SKUTEK UTEK

Mnoho nových zákonů, většinou pokažených

Schválení ekologické aktivity v přibližovacím dokumentu k Evropské unii 30. června 2001 vytváří dojem, že jsme se v právě uplývajícím roce přiblížili k evropským standardům. To je ovšem hluboký omyl. Jako vzorní žáci jsme plnili formální věci, zatímco skutek utek. Dokonce opouštíme již dříve dosažené pozice. Ještě nedávno jsme na záchranu životního prostředí vynakládali 2,5 procenta HDP, v poslední době pouhé 1,04 procenta. Přestože Zemanův kabinet ve svém programovém prohlášení například sliboval „energetickou koncepci orientovanou na snižování energetické náročnosti“, neustále přitahuje šroub a proti duchu svého hesla naopak snižuje podporu takzvaných čistých energií. Podle dlouhodobého programu, schváleného Tošovského vládou, bychom na podporu úspor energie a obnovitelných zdrojů měli v příštím roce vynaložit 2,5 miliardy, z toho 1,5 miliardy by mělo přímo pocházet ze státního rozpočtu. Skutečnost je ale krutá: vláda letos schválila ubohých 90 milionů. Není divu, že se nám Evropská unie hospodářsky stále vzdaluje, když na vytvoření jednotky HDP spotřebuje polovinu energie než podniky v České republice. Při posuzování přibližovacího procesu k EU došla k podobně znepokojivému závěru i společná studie společnosti Gabal, Analysis & Consulting s Ústavem pro ekopolitiku: „Oč blíže má naše země k EU, o to překvapivější je neuspokojivý charakter příprav, který se omezuje jen na přijímání zákonů, budování institucí a uzavírání kapitol v jednání mezi Prahou a Bruselem, zatímco skutečná modernizace země a orientace našeho vývoje na kvalitu životních podmínek v ČR stojí na vedlejší koleji.“ Legislativní kouzelníci.
Jedna přes druhou se v Parlamentu schvalují zákonné normy. Mnohé po dlouhých letech příprav byly nakonec ušity horkou jehlou, jen abychom si mohli v seznamu uložených „evropských domácích úkolů“ odfajfkovat další řádek. Poslanecká lidově umělecká tvořivost přitom nezná mezí. Nejviditelněji propukla při přípravě mysliveckého zákona. Ministerstvo zemědělství se po letech dokopalo k nepříliš zdařilému věcnému návrhu do šuplíku. S paragrafovým zněním nastoupila do otevřeného prostoru lobbistická skupina myslivců, která prosazovala typicky socialistický zákon, nerespektující vlastnictví ani osobní soukromí. Kdekoliv by si myslivci usmysleli, mohli by postavit posed a vlastník pole by měl povinnost hlásit jim mnoho dní dopředu, aby vůbec směl sklidit úrodu. Jinak by se mohlo stát, že přijde myslivec a řekne: „Nemůžeš sklízet, my tam budeme mít hon.“ Za zvěří by mohli myslivci pronikat i do oplocených zahrad a chybělo už jen povolení střelby ve vaší kuchyni. „Nejsou to omyly, nejsou to nedokonalosti, jsou to těžkým způsobem vyhádané a vydobyté násilnosti na vlastnických právech,“ komentoval to poslanec Miloslav Kučera ml. z parlamentní tribuny. Proto vznikl druhý, obranný návrh mysliveckého zákona, který naopak lobboval za soukromé a obecní vlastníky lesů a za zájmy ochrany přírody. Šalamounsky bylo rozhodnuto, že se bude nakonec hlasovat o průniku obou návrhů. To se při protichůdných snahách ukázalo jako nemožné, a tak díky podpoře napříč politickými stranami zvítězil myslivecký návrh. Do Senátu odešel zákon plný socialistických přežitků, upevňujících výlučné postavení myslivců nad vlastníky lesů a půdy a nad zájmy ochrany přírody. Když Senát do očí bijící nesmysly odstranil, je veleben. Ve skutečnosti se však podílel na vzniku zákona, který je ostudou Parlamentu.

