Síla odplaty, nevraživosti a nenávisti ve světě podnikání
Přijde-li řeč na Larryho Ellisona, Terry Garnett si nebere servítky. „Opravdu cítím zášť,“ přiznává Garnett. „jestli mě to motivuje? Rozhodně ano.“ Tento bývalý viceprezident společnosti Oracle strávil počátek devadesátých let cestováním po světě společně s generálním ředitelem Oraclu Ellisonem. Bratříčkovali se s takovými mediálními magnáty, jako David jsou Geffen a Barry Diller, protože se společnost Oracle pokoušela stát hráčem v interaktivním televizním podnikání. Garnett a softwarový miliardář měli k sobě tak blízko, že Ellison ho v roce 1994 dokonce pozval, aby i s manželkou s ním jel na společnou dovolenou do Kjóta. Toho roku se vzpomínalo 1200. výročí založení bývalé metropole japonské říše, což pro Ellisona, nadšeného japanofila, byla významná událost. On, Garnett a další čtyři osoby podnikli pouť po Cestě filozofie lemované kvetoucími třešněmi do chrámu Ginkakudži.
To, co následovalo, ale vyvolalo zlou krev, jejíž příchuť více než po dvanácti letech Garnett ještě cítí. Několik týdnů po návratu z Japonska si Ellison zavolal Garnetta do kanceláře. Škrtl interaktivní televizní podnik, který oba plánovali a - jak tvrdí Garnett - propustil ho, aniž by uvedl jasný důvod. „Bylo to dost rezolutní,“ vzpomíná, „snažil jsem se zachovat klid.“
Ochromený Garnett se vrátil do své kanceláře vzdálené sotva deset metrů a sbalil si věci. Potom se celé týdny snažil přijít na to, proč byl vyhozen. Garnett později Ellisona žaloval a obvinil ho z nespravedlivého propuštění, ale později obvinění stáhl. (Představitelé společnosti Oracle se odmítli vyjádřit, ovšem v jejich odpovědi na Garnettovu žalobu se zmiňuje jeho „klesající produktivita“.) Garnett, překypující zlostí, si přísahal: „Jednoho dne spolu zúčtujeme.“ V současnosti je úřadujícím prezidentem a generálním ředitelem nové softwarové společnosti Ingres, která se prudce rozjíždí, aby získala tržní podíl na úkor Oraclu.
Zeptejte se generálních ředitelů, co je pohání, a budou mluvit o úspěchu, seberealizaci - někteří z nich dokonce přiznají, že je vede touha po penězích a moci. Garnettova neskrývaná touha po odplatě je však motivací, která zřídkakdy pronikne na veřejnost v oficiálních prohlášeních řídících pracovníků. „Je to jedno z velkých tabu,“ uvádí Kenneth N. Siegel, losangeleský psycholog a poradce vysokých řídících pracovníků, „jako se nemluví o vilnosti v exekutivní garnituře, ani pomstu nikdo nepovažuje za významný motivační faktor úspěchu. Je však zcela zřejmé, že jím je.“
V našem byznysovém prostředí plném eufemismů a zaměřeném na čísla a na „čistý obchod“ se snadno zapomíná, že touha po odplatě je jedním z těch prvotních lidských podnětů, které jsou skryté v chování řídících pracovníků. Pomsta je přinejmenším stejně stará jako bible („Má je pomsta i odplata,“ řekl Bůh) a stala se dějovou linií nejen většiny Shakespearových tragédií, ale je vepsána i do scénáře mnoha z nejpamátnějších podnikových dramat. A v dnešním hypersoutěživém světě byznysu, kde stoupající tempo pohybu řídících pracovníků zanechává stopu manažerů zbavených funkcí a kde se představitelé firem, poznamenaní nedávnými podnikovými skandály, snaží obnovit své renomé, je také podtextem mnoha z nejdramatičtějších podnikatelských příběhů nedávné doby.
Prvotřídním důkazem je prozrazené vyšetřování ve společnosti Hewlett-Packard. Ano, nekonformní člen správní rady a bohatý investor rizikového kapitálu Tom Perkins posloužil světu, když upozornil vládní úředníky na odsouzeníhodnou taktiku vyšetřovatelů najatých společností HP. Na celý tento odporný příběh je však možné se podívat i jinak.
