Jak se dvě mámy celkem pěti dětí „omylem“ ocitly na světovém poháru ve skyrunningu? Komu to není jasné, ten ještě nezná Moniku. Můj běžecký osud byl zpečetěn v momentě, kdy jsem potkala tuto nadšenou, všestrannou a „šílenou“ holku na dětské halloweenské party.
Zatímco jsem kojila nejmladší dceru a raději jsem nezvykle mlčela, protože jsem měla nová rovnátka, tato čarodějnice – myslím to doslova – kostým odpovídal – mě svým humorem a nadšením pro běh naprosto uchvátila.
Já sama jsem velký sportovní nadšenec, ale potkat někoho, kdo je ještě zapálenější než já? Po třech dětech jsem byla v mírném sportovním útlumu, rozhodně co se týče závodních ambicí. Sice jsem vždy běhala i závodila, ať těhotná, či kojící, nebo nejlépe obojí, ale toho času jsem se zatím stavěla na startovní čáru jen na závody svého kamaráda Honzy Plachého, jako je Gigathlon nebo seriál Běhej s námi. No a teď do mě hustí nějaká čarodějnice, jak běhá a co vše vyhrála a jaké má plány, do kterých mě rozhodně hodlá zapojit. Osudové setkání. Přiznám se, nenechala jsem se dlouho přemlouvat. Vyměnily jsme si čísla jako na prvním rande a z nové závodní budoucnosti už nebylo úniku.
Jako trénink jsme si každá zaběhla pár místních závodů před naší společnou premiérou horské výzvy v Beskydech, kterou jsme jako dvojice na HALF k mému mírnému překvapení (43,4 km, převýšení 2000 m) vyhrály. Tedy Monča si byla vítězstvím naprosto jistá, na cestě na závod neprobírala ani taktiku, ani trasu, řešila pouze, do čeho se oblékneme, až polezeme na bednu. Trochu mě znervóznila, ale ještě víc mě bavila.
Za tři týdny další závod! Skymarathon Livigno – závod, který je součástí světového poháru ve skyrunningu. Specifikace: Skymarathon Livigno, 34 km, převýšení cca 2700 m, 15. 6. 2019.
Na tento závod jsem se přihlásila trochu neuváženě, ani jsem nikdy nezkoumala, co znamená skyrunning, ale slovo SKY mi mohlo napovědět. No jo, to kojení a moje hlava. Monča vypráví o tomto závodě, ale prý se jí nedaří zaregistrovat. Baví mě zdolávat překážky, tak to zkusím a najednou mi přijde potvrzující mail s mojí účastí. Monče už to také najednou šlo, tak nevím, co si o tom mám myslet. Že by past od mé nové běžecké partnerky?
Čím víc se Livigno blížilo, tím větší jsem měla žaludeční potíže. Jak mohou dvě mámy z placaté Prahy s minimem tréninku a s nulovými skyrunningovými zkušenostmi absolvovat bez úhony takový závod? Teď mě napadá, že jsem alespoň jako trénink mohla zdolávat prolézačky na dětských hřištích, když jsem tam jako správná matka jednou za měsíc Sáru vzala.
Na stres jsem sice zvyklá z domácích úkolů a doma se také zapotím, když nemůžu najít dudlík nebo vymýšlím večeři, když náhodou není manžel Tomáš doma, ale tohle bude tedy větší výzva. Puchýře jsem měla už z nových lodiček do práce, a to jsme ještě ani nevyjely. Nakonec se extrémním neukázal jen závod, ale i logistika, kam a jak rozmístit děti, sbalit jim věci do školy, na trénink, výlety, zápasy a vysvětlit různým známým, kam, kdy, koho a co mají přemisťovat. Trochu se nám ulevilo, když jsme konečně vyjely. Řidiče nám dělal Tomáš a psychologa kamarádka Ivča. Na horskou adaptaci nám v Livignu zbyl jeden den, který jsme spíš strávily nakupováním a jídlem než přípravou na závod. No co, pozdě bycha honit, alespoň máme novou běžeckou sukni.
Ráno před startem moje nervozita kupodivu opadla, i přes mírné bolesti břicha, když jsem se dívala kolem sebe na ty třítisícovky pokryté sněhem a představovala si záchranáře a řetězy, po kterých se leze. Ke klidu mi dopomohly mé nulové horolezecké zkušenosti a opravdu bláhová nevědomost, co to tam nahoře obnáší. To spíš Tomáš byl víc nervózní, ten ví, jaký jsem střelec, a domýšlí za mne i následky. Jsme tu dobrovolně a za odměnu, tak si to užijeme a basta!
