Veřejným tajemstvím je, že zpravodajci jsou zahlceni vlastními problémy
Z Bezpečnostní informační služby (BIS) prý unikly závažné informace ekonomického charakteru, které se dostaly do nepovolaných rukou podnikatelům (o nichž zřejmě měly pojednávat). Mělo jít o jména zpravodajských svazků, respektive operací, a není jisté, zda pouze o ně, nebo jestli se tím naznačuje, že v nepovolaných rukou jsou i informace z těchto svazků. Nadto prý unikly i seznamy agentů BIS v oblasti ekonomiky. Opět není jisté, zda jde o krycí jména agentů, nebo o jejich skutečné identity. Nebylo ani řečeno, zda neutekla dokonce i jména operativců a analytiků BIS, pracujících na těchto operacích.
Média.
Unikly prý však i informace neekonomického charakteru. Takže média soudí, že za únikem nestojí nutně bývalý vedoucí odboru BIS na ochranu ekonomických zájmů státu Martin Uher, protože podle nich neměl ke všem uniklým informacím přístup. Únik informací může prý (alespoň časově) souviset s Uherovým odchodem z BIS (ten se však odehrál asi před čtyřmi lety). Část informací, týkajících se Radovana Krejčíře, snad měla skončit u novináře Dalibora Bártka, který jeho případ delší dobu sleduje. Podle médií BIS informace postrádá tři a pátrá po nich dva roky. Mluvčí BIS řekl, že jim žádné informace nechybějí a že ty, co mají, jsou pod kontrolou.
Proval do médií byl prý zapříčiněn incidentem starým dva či tři týdny, kdy si bývalý ředitel rozvědky Karel Randák s novinářem Bártkem na Smíchově všimli kohosi „nápadně nenápadného“, z něhož se vyklubal sledovač z BIS. Randák si chtěl stěžovat, ale neměl komu, nikdo se s ním nebavil. Tak stížnost podal cestou svého nástupce na rozvědce, který ji předal řediteli BIS Jiřímu Langovi - a ten si raději hned domluvil termín svého slyšení před sněmovním kontrolním orgánem. Premiéra Mirka Topolánka údajně Lang o šetření úniku informací informoval již počátkem roku - a naznačil prý dokonce ochotu rezignovat.
Reakce.
Média se radují, protože neschopnost (inkontinence) tajné služby udržet svá data je vždy vděčné téma. Politici jsou víceméně ticho jak pěny (jak milé!), poslanci čekají, až se setkají s ředitelem Langem. Mediální zájem mezitím zdánlivě opadl a teď vyčkávají všichni, neboť tuší, že ve zpravodajských záležitostech je nejsnadnější věcí na světě být rychle za pitomce. Možná však zde hrají konečně svou roli i pracně získané zkušenosti velící k opatrnosti. Mnoha lidem vrtá hlavou, proč se tato stará šlichta dostává na světlo boží zrovna teď. U zveřejnění této informace se nedá vyloučit jisté subjektivní načasování, což by však v případě Sabiny Slonkové a v tu dobu volně pobíhajícího Karla Srby bylo docela pochopitelné.
Adieu?
Reakcí zahraničí se zatím nikdo nezabývá, na to je brzy. Nicméně první ohlasy bude vědět ředitel Lang, který dal přednost zahraniční služební cestě před informováním poslaneckého kontrolního orgánu. Doufejme, že se ho poslanci zeptají, zda ta cesta nebyla zbytečná - jestli se s ním vůbec kdo chtěl bavit o utajovaných věcech.
První varianta.
Možná jde jen o načasovanou aférku, která má však reálný základ, jak naznačují indicie ze zpravodajského i podnikatelského prostředí. Informace ale do podnikatelského prostředí unikaly vždy, písemně, digitálně, ústně - každopádně však v hlavách operativců, odcházejících do civilu pracovat (shodou okolností) do firem, které předtím rozpracovávali. Zákon to nezakazuje, pachuť nikdo nesmyje. V takovém případě jde o (bohužel) standardní průsak informací ze služby. Tristní je vyjádření Jiřího Růžka a Stanislava Devátého, že se prý v době jejich ředitelování na BIS žádným šetřením úniku informací nezabývali. Omyl. Zabývali, až se z nich kouřilo - ale odmítají to přiznat. Chtějí vypadat, jak byli dobří - že něco takového za nich prostě nebylo možné. Bude nutno se jich zeptat jinak: To jste se, páni ředitelé, opravdu nezabývali úniky informací z vámi řízené služby? To by teprve byla tragédie!