Perkins, který později rezignoval na členství ve správní radě, a Patricia C. Dunnová, její tehdejší předsedkyně, měli ostrý spor týkající se postupů rady. Poté, co byly na květnovém zasedání rady prezentovány výsledky pátrání po úniku informací, které ukázaly na Perkinsova dobrého přítele George A. „Jaye“ Keywortha II., Perkins obvinil Dunnovou, že ho zradila. Tím porušil mezi nimi uzavřenou dohodu, že totožnost autora úniku informací budou řešit „offline“. (Podle Dunnové žádná taková úmluva neexistovala.) Prohlásila, že tvrdil, že pověst „dobrého člověka“ - jeho kamaráda Keywortha - byla „zničena“. Když v září odstoupila z funkce předsedkyně, Perkins si tu chvíli zjevně vychutnal. „V prvé řadě mně šlo o to, aby Pattie (Dunnová) už nebyla předsedkyní, a dosáhl jsem toho,“ sdělil časopisu Newsweek, „takže jsem spokojený.“ Dalo by se říct, že Perkins dosáhl pomsty. (Jeho zástupce prohlašuje, že Perkins „jednal pouze v nejlepším zájmu společnosti HP, jejích akcionářů a zaměstnanců“.)
„Poetická spravedlnost“.
Příběh HP není jediným loňským byznysovým dramatem, z něhož je cítit odplata. Newyorský generální prokurátor Eliot Spitzer uvedl jméno energického miliardáře Kennetha G. Langona, spoluzakladatele společnosti Home Depot a někdejšího šéfa kompenzačního výboru vedení newyorské burzy NYSE, během procesu v souvislosti s jeho úlohou při vyplacení obrovské odměny 187,5 milionu dolarů bývalému předsedovi správní rady Richardu Grassovi. Počátkem roku 2006, během Spitzerovy kampaně za jmenování demokratickým kandidátem na newyorského guvernéra, Langone a členové jeho rodiny dali 64 000 dolarů Spitzerovu protivníkovi Tomovi Suozzimu, který neměl velké vyhlídky na úspěch. K peněžním darům přemlouval i přátele a partnery. (V jednom e-mailu Langone napsal: „Domníval jsem se, že nastal čas vzdorovat - Spitzerovi - a žádat odpovědnost. Nešlo o pomstu, ale o princip.“ Jeho mluvčí prohlašuje, že financování vycházelo „z kladů“ Suozziho kandidatury.)
A poté, co v květnu vláda obvinila právnickou firmu Milberg, Weiss, Bershad & Schulman, zabývající se skupinovými žalobami, z údajných protiprávních úplatků žalujícím stranám, někteří lidé v Silicon Valley pociťují obrat osudu. Přestože v obvinění nebyl uveden William Lerach, který agresivně žaloval technologické společnosti v devadesátých letech a od firmy odešel v roce 2004, někteří řídící pracovníci mají radost z rány osudu, jež na jeho bývalou firmu dopadla. „Těší nás to, protože je to parazit,“ uvádí T. J. Rodgers, prezident a generální ředitel společnosti Cypress Semiconductor v San José, „je to jen poetická spravedlnost.“
Rodgersova radost má samozřejmě jméno: škodolibost neboli radost z cizího neštěstí. Má velmi blízko k touze po pomstě. Uspokojení, které pociťujeme z potrestání jiných, není jen něco, s čím se všichni můžeme ztotožnit, ale i to, k čemu všichni neurologicky tíhneme.
Ernst Fehr, behaviorální ekonom z Curyšské univerzity, zkoumá, jak náš mozek reaguje na porušení „společenských norem“. Ve Fehrově výzkumu jsou dva hráči vyzváni, aby si vyměňovali peníze podle různých scénářů. Hromadí-li si jeden hráč hotovost pro sebe, druhý má možnost jej finančně potrestat. Postižený hráč je připojen k mozkovému skeneru, když uvažuje o tom, má-li podniknout protiopatření. Fehr zjistil, že část našeho mozku spjatá s pocitem uspokojení byla mnohem silněji aktivovaná, když hráči uvažovali o odplatě. „Za trestem stojí hédonistická síla,“ tvrdí Fehr. Jednoduše řečeno, pomsta je biologicky i vědecky sladká.
