphis, byla knihovna Carlton. Její ohromující hravá forma a vyzývavé, zářivé barvy představovaly ve světě designu osmdesátých let výpravu na mezní hranici. Memphis měli lidé buď rádi, potom jim provokace nevadila, anebo skupinu rádi neměli, a pak bylo jakékoli hodnocení bezpředmětné. Umístil-li si někdo do bytu kus nábytku z dílny návrhářů z Memphisu, zcela určitě tím narušil dřívější řád a bylo obtížné najít společného jmenovatele s ostatním nábytkem v bytě. Stačí si vybavit společenskou pohovku Masanoriho Umedy, na které se zakládající členové nechali společně vyfotografovat. Polštáře evokovaly měkký boxerský ring, záda si bylo možné opřít o dřevěné příčky imitující provazy a do každého rohu byla umístěna lampa, kdyby se někomu náhodou zachtělo trochu si počíst. Opravdového fanouška skupiny Memphis dodnes poznáte podle toho, že má v bytě Umedův ring.
Snad pouze pohovka Marca Zaniniho nazvaná Dublin je kusem nábytku z dílen Memphisanů, který se snese s čímkoli jiným. Má šmrnc, ale nesnaží se být extrémně originální. To například Sowdenovo křeslo Oberoi už se svým červeným čalouněním a tyrkysovýma nebo žlutýma nohama vzbuzovalo mnohem silnější emoce.
Únava cirkusem
Novátorská intence Memphisu šla ještě o krok dál než inovace předchůdce skupiny, milánského studia Alchimia. (I v něm byl vedle Alessandra Mendiniho jednou z rozhodujících osobností Ettore Sottsass.) Nábytek Memphis sice neopanoval každý byt na zeměkouli, zato dlouhá léta zářil ve všech magazínech světa. Neuplynul rok, aby se v Tokiu či Londýně nekonala výstava neotřelé skupiny. A tak nakonec došlo i na byty? Třeba Karl Lagerfeld, stylista módních domů Dior a Fendi, si tímto nábytkem zařídil svůj byt v Monte Carlu.
Kritici se předháněli ve vymýšlení přívlastků, jako například post modern, post punk, new romantic atd. Až Sottsasse, který vždy rád hledal nové cesty, přestal bavit permanentní cirkus. V roce 1985 ze skupiny vystoupil, načež se pomalu celá rozpadla. Někteří její členové pokračovali vlastní cestou. Matteo Thun je dnes majitelem jedné z nejvyhledávanějších milánských návrhářských a architektonických kanceláří. De Lucchi je úspěšným designérem, zatímco Ettore Sottsass dál vedl své studio Sottsass Associati, kde se konečně zabýval architekturou. Z této dílny pocházejí gigantické projekty jako třeba návrh letiště Malpensa 2000 poblíž Milána. Snad jen s výjimkou Alda Cibice si po bouřlivých letech Memphisu vybrali všichni cestu vážnosti a zdrženlivosti. Také sám Sottsass se publicitě vyhýbal, přestože bez přestání tvrdě pracoval až do své smrti v roce 2007.
„Považuji se za designéra,“ říkával, když už mu táhlo na osmdesát, „a chci navrhovat. Co jiného bych taky sakra asi tak měl dělat, to mám snad radši chodit na ryby?“