Kulhání za vozem.
V přípravě našich ekologických zákonů se v současnosti postupuje tak, aby vyhověly momentálně platné evropské směrnici. Ani řádek navíc! Každý pokus předjímat vývoj zákonodárství EU je ve sněmovně okamžitě zaplašen. A tak mnoho z narychlo přijímaných zákonů bude za rok za dva třeba novelizovat. Tímto způsobem takřka okamžitě zastaraly nové zákony o odpadech a o vodách. V prvně jmenovaném například poslanci zamítli požadavek postupného ustupování od PVC, jehož likvidace velice zatěžuje životní prostředí nebezpečnými látkami. Až budeme vstupovat do EU, bude tato podmínka platit a budeme se s ní muset vyrovnat i v zákoně. Místo abychom alespoň v něčem získali náskok, stále jen kulháme za evropským vozem. Už zmíněná studie Gabalova týmu spatřuje příčiny podobných jevů v nižší ekogramotnosti české populace způsobené komunismem. Proto je u nás snadná dezinterpretace práva životního prostředí EU nikoliv jako kvality, ale jako „zbytečné, omezující a ekonomicky reglementující zátěže“. Tvůrci studie soudí, že bez zlepšení ekologické gramotnosti společnosti mohou být požadavky na značné investice do kvality životního prostředí považovány za nelegitimní, mohou být v praxi obcházeny a v krajním případě se mohou stát i zdrojem protievropských nálad. V předminulém týdnu nastala nová situace: poslanci dva zákony narychlo připravované kvůli sjednocení naší legislativy s evropskou bez náhrady zavrhli - návrhy zákonů o zoologických zahradách a o ochraně zvířat proti týrání. Bylo to proto, že byly spíchnuty horkou jehlou, nebo poslanci jen odmítli hlasovat, jak Evropa píská? Falešný je optimismus týmů vyjednávajících s Evropskou unií. Sice budou mít záhy všechny sporné kolonky odškrtány, ale nůžky mezi naší a evropskou ekologickou legislativou a samozřejmě skutečnou péčí o životní prostředí se přitom neustále rozvírají.

Otesávači vítězí.
Značné podpoře se v Parlamentu těší skupina poslanců, která nemilosrdně likviduje každý krok ve prospěch životního prostředí, jenž překročí rámec českých zvyklostí. Jako první utrpěl ministerstvem pečlivě připravený zákon o posuzování vlivů na životní prostředí. Jen s pomocí Senátu se podařilo zachovat, aby zůstal smysluplný. Lídr poslaneckých otesávačů Jiří Drda čerstvě vyrukoval proti zákonu o integrované prevenci znečištění. Povzbuzen tím, jak se mu v roli poslaneckého zpravodaje podařilo hravě zprovodit ze světa zákon o zoologických zahradách, navrhoval v zamítání pokračovat. Neuspěl, a tak se zákon dostal do třetího čtení a byl většinou 120 hlasů proti 50 schválen. Jeho součástí je i takzvaný registr znečišťování, který otevřeně informuje o skutečných i rizikových únicích toxických látek do prostředí. Snaha otesávačů odstavit veřejnost od informací byla konečně prolomena.
Podíl veřejnosti na schvalovacích řízeních je však v nových zákonech silně redukován. Vůbec není v atomovém zákoně, kam se senátorům nakonec podařilo prosadit alespoň obce. Velice silně je otupena v návrhu nového správního řádu. Skupina otesávačů, tentokrát pod vedením poslance Václava Brouska, podala návrh na zlikvidování účasti veřejnosti v zákonu o ochraně přírody. Nakonec svůj návrh stáhla, a tak ve vzduchu zřejmě visí mnohem razantnější postup než návrh na vynechání několika paragrafů zákona.

Prázdná výkladní skříň.
V žádném bilancování životního prostředí po roce 1990 nikdy nesměly chybět úspěchy, o kolik se toho roku snížily emise do ovzduší a jak se vyčistily řeky. Působnost zákonů z počátku 90. let, které požadovaly „čištění na konci trubky“, se však už vyčerpala. Do Labe se vracejí lososi, podařilo se odvrátit výstavbu dvou jezů, které měly na výtoku Labe z České republiky znehodnotit poslední přirozený úsek řečiště. Zlepšil se i stav ovzduší. Abychom však dohnali Evropu, musíme přijmout mnohem důmyslnější opatření na prosazení moderních technologií. A znečišťovatelům starého typu přitvrdit poplatky. Co na to ale otesávači? Z už tak bezzubého návrhu nového zákona o ovzduší se snažili poplatky průmyslovým podnikům zcela vypustit.