Je něco nádherného na tom, když si to s tím, kdo nám ublížil, vyřídíme. Nebo nás těší, když to ten člověk tak posuzuje. Vůně hojivé masti odplaty nevyžaduje aktivní pokusy o odvetu; může být i vedlejším produktem úspěchu. „Domníváme se, že pokud ten druhý člověk chová takovou nenávist, jakou máme představu, tak jen to, že se dozví o našem úspěchu, mu způsobí psychickou újmu,“ tvrdí Jeffrey A. Sonnenfeld, mimořádný děkan fakulty managementu na Yaleově univerzitě.
Sesazení generální ředitelé mohou zakusit tento druh uspokojení, když se z nich stanou bojující konkurenti. Vezměte si takového Millarda „Mickeyho“ Drexlera, „krále obchodu“ - jak byl označen za svou neomylnou obratnost v maloobchodním podnikání -, který byl v roce 2002 zbaven vedení společnosti Gap po 19 letech u kormidla. Na rozdíl od většiny ostatních generálních ředitelů, kteří odcházejí s milionovými částkami odstupného, si Drexler nevzal tučný balík peněz, jehož převzetí by jej omezovalo v konkurenčních aktivitách.
Toto rozhodnutí mu umožnilo získat místo v čele módního oděvního řetězce J. Crew, s jehož primární emisí akcií (IPO) pomohl v červnu soukromé kapitálové investiční firmě Texas Pacific. Od nástupu do společnosti J. Crew dvaašedesátiletý Drexler přetáhl nejméně dvě desítky řídících pracovníků od svého dřívějšího zaměstnavatele. A také uvedl na trh novou značku Madewell, aby cenami nižšími než u výrobků firmy J. Crew mohla konkurovat společnosti Gap. Ve dvou obchodech značky Madewell, jež se otevřely v srpnu, se prodávají špičkové, vysoce kvalitní džínsy, svetry a doplňky. Zní vám to povědomě? (Zástupce společnosti J. Crew tvrdí, že značka Madewell nemá konkurovat Gapu.)
Drexler trval na tom, že ho nemotivuje pomsta. Prohlásil však také, že hněv z jeho odchodu mu „pomáhá zvyšovat nynější výkonnost“. Přestože aktivně neusiluje o odplatu, patrně má pocit zadostiučinění. IPO společnosti J. Crew bylo jednou z nejúspěšnějších primárních emisí akcií roku 2006. V posledním čtvrtletí se provozní příjem společnosti zvýšil o 51 procent oproti předchozímu roku. Mezitím Paul Pressler, jeho nástupce u firmy Gap, zažívá neustálý pokles prodejů a je možné, že pomýšlí na její prodej. „Je pravděpodobné, že firma Gap zpětně (Drexlerova) odchodu hluboce lituje,“ napsal v jednom e-mailu Evan S. Dobelle, bývalý člen představenstva této společnosti a v současnosti prezident Úřadu Nové Anglie pro vysoké školství. Pro časopis BusinessWeek se Drexler odmítl vyjádřit.
Ohrožený trůn.
Pomsta je reakcí na vnímanou nespravedlnost nebo na to, čemu psychologové říkají narcistní újma, kterou všichni známe jako zraněné ego. Tato reakce je často prudká u podnikatelů nebo členů rodinných podniků, jejichž pocit vlastní hodnoty je spjat s jejich firmami. „Pro zakladatele, jehož identita je uzavřena v jeho podniku, nemá konce pomsta, kterou by mohl chtít vykonat nad těmi, kdo vyhrožují, že mu podnik vezmou,“ tvrdí Kenneth Eisold, newyorský psychoanalytik, který radí představitelům firem.
Řídícího pracovníka, jehož trůn je nejen ohrožen, ale je mu je i odebrán, nic nemůže naplnit více, než když ho dokáže získat nazpět. Steve Jobs, který musel v roce 1985 odejít ze společnosti Apple Computer a znovu se tam vrátil v roce 1997, není jediným, jemuž se takový nepravděpodobný čin podařil. Vezměte si Malcolma Walkera, britského podnikatele, který založil a potravinářský řetězec Iceland specializující se na mražené potraviny, jenž v současnosti patří mezi největší britské soukromé společnosti. V prosinci 2000, kdy firma Iceland ještě byla veřejnou obchodní společností a Walker se těšil na brzký odchod do penze, diskutabilně prodal svůj akciový podíl v hodnotě 19,8 milionu dolarů jen několik týdnů předtím, než jeho nástupce Bill Grimsey, který se ujal vedení 2. ledna 2001, zveřejnil varování o výnosu při propadu prodejů. Akcie zaznamenaly volný pád.