| SKYRUNNING |
|---|
| Skyrunning jako extrémní sport v přírodě je definován jako horský běh, kde se překonává nadmořská výška minimálně 2000 m, stoupání dosahuje alespoň 30 % a náročnost nepřesahuje II. stupeň horolezecké klasifikace obtížnosti. V současné době toto sportovní odvětví zastřešuje světová asociace zvaná International Skyrunning Federation (ISF), která pořádá každoročně Skyrunner World Series jako celoroční soutěž složenou z vybraných závodů a jednou za dva roky Euro Skyrunning Champs. Více na: skyrunning.cz |
Startovaly jsme až ke konci pole, všichni se do poslední chvíle usmívali, bavili, fotili, italská atmosféra nemá chybu. Prvních pár kilometrů se běží údolím, pak výstup na první kopec. Vyndavám hůlky z běžecké vesty, dívám se kolem, co s nimi skyrunneři dělají, a bohužel se jen tvářím, že jsem je již někdy používala. Tomáš mi je koupil online na poslední chvíli a určitě jen z důvodu, aby alespoň minimálně vykompenzoval objem svých častých nákupů cyklistických součástek. Jak jsem nakonec byla vděčná za takové gesto v rámci správy SJM. Bez hůlek bych to vzdala hned na první hoře. Musím dodat to podstatné, strašně se bojím výšek a hůlky mi pomáhaly nejen předejít křečím a zánětu ve stehenním svalu, jak se mi to stalo po Beskydech, ale hlavně i ke stabilitě na úzkých cestičkách, v bahně a na kluzkém sněhu.
Monča si to užívá, fotí, ale se mnou není řeč. Stáhla jsem se do sebe a až do konce závodu (až na malé výjimky) jsem si dovolila koukat se maximálně metr před sebe. Super, když tento závod se běhá hlavně kvůli neskutečným výhledům. Slibuji si, že si to pak vynahradím prohlížením videí a fotek.
Menší fyzická a psychická krize se dostavila při zdolávání druhé hory, pak na super úzkých hřebenech a jak jsem přelezla skály ve 3000 metrech nad mořem po řetězech s horskou nemocí, si ani nepamatuji. Myslela jsem na své děti, co si beze mne počnou a jak mi budou rodiče nadávat, co mě to zase napadlo. No po chybném kroku mém nebo jiného závodníka nade mnou by mi toho už asi moc neřekli.
Nejkrásnější částí závodu pro mě bylo sněhové koryto, kterým se sbíhalo, tedy spíše sjíždělo po zadku. Jediný úsek, ve kterém jsem se mohla bez sevřeného žaludku rozhlédnout kolem sebe. Nakonec to vše uběhlo, ani nevím jak. Cestou jsem se seznámila se závodníky ze všech koutů světa. Na výšlapy bych potřebovala tahat nižší váhu, ale v sebězích mě zase moje stehýnka podrží. Ale co, nezbývá mi běhat jinak než hlavou, a to mi zatím dobře funguje.
Do cíle jsme doběhly v krásném čase 6:27, tedy přibližně o hodinu rychleji, než jsme v nejlepším plánovaly. Co jediné mě zklamalo, byly „občerstvovačky“. Bylo jich sice dost, až moc (6), ale čekala jsem nějaké antipasti, prosciuto, formaggio a místo toho samé dolce. Banány, pomeranče, čokoládu a sušenky nebudu moct teď pár týdnů ani vidět. Docela by mě zajímalo, jak se tolik vody, coly a ionťáků podařilo tam nahoru organizátorům dopravit.
Skyrunning nás uchvátil svou komunitou, obdivujeme ty mladé závodníky, kteří vyskáčou kopce jako kamzíci, zatímco my se proti nim jen plazíme. Přistupujeme k závodu s respektem a ke svým výsledkům s nadhledem, když víme, že je pro nás zatím potřebná příprava nemožná. Běžela jsem v trialových botách Cloudventure Peak od značky On a neskutečně mě podržely. Je to jako běžet v bačkorách s mimořádnými vlastnostmi. Minimalistické, lehké, pevné, podrží nohu při stoupání i v sebězích a jsou to mé první boty, u kterých mi po několikahodinovém běhu neslézají nehty.
Největší výzvou pro nás tedy stále zůstává doma zavřít dveře, odevzdat děti a bez výčitek svědomí se na nějaký závod vůbec dostat. Samotný běh už je pak třešničkou na dortu. Moni, děkuju ti za tvou nezkrotnou energii a těším se na naše další společné dobrodružství. Že by třeba nějaký ultra v Africe? Tome, díky za bezpečnou cestu, trpělivé poslouchání „vážných“ rozhovorů tří bab v autě a za podporu bez větších výčitek při tak blbých nápadech. Ivčo, díky za dokonalý technický i psychický „support“ a krásné fotky.
Naše vzlety a pády můžete sledovat na Insta nebo Fcb: mumsontherun_cz
