Pád berlínské zdi
Desetileté výročí sjednocení Německa oslavoval předminulý týden náš západní soused. Jenže i slavnostní atmosférou těchto kulatin proniká, že zdaleka ne všichni východní Němci jsou s vývojem posledních deseti let spokojeni. Mnozí čekali po pádu berlínské zdi více, a každodenní skutečnost je tak trochu zklamala. Onen dějinný zvrat roku 1989 výborně popsal teprve pětatřicetiletý německý autor Thomas Brussig. Jeho román Hrdinové jako my, který byl nedávno přeložen do češtiny, vyšel v Německu po prvním vydání v roce 1996 již desetkrát, byl zdramatizován a zfilmován. Günter Grass se o něm vyjádřil jako o románu desetiletí, jenž je napsán bravurním stylem a se sžíravou ironií. Kniha je zpovědí zakomplexovaného synka vysokého důstojníka tajné policie Klause, kterou sděluje reportérovi New York Times. Brussigův hrdina se narodil roku 1968 a jeho dospívání je plné omezování a obsesí, vede od onanujícího puberťáka až k prozření, pro koho pracuje jeho otec. Klaus Uhltzscht není schopen nic pochopit, ale jeho životní příběh pomáhá pochopit polistopadovou transformaci. Celé mládí trpí komplexem malého přirození, aby nakonec již jako nováček u tajné policie způsobil pád berlínské zdi a přesně diagnostikoval příčinu nenaplnění transformačních nadějí. Statisíce demonstrantů stály proti několika desítkám pohraničníků a neodvážily se vzít bránu do západního Berlína útokem, říká Klaus americkému reportérovi. Ale co byste čekal od národa s malým pinďourem, pointuje. „Ale nač takové úsilí, abych vám vyložil Německo – podívejte se přece sám na tuhle zemi! Když víte, že ke sjednocení došlo takhle, nebudete se divit dalšímu průběhu! Nedělám si žádné iluze: mně, páriovi, perverznímu estébákovi, únosci dětí a skoroznásilňovateli nikdo neuvěří – no a co! Kdo mému příběhu nevěří, nepochopí, co se děje s Německem! Beze mě nedává nic smysl! Protože já jsem chybějící článek nejnovějších německých dějin! (strana 246) Klaus Uhltzscht se několik desetiletí po Oskaru Matzerathovi z Plechového bubínku Güntera Grasse stává satirickým hrdinou své doby. Hrdinou se ztracenou identitou, beze smyslu života, ubíjeného strukturami a dějinami. Kniha Hrdinové jako my by mohla být přesvědčivě zasazena i do českých reálií. A nejen celek, ale i mnohé detaily mohou v České republice rezonovat. Například „…Mám v aforismech cvik, vždycky mi nějaký uklouzne, vytékají ze mě jako průjem (strana 15) – známe jednoho, který má podobný problém s bonmoty. Druhý příklad je závažnější. Je beletristickým obrazem debat o zveřejnění seznamů StB a o polistopadové roli a svědomí bývalých kolaborantů. Klaus Uhltzscht dostal jako svůj první pořádný úkol od Stasi unést dceru jedné disidentky, aby se vystrašila. „Dítě, které jsem unesl, se jmenovalo Sára a bylo mu osm. Čekal jsem na ni před školou a identifikoval ji podle fotografie, fotografie z dovolené, kterou dostal Podivný (kolega – příslušník Stasi, pozn. redakce) od jednoho tajného spolupracovníka. Ten dnes zaručeně prohlašuje, že nikomu neuškodil a „předal jen pár úplně nevinných fotografií z dovolené . (strana 175)
Brussig, T.: Hrdinové jako my. Labyrint a Euromedia Group – Knižní klub, Praha 2000. 248 stran. Cena: 199 Kč.