Bylo jasné, že Walker musí okamžitě rezignovat. Britské ministerstvo obchodu a průmyslu (DTI) zahájilo vyšetřování prodeje akcií. „Když jsem odešel, už jsem nebyl tím pašákem, který vybudoval úspěšný podnik,“ uvádí dnes, „vzpomínalo se na mě jako na prohnaného chlapíka, kterého vyšetřují kvůli zneužití důvěrných informací.“ Později si Walker vybavil: „Visel nade mnou obrovský mrak.“ Navzdory temným dnům Walker nemarnil čas a zahájil odvetu. Během několika měsíců si otevřel konkurenční obchod, který chtěl žertem pojmenovat Frozen Out neboli U ledu. (Netýkalo se to snad opět jeho penze?) Ve skutečnosti obchod dostal název Cooltrader a Walker brzy otevřel dvacet dalších provozoven. Za postranní čárou společnosti Iceland plánoval svůj návrat. „Musel jsem něco dokázat,“ tvrdí Walker, který byl později zbaven všech obvinění.
Koncem roku 2004 se Walker spojil s maloobchodní investiční firmou Baugur, aby koupil potravinářský řetězec nazpět, a 11. února 2005, na své narozeniny, se vrátil do čela svého podniku. Zatímco se věnoval vylepšování prodejen a zjednodušování inventáře, vyrovnával také některé ze starých dluhů. Na webové stránce společnosti Iceland přejmenoval roky, kdy byl pryč, na „dobu temna“ a vyvěsil tam improvizovaný seznam předpovědí o vzestupu, které Grimsey poskytl tisku, čímž zesměšnil často slibované zotavení. („Je to moje webová stránka, že ano?“) Ministerstvu průmyslu a obchodu poslal vlastní materiál, v němž vyslovil pochybnosti o financích společnosti Iceland v době své nepřítomnosti. (Grimsey prohlásil pro BusinessWeek: „Malcoma Walkera si nevšímám. Ve svém životě jsem se posunul.“) Podle Walkera současné prodeje společnosti Iceland znovu stoupají dvouciferným tempem. „Všechno, co vám říkám, mně teď umožňuje, abych se cítil zcela očištěn.“
Odchody nebo propuštění přitahující pozornost jsou sotva jedinými okolnostmi, jež mohou lidi vybízet k odvetě. Od aktů msty proti spolupracovníkům, kteří potápějí nápady, až po nepřátelské střety mezi manažery na střední úrovni, jež soupeří, aby získali vyšší pozici, odveta hraje roli i v obyčejnějších scénářích podnikového života.
Pomsta má v podnikání vlastně často pasivní formy. „Zřídkakdy uvidíte někoho s nožem v zádech v souvislosti s podnikáním,“ uvádí Richard Olivier, Angličan, který vede semináře, v nichž se používají Shakespearovy hry, aby vedoucím pracovníkům pomáhaly objasnit podněty, jako jsou pomsta, ctižádost a moc. Místo toho „člověk vidí mnoho lidí, kteří umírají následkem tisíce malých ran,“ prohlašuje Olivier, syn herce Laurence Oliviera.
Další součástí podnikatelského scénáře, který vyvolává svůj díl odvety, je přeskočený řídící pracovník. „Není to tak viditelné,“ tvrdí Sonnenfeld z Yaleovy univerzity, „ale existuje palčivý pocit zlosti u lidí, kteří trávili život v domnění, že si něco zaslouží, a pak jim to někdo v hodině dvanácté sebere.“ Připomeňme Josepha Galliho mladšího, který byl v roce 1999 ředitelem skupiny Black & Decker, vyrábějící elektrické nářadí a příslušenství. V jedenačtyřiceti letech naléhal na svého šéfa, hlavního výkonného ředitele Nolana D. Archibalda, který byl ve funkci patnáct let, aby odstoupil, a umožnil mu tím dostat se na výsluní. Když se Archibald bránil, zklamaný Galli odešel.