Z průsaku povodeň.
Existuje ještě hrůzná podvarianta: Vše se děje jako normálně, pouze v extrémním rozsahu. Jinak řečeno, informace mohou prosakovat v malém množství vinou odcházejících jednotlivců. Tyto drobné čůrky, jimiž tečou informace, jsou při běžné fluktuaci nepříjemné, ale zvládnutelné. Po reorganizaci BIS v roce 2002 však odešlo v krátké době zhruba dvacet procent příslušníků BIS, tedy každý pátý! Tak se z běžného průsaku mohla stát povodeň - a je velmi pravděpodobné, že dnešní skandál má příčiny právě v Růžkově věcně nesmyslné a manažersky nezvládnuté reorganizaci.
Druhá varianta.
Mohlo by jít o pořádný skandál, kdyby se ukázalo, že šlo o únik ucelené sady zpravodajských informací. Vábení hromad peněz z „podnikatelského“ prostředí je omamné. Ostatně, kdyby tomu zpravodajci podlehli, pouze by následovali politiky. Vzorů jiného chování se jim od politické reprezentace tohoto státu zoufale nedostává. Takže by nebylo čemu se divit. V případě jakkoli rozsáhlého úniku je nutné prošetřit ono údajné časové rozpětí, že informace unikly před čtyřmi roky, BIS na to přišla zhruba rok poté a další rok jí trvalo, než se rozkývala k akci. Přitom by však bezprostředně po zjištění hrubého rozsahu uniklých informací měl být bezpečně určitelný nejužší okruh podezřelých osob, stejně jako přibližný okruh lidí únikem ohrožených. To vše ovšem v případě, že se v BIS dodržují pravidla personální, administrativní, fyzické, objektové a počítačové bezpečnosti. Možná je celý skandál pouze výsledkem skutečnosti, že si BIS provádí bezpečnostní prověrky svépomocí, což jest cesta do pekel. Z prestižních zpravodajských komunit jsou známy prověřené modely křížového provádění bezpečnostních prověrek zpravodajskými službami navzájem. A ještě glosa ke „sledování novináře“ v rámci vyšetřování úniku chráněných informací. Žádný novinář není nad zákonem, nemá imunitu ani oprávnění manipulovat s utajovanými informacemi. Jako každý občan si může stěžovat na postup tajné služby. Nebude-li mít kontrolní orgán dostatečný přístup k materiálům tajné služby, musí případ prošetřit ve své exekutivní zodpovědnosti premiér.
Třetí varianta.
„Aktivní opatření“ je zpravodajský termín pro blamáž, neboli pokus zavěsit někomu nepozorovaně hejla na nos tak, aby mu ještě slušel. Jde-li totiž o tak starý únik informací, pak by bylo zcela nesmyslné vynakládat takové úsilí na jejich získání zpět - nebo co by vlastně BIS takovou dobu poté chtěla vlastně v terénu šetřit? Z praxe je známo, že mnozí zločinci jsou velkodušnější než politici. Překazil-li nějaký „bison“ někomu před čtyřmi a více lety podezřelý kšeft, těžko si představit, že by onen „ožulený“ grázl vynakládal v současnosti nějaké zajímavé obnosy za to, aby se dozvěděl, kdo to tehdy byl (nebo ještě větší obnosy za jeho pozdní ztrestání). U politiků by to představitelné bylo - čím neschopnější, tím mstivější. Lumpové se chovají logičtěji: Spíše by měli zájem onoho zcivilněného šikovného zpravodajce či policajta najmout pro sebe.
Politické důvody.
