Za jeden let z Prahy do Londýna vzdáleného 637 leteckých mil můžete dostat jako odměnu přes tisíc mil, ale klidně i dvojnásobek. Vidina volné letenky do jakékoli světové destinace je nyní zpropadeně blízko i pro příležitostné cestující. Princip programů „častého cestovatele“ je u všech leteckých společností stejný, jen v detailech se odlišují od konkurence. Jak vybírat?
Logicky největší výhodu má v Česku dominující dopravce ČSA, ale zákazník by neměl ignorovat zejména Lufthansu s programem Miles & More, British Airways s Executive Club, Air France s Frequence Plus, KLM s Flying Dutchman či Swiss se Swiss TravelClub. A to díky rozvinuté síti jejich dálkových linek a velkému množství partnerských společností zapojených do programu.
Strategie příležitostného pasažéra
I při sbírání mil je důležité stanovit si předem cíl. Příležitostný cestující, který podnikne jeden až dva lety ročně, nemá šanci získat dostatečný počet mil pro kvalifikaci do elitního statusu a tím ani další výhody. Cílem pak musí být nasbírání potřebného množství mil k získání bonusové letenky. A tady už je třeba vybírat.
Především porovnat způsob připisování mil. Většina společností připisuje na konta minimálně 500 mil, i když je skutečná proletěná vzdálenost kratší. Výjimkou je program Miles & More od Lufthansy, ve kterém vám připíší za každý let minimálně 1000 mil. Řadu linek, většinou nových či s nižší obsazeností letů, aerolinie dočasně zvýhodňují různými promo bonusy. Některé společnosti nabízejí také trvalé bonusy – například British Airways přičítají ke každému úseku cesty tzv. sektorový bonus ve výši 500 mil (u zlevněných letenek 250 mil).
Občasný cestující však musí kromě otázky „Kolik?“ věnovat pozornost také údaji „Na jak dlouho?“, aby nastřádané míle nepropadly. Většina společností ruší členství ve frequent flyer programu, pokud během tří let ani jednou neletíte. Příznivější podmínky nastavily ČSA: v programu OK Plus postačí, aby během tří let došlo k pohybu na mílovém účtu. Pokud se zákazník nechystá letět, stačí získat míle od některé z partnerských společností (například předplacením týdeníku EURO) nebo vyplněním ankety, kterými letecké společnosti pravidelně zjišťují spokojenost klientů. Liší se ovšem i počet mil potřebných k získání bonusové letenky (viz tabulka). Cesta k volné letence může být tedy u jednotlivých programů různě rychlá. Letecké společnosti obvykle stanovují limity pro jednotlivé kontinenty, v rámci aliancí bývají tyto limity sjednoceny.
Mezi elitou
Předpokládejme ale, že hlavním cílem je získání elitního statusu a z něj plynoucích výhod. Podle množství proletěných mil či počtu letů v jednom roce může cestující získat „stříbrnou“ či „zlatou“ kartu. Pro stříbrnou kartu je obvykle třeba proletět 25 000 mil, za dvojnásobek bývá zlatá. Ale například v programu Miles & More potřebujete víc - na stříbrnou úroveň 35 000 a na zlatou 50 000 mil. U Swiss Travel Club ještě více. Některé aerolinie rozšiřují stupně členství ještě o „platinovou“ kartu. V programu Flying Dutchman nizozemské společnosti KLM je k ní potřeba 75 000 mil.
Dalším důležitým faktorem je výše elitního bonusu, kterým se násobí míle. Standardem je 25procentní bonus u stříbrného stupně, u zlatého stupně bývají rozdíly značné – od 25 procent až po stoprocentní bonus. U platinového členství je bonus ještě vyšší, společnost KLM například připisuje svým členům 125procentní bonus.
Věrnostní programy nasadily s výjimkou nízkonákladových aerolinií již všechny letecké společnosti a práce se „sběrači mil“ je jedním ze základních marketingových nástrojů. Aerolinie navíc do programů zapojují další a další partnery. Vypadá to, že za pár let už pomalu jinak než se slevou nebo za míle prostě nepoletíte.
Tomáš Hampl, www.peníze.cz
Jak programy fungují?
S jednoduchým nápadem přišly jako první American Airlines, a to v roce 1981. Během osmdesátých let podobné systémy rozvinuli i všichni hlavní konkurenti a počátkem let devadesátých let dorazil v podobě OK Plus programu také do ČSA.
Za jednotlivé lety se na mílové konto načítají „míle“, popř. body odpovídající vzdálenostem mezi destinacemi. Při letu v ekonomické třídě odpovídají obvykle skutečně proletěné vzdálenosti, při cestě v business a první třídě jsou násobeny stanoveným koeficientem.
Získání elitního statusu zahrnuje řadu výhod – nárok na přednostní odbavení na letišti, vyšší váhový limit zavazadel, prioritu na čekací listině, vstup do letištních salonků, přednostní nástup do letadel nebo bezplatné přeřazení do vyšší třídy.
Míle lze sbírat i na spojích partnerských aerolinií, jako by se jednalo o mateřské. Letecké společnosti sdružené v globálních aliancích své frequent flyer programy vzájemně propojily a unifikovaly. Na programech participuje řada dalších společností – autopůjčovny, banky, hotely, časté je i zapojení luxusních restaurací a obchodů.
Globální letecké aliance
One World: Aer Lingus, American Airlines, British Airways, Cathay Pacific, Finnair, Iberia, LanChile, Qantas
SkyTeam: Aeromexico, Air France, Alitalia, ČSA, Delta Air Lines, Korean Air
Star Alliance: Air Canada, Air New Zealand, All Nippon Airways, Asiana Airlines, Austrian Airlines, bmi british midland, Lufthansa, Mexicana Airlines, SAS Scandinavian Airlines, Singapore Airlines, Thai Airways, United Airlines, VARIG