Známí Galliho tvrdí, že ho dosud mrzí, že se nedostal na nejvyšší post. Nikdy nepominula ani jeho záliba v podnikání s nářadím: během svého krátkého, jednoročního působení ve funkci generálního ředitele společnosti Amazon.com zavedl u této onlinové maloobchodní firmy prodej nářadí dříve než jiných kategorií, jako jsou hračky a kancelářské výrobky, které byly podle většiny analytiků rozumnější. A v roce 2001 nastoupil u společnosti Newell Rubbermaid, kam ho přitáhla nabídka, že bude stát v jejím čele, a šance rozšířit sadu nářadí značky Newell tak, aby se stala tak silnou, že by se nakonec mohla ucházet o tržní podíl firmy Black & Decker. To se nikdy nestalo: koncem roku 2005, po čtyřech letech nesplněných příjmových cílů, Galli rezignoval.
Jeho nejnovější pozice šéfa celosvětové divize společnosti Techtronic Industries, vyrábějící stroje na čištění a ošetřování podlah, vypadá jako odrazový můstek do funkce ředitele celé hongkongské společnosti, jíž patří značkové nářadí jako Ryobi. Všeobecně se očekává, že Galli, náruživě ambiciózní bývalý univerzitní zápasník, bude jmenován generálním ředitelem společnosti Techtronic, až mu koncem roku skončí platnost konkurenční doložky pro kategorii nářadí a náčiní. „Je zcela posedlý myšlenkou předstihnout společnost Black & Decker, natolik, že vzal místo šéfa divize poté, co stál v čele celé společnosti, aby vytvořil hvězdnou sestavu,“ tvrdí jeden bývalý člen vedení společnosti Techtronic. Galli, který je dosud vázán konkurenční doložkou, uvádí, že se o podnikání v oboru nářadí a náčiní nemůže vyjadřovat.
Úmluvy omezující provádění konkurenčních a poradenských aktivit, jejichž smyslem je bránit lidem, aby zaměstnávali bývalé kolegy, mohou být pro řídící pracovníky překážkou pro uskutečňování jejich představ o pomstě. Chtějí-li odchodné, lze jim zakázat, aby proti svým bývalým firmám bojovali. Náborové agentury přesto uvádějí, že často jsou svědky toho, jak se odmítnutí řídící pracovníci snaží takové dohody obcházet. Tyto agentury používají lanaře, kteří nejprve uskuteční důkladné šetření, jež je jakýmsi ochranným štítem. Mark Jaffe, minneapoliský specialista na vyhledávání manažerů, prohlašuje, že klienti s ním obvykle jednají zcela otevřeně. A to jak pokud jde o reakce na přetahování ze strany konkurentů, tak třeba když se jako bývalí řídící pracovníci, kteří získali nové zaměstnání, snaží vymáhat odškodné od společnosti, z níž odešli. „To se zpravidla moc nezastírá (před tím, kdo provádí nábor),“ poznamenává.
Brian M. Sullivan, šéf newyorské firmy Christian & Timbers, která se zabývá vyhledáváním manažerů, uvádí, že některé společnosti skutečně nabídly odměny za získání lidí od konkurenta, který ukradl někoho jim. „Vypisují za ně peněžitou odměnu,“ tvrdí. A pozor, když jde o osobní přetahování. Jaffe popisuje, jak nedávno dostal žádost od ředitelky divize jedné významné společnosti. Přítel, který pracuje u konkurence, jí právě ukradl jednoho z jejích nejlepších lidí. Jaffe tvrdí, že na něho naléhala, aby se při obsazování nyní volného místa intenzivně zaměřil na onu konkurenční firmu. „Uvidíme, kolik škody dokážeme způsobit při obsazování toho místa,“ řekla Jaffemu, který však v té firmě nikoho neobjevil.
