Informace o vývoji deflátoru HDP by mohly přiblížit úvahy o exitu z intervenčního režimu
Údaje o hrubém domácím produktu (HDP) přinesly nejen relativně příznivá data o domácí poptávce, ale i zajímavé informace o vývoji cen v české ekonomice. Součástí publikovaných dat o struktuře HDP v rámci národního účetnictví je i deflátor HDP a deflátory jeho dílčích položek. Deflátor hrubého domácího produktu je cenový index, který měří vývoj cen v celé ekonomice. A pro rok 2014 dosáhl deflátor HDP podle aktuálních údajů 2,3 procenta. Při pohledu do minulosti naopak zjistíme, že mírnou deflační epizodou ekonomika procházela v letech 2010 a 2011, na něž navázaly dva roky slabého hospodářského výkonu. Z toho lze vyvodit, že česká recese se promítla především do firemních bilancí, nicméně v současné době by ekonomika měla mít ozdravný deleveraging (oddlužení – pozn. red.) v zásadě za sebou.
RIZIKA CÍLOVÁNÍ Často kladenou otázkou je, proč režim cílování infiace nepoužívá právě deflátor HDP, když tento ukazatel má přesnější a komplexnější vypovídací schopnost než používaný index spotřebitelských cen (CPI), který zachycuje jen dílčí výseč cenového vývoje v ekonomice. CPI odráží pouze ceny spojené se spotřebou obyvatelstva, a to za předpokladu stabilní struktury výdajů obyvatel s omezenou možností očistit změny kvality.
Předností indexu spotřebitelských cen je jeho frekvence a rychlost. Je zveřejňován každý měsíc, a to jen několik dnů po ukončení měsíce předchozího, zatímco deflátor je publikován čtvrtletně, téměř dva měsíce po závěru čtvrtletí a jeho vývoj je rozkolísanější než vývoj CPI.
Měnová politika potřebuje aktuální obrázek o vývoji cen, a právě proto je praxe cílování inflace ve většině centrálních bank založena na indexu spotřebitelských cen, často očištěném o některé cenové okruhy či vlivy daňových změn. Tím se ovšem zásah z pohledu vývoje celkové cenové hladiny dále zužuje. Měnová politika tak může reagovat velmi rychle, ale na omezenou informaci o cenovém vývoji v ekonomice. Toto omezení je podstatná slabina režimu cílování inflace, protože centrální banka může být ukolébána pomalým růstem spotřebitelských cen, ačkoli se v ekonomice mohou tvořit bubliny na trzích aktiv (nadhodnocené nemovitosti či akcie).
Jako typický příklad poslouží záznamy z měnověpolitických jednání amerického Fedu. Varovné hlasy ohledně nebezpečí rychle rostoucích cen nemovitostí financovaných příliš levnými a snadno dostupnými hypotékami byly v drtivé menšině. Fed rizika nadměrného růstu cen nemovitostí silně podcenil a ve výsledku na to doplácí světová ekonomika dodnes. Zatím jen několik centrálních bank cílujících inflaci (například Austrálie a Nový Zéland) používají index spotřebitelských cen zahrnující ceny nemovitostí.
VOLNÁ MĚNOVÁ POLITIKA Aktuální údaje o domácím deflátoru HDP ukazují na to, že centrální banka by s vývojem cen v české ekonomice mohla být spokojena, protože skutečná celková inflace se v roce 2014 pohybovala nad dvouprocentním cílem. Další uvolňování měnové politiky tak již není potřebné. Bylo by užitečné, aby informace o vývoji deflátoru HDP výrazněji vstoupila do měnověpolitického rozhodování centrálních bank, alespoň jako zpětná korekce.
V případě hlavních světových ekonomik by tím mohla být posílena globální finanční stabilita, v našem případě by se tím například mohly přiblížit úvahy o exitu z intervenčního režimu.
O autorovi| EVA ZAMRAZILOVÁ, hlavní ekonomka české bankovní asociace