Mohlo tedy jít o sledování Randáka z politických důvodů, protože ředitel Lang třeba takto (marně, ale přece jen) bojuje o své přežití. Neměl by mít nárok - diktum zákonitostí zpravodajského managementu je ve vyspělých státech jasné: Po čtyřech letech z hrušky dolů. Doživotně mohl dělat náčelníka kdysi, ale to měl zůstat u skautů. Když byl pak jmenován ředitelem BIS, pěly se na něho jako na skauta tirády. Sloužící zpravodajci však smutně glosovali ztěžklé disidentské myšlení, neschopné u leckoho postřehnout se změnou režimu se měnící charakter. Ostatně, v původním Langově odboru je zakonzervováno nebývalé množství starých kádrů. Ti kdysi předpokládali, že předají své zkušenosti a ve vší slušnosti půjdou. Zůstali tam však dodnes - zřejmě proto, aby svých všestranných zkušeností využili k prošlapání cestičky svému protežé až na post nejvyšší. Proto mohlo dojít i k situaci, kdy se Lang snažil zavděčit nové vládní garnituře a vědět o Randákovi vše. Randák však jeho sledovačku „odkopal“ a měl by nastat mazec. Kontrolní orgán sněmovny však nechá Langa pláchnout do ciziny, aby měl dost času cizelovat „legendu“ o zlotřilém Randákovi, kšeftujícím s Bártkem a tajnými informacemi (nebo naopak). Na zbourání této legendy však nebude třeba moc: V dostatečném množství na správných místech položená kouzelná otázka „a proč?“ by měla poslancům stačit. Budou-li ovšem chtít.
Oprávněná zdrženlivost.
V souvislosti s pojednáním o kvalitě parlamentní kontrolní činnosti se nabízí ještě vysvětlení, proč - v případě skutečně skandálního úniku informací - ředitel Lang neinformoval parlamentní kontrolní orgán. Možná proto, že si vzpomněl na poslaneckou inkontinenci v případě Kubicovy zprávy - a má velmi objektivní, věrohodnou a respektovatelnou výmluvu. Chtěl-li co vyšetřit, aby ochránil zdraví a životy svých podřízených příslušníků, dal pochopitelně přednost této zákonem mu uložené povinnosti, a o své případné újmě inkontinentní poslance prostě neinformoval.
Systémové předpoklady.
Zde bude dobré si krátce zrekapitulovat, jak se BIS vlastně dostala tam, kde teď je. Služba se nenarodila se šťastným znamením a doprovázela ji kromobyčejná nepřízeň mocných. Po úvodních experimentech a různém fackování počátkem devadesátých let pak v jejich průběhu živořila v nelibosti premiéra Václava Klause, který opakovaně prohlašoval, že zpravodajské služby nemá z osobních a historických důvodů rád. V tomto, téměř nepřátelském prostředí se ministrovi bez portfeje Pavlu Bratinkovi dařilo více kultivovat vztahy se zahraničními zpravodajci než bojovat s větrnými mlýny doma. V mezidobí, před příchodem opozice do vlády, stačil ještě ministr Vladimír Mlynář pověřit BIS šetřením kolem prasečáku v Letech. Poté se zase snažil ministr Jaroslav Bašta pokračovat ve snaze svého předchůdce Bratinky zkultivovat zpravodajskou komunitu. Po jeho odchodu nastalo ještě temnější období (zpravodajci, nevěšte se zatím, asi bude ještě hůř). Na zpravodajské služby dohlíželi různí kariérní dorostenci a ministři práce. Teď se zase protočila pozice s opozicí a experimenty pokračují. Stabilizace je v nedohlednu.
Rizikový faktor.
Kritickou dobou pro BIS byla zřejmě její reorganizace v roce 2002. Zde se projevila největší slabina nové kontrarozvědky: Katastrofální úroveň personální práce, která je ve zpravodajské branži alfou a omegou úspěchu. Ředitelé BIS (s výjimkou Štefana Bačinského, ředitele Federální bezpečnostní informační služby) nic nevědí například o zásadě „přátelského odchodu“, ale jsou mistry v opaku. Lidé pak odcházejí ze služby často téměř na „druhou stranu“ zákona - nejen ze vzteku, ale i z faktického nedostatku pracovního uplatnění. Z tajné služby je „organizačními“ důvody nebo dokonce ještě různými podrazy vyhodili - a pak jim i v civilu „mydlí schody“. Tito lidé nemají nejmenší důvod k loajalitě ke službě. Naopak, odcházejí velmi „motivováni“, ale nepřátelsky. Toto je obrovský rizikový faktor. Ve službě se nepěstuje systémová oponentura, převládá stádové myšlení (group thinking), na vysoké posty se dostávají neumětelové, kteří jsou pak z vděčnosti ke všemu odhodlaní. Stalinistická personální politika se tomu říká. V ní nejlépe přežívají ti, kteří myslí jen jak využít služební auto a zvláštní finanční prostředky ve svůj prospěch. Jak říká enigmaticky ředitel Lang: Doba ještě nenazrála, ale patnáctého je každý měsíc.