To nás přivádí nazpět ke Garnettovi. Od té doby, co mu dal Ellison padáka, nasměroval svůj hněv do investování a budování společností, jež otevřeně soupeří s projekty firem Oracle nebo Ellison. Nejnovější z nich je Ingres, jež vyvíjí levný software s otevřeným zdrojovým kódem a která, jak Garnett doufá, udělá díru v drahém databázovém byznysu Oraclu. Garnett si z týmu firmy Ellison vybral několik techniků a manažerů. Najal si také malou armádu bývalých zaměstnanců Oraclu, aby mu pomohli torpédovat starou mateřskou loď: z 250 pracovníků společnosti Ingres jich 50 dříve pracovalo v Oraclu, mezi nimi i několik vysokých řídících zaměstnanců a klíčových techniků. Také mnoho ředitelů má za sebou práci v Oraclu. „Nejjednodušší způsob, jak vytvořit kulturu, je vybrat si nepřítele,“ konstatuje Garnett, „my ho máme: je jím Oracle.“
Pomsta mezi podnikateli: stručné dějiny
1853
Cornelius Vanderbilt (vlevo) předznamenal věk amerických magnátů a jeho pověstná bezohlednost nastavila laťku mnoha budoucím titánům. V roce 1853 si poprvé dopřál dovolenou a vydal se na své jachtě na dlouhou cestu do Evropy. Když se po několika měsících vrátil do USA, zjistil, že dva z jeho společníků využili plné moci, kterou jim svěřil, a prodali si jeho podíl v jím vlastněném paroplavebním koncernu Accessory Transit. „Pánové,“ napsal v klasickém válečném pokřiku, „podvedli jste mě. Nebudu vás žalovat, neboť spravedlnost je pomalá. Já vás zničím.“ Přeměnil svou jachtu na osobní loď, aby s nimi soutěžil, přidal další plavidla a začal provozovat novou dopravní linku trefně nazvanou Opposition. Netrvalo dlouho a koupil nazpět svůj podíl a znovu získal kontrolu nad společností.
1978
Mít šéfa, který si podle postavy ze hry Flash Gordon říká „nemilosrdný Ming“ (nahoře), by mělo být varováním. Bernie Marcus (zcela vlevo) byl přesto trochu překvapený, když byl propuštěn z fungující společnosti Handy Dan Home Improvement Centers. Tím šéfem byl Sanford C. Sigoloff, tehdejší generální ředitel mateřské společnosti Daylin. Za několik týdnů se Marcus a Arthur Blank (vpravo), další řídící pracovník propuštěný z firmy Handy Dan, věnovali své vlastní formě pomsty: řetězci velkých prodejen potřeb pro domácnost Home Depot. V roce 1988 měl tento řetězec 96 provozoven a prodeje ve výši dvou miliard dolarů.
Pramen: Steward H. Holbrook, The Age of the Moguls (Věk magnátů); Bernie Marcus, Arthur Blank a Bob Andelman, Built from Scratch (Postaveno od nuly); Lee Iacocca a William Novak, Iacocca: An Autobiography (Iacocca. Vlastní životopis); agenturní zprávy
1981
Michael L. Muse (vlevo) a jeho otec M. Lamar Muse (vpravo) začali provozovat leteckou společnost Muse Air, přičemž se vyhýbali nenasytnosti a rošťárnám svého bývalého zaměstnavatele, společnosti Southwest Airlines, a šlo jim o sofistikovanější, luxusnější a nekuřáckou (tehdy první) leteckou přepravu. Michael býval finančním ředitelem firmy Southwest a Lamar jejím prezidentem. Oba museli odejít v roce 1978 po nevydařené mocenské hře. Odplata se však vlastně nikdy nekonala. V roce 1985 byla společnost Muse Air, jíž se obecně přezdívalo Revenge Air (aerolinie pomsty), velmi zadlužená a firma Southwest svého nepřítele odkoupila a později ho přejmenovala na TranStar Airlines.
1984
Lee Iacocca (nahoře), kterého v roce 1978 Henry Ford II. zbavil funkce prezidenta společnosti Ford Motor, vydává svůj životopis Iacocca. Knížka vyšla v delikátním okamžiku pro Iacoccu, který v roce 1979 převzal kormidlo Chrysleru právě ve chvíli, kdy byl na pokraji bankrotu. Následovalo pět let vládní finanční pomoci a později obtížného obratu, až se Chrysleru podařilo splatit všechny vládní úvěry a jeho malé nákladní auto znamenalo vítězství na poli inovace. Iacocca v celé knize napadá Henryho Forda II. „Kvůli mé penzi mně pořád platí spoustu peněz, abych chodil každé ráno do práce a snažil se ho porazit.“
1999
Jeffrey Katzenberg (vlevo), jehož bývalý šéf Michael Eisner (vložené foto nahoře) nazval „skrčkem“, získal po dlouhé bitvě přibližně 250 milionů dolarů odškodného, jež mu podle něho náleželo poté, co byl v roce 1994 propuštěn z firmy Disney. Toho roku založil konkurenční společnost DreamWorks SKG a potom vyrobil film Šrek, za který se v pokladnách kin utržilo celkem 267 milionů dolarů a jenž získal nominaci na Zlatou palmu v Cannes. Kromě kasovního úspěchu si Šrek také utahoval z Disneyho sladkých pohádek. Katzenberg sice takové obvinění popřel, ale někteří hollywoodští pozorovatelé označili padoucha z jeho filmu - zlého, perfekcionistického a zakrslého lorda Farquaada (nahoře) - za karikaturu Eisnera.
2006
V roce 1997, brzy poté, co se Steve Jobs (vlevo) vrátil do společnosti, kterou spoluzaložil, dostal Michael Dell na jedné konferenci o technologii otázku, co udělá s firmou Apple Computer. „Co bych s ní dělal?“ zavtipkoval Dell před shromážděnými účastníky, „zavřu ji a vrátím peníze akcionářům.“ Potom v lednu 2006, když společnost Dell vstupovala do roku, který pro ni měl být bouřlivý, tržní kapitalizace firmy Apple dosáhla částky 72,13 miliardy dolarů a předstihla kapitalizaci společnosti Dell. Jobs poslal svým zaměstnancům e-mail. „Členové týmu, ukázalo se, že Michael Dell nepřesně předpovídal budoucnost,“ napsal jim, „podle dnešních posledních burzovních zpráv má Apple vyšší hodnotu než Dell.“
Nevraživost v pracovních kójích Možná že se nejznámější pomsty odehrávají v „šéfovských“ kancelářích, ale nepřátelské akce jsou dobře známé i v pracovních kójích. Pomstu na pracovišti zkoumá profesor managementu Georgetownské univerzity Robert J. Bies od roku 1996, kdy se stal spoluautorem jedné z prvních akademických studií na toto téma. Editorka rubriky managementu Jena McGregor hovořila s Biesem o tom, proč je pomsta v podnikání tak tabuizovaným tématem a co mohou manažeři dělat, aby zabránili ničivému vyřizování účtů mezi zaměstnanci.
Co vás ve vašem výzkumu překvapilo? Nejprve jsem lidem kladl otázku: „Mstíte se někdy?“ Ujišťovali mě: „Kdepak, nikdy se nemstíme.“ Pak jsem se ptal, zda se někdy snažili někomu něco oplatit, a oni na to: „No, vždycky.“ Na slově „msta“ nebo „pomsta“ je něco velmi záludného. Jde o pokrytectví podnikového světa ve vztahu k pomstě. Tvrdíme, že neexistuje, ale je tomu naopak.
Jak se pomsta na pracovišti liší od té v jiných oblastech našeho života? Na pracovišti jsou některé skutečné mocenské rozdíly, které v jiných institucích asi neexistují. Do svého zaměstnání vkládáte hodně ze své identity a z toho, kým jste. Je mnoho způsobů, jak vám lidé mohou ublížit.
Proč je pro nás tak těžké o tom mluvit? Žádoucím imperativem pro instituce je kontrola, standardizace a rutinizace. Tvrdím, že pomsta by měla být předvídatelná, protože vám dokážu říct, jaké mechanismy ji mohou spustit. To je smysl našeho výzkumu. Popsali jsme řadu událostí - propouštění bez výstrahy, veřejné vynadání, krácení rozpočtu bez vysvětlení -, které mohou způsobit, že se lidé uchýlí k pomstě. Neměla by být žádným překvapením.
Mohou tedy manažeři bránit aktům pomsty na pracovišti? Musíme si uvědomovat, co pomstu vyvolává. Manažery a vedoucí pracovníky však také musíme učit, aby se k lidem chovali spravedlivě. Pokud manažery naučíte, jak na to - jak dát výpověď s předstihem, poskytnout vysvětlení -, zmírní to pocity pomsty.
Není ale taková odplata na pracovišti chorobná? Neuchylují se k ní zaměstnanci, kteří si myslí, že jim bylo ukřivděno, přestože tomu tak ve skutečnosti nebylo? Mohou existovat psychicky narušení lidé, kteří vidí provokaci tam, kde neexistuje? Ano. Běžnější ale je, že narušení nejsou. Byli vyprovokováni, a nikdo se tím nezabýval. Pak mají kolem sebe lidi, kteří jim říkají: „Doběhli vás.“ To jen udržuje emoce při životě.
Copyrighted 2006 by The McGraw-Hill Companies, Inc BusinessWeek